Cesta tam…

9. září 2012, Varšava

Včerejší cesta stála za houby. Věděl jsem, že to bude dlouhé, ale až tak dlouhé jsem to nečekal.

Z Liberce do Vratislavy to šlo, rychlostky, víceméně jen lesem a kupodivu dost prázdné, ale z Vratislavy do Varšavy jet je očistec. V jednom úseku navazuje třicet kilometrů jedna vesnice na druhou… Jako cizinec dodržujete padesátku, když vás ale předjede ve vsi kamion, je to trochu trapný. Najíždíte na rychlostní silnici, po které máte jet až do Varšavy, říkáte si: „Super, teď už to půjde rychle…“ Nepůjde. Rychlostka je svedená do jednoho pruhu. Dost dlouho. Počítali jsme, kolik asi museli použít kuželů. Podle jejich počtu na jednom kilometru jsme se dostali ke sto tisícům v jednom směru. Silnice byla zavřená v obou směrech.

Když jsme se poprvé „přiřítili“ k přechodu pro chodce na silnici, kde je maximální povolená rychlost stodvacet, docela mě to překvapilo. Kdyby někdo v té tmě, ve které jsme jeli, na ten přechod vlezl, neměli bychom šanci to ubrzdit…

Silnice vede jedním pruhem už tak osmdesát kilometrů. Přejíždíme přes hliněný pás (zpevnily ho kamiony, které přes některé jiné musely jezdit dvacítkou, aby se nepřevrátily, jak byly blbě nakloněné) na nový kus silnice, a jelikož tu jsou dva pruhy, předjíždíme náklaďák, co jede před námi. V dálce je vidět jeden z mnohých Barů, občerstvení a benzínek kolem silnice. V tom se před námi něco rozsvítí. V první vteřině fakt nechápu, o co jde. Až pak mi dojde, že se proti nám řítí kamion, co svítí jak Vánoční stromeček. Silničáři se vůbec neobtěžovali dát tam nějakou ceduli, aspoň malou cedulku, že se z jednosměrné dvouproudovky stala obousměrná. Taky proč, že jo?

Sedíme na Chopinově letišti, letadlo nám letí za tři hodiny. Napsali nám, že kvůli bezpečnostním procedurám se odbavování u amerických letů otevírá už čtyři hodiny před odletem a zavírá hodinu a půl, tak abychom nic neprošvihli. Z cizích zkušeností z pražského letiště jsme věděli, že amíci dělají hrozné obštrukce, tak jsme chtěli mít na všechno dost času.

Kufry nám odbavili, ten můj měl jedenáct kilo, což znamená, že mám volných dvanáct kilogramů na nákup. Dobré vědět.

S kontrolou si Poláci moc hlavu nelámali, pronesl jsem velký krém, který byl dvakrát takový než maximálně povolený, lidi tam poté chodili i s vlastními svačinami. No, Varšava není Praha.

později stejného dne, někde nad Islandem

V „palubním průvodci“ píšou, že by měli dávat film Amazing Spiderman, tak se čekám. (Nedočkal jsem se.)

o hodně později stejného dne, Brooklyn, NYC

Dvě hodiny jsme pošlapávali ve frontě na imigračním. Na internetu jsem předem četl příběhy, jak lidi nepustili dál, protože jim nemohli sejmout otisky. Takže jsem byl nervózní jak před zkouškou. Byl jsem ovšem uklidněn, že pokud mě tam nepustí, tak mi dopravce zajistí cestu zpátky nejbližším letadlem. To je super, ne? Celé ty dvě hodiny čekali na to, aby se mě u přepážky mě milá paní zeptala, co budu v Americe dělat, tak jsem jí to pověděl, vzala mi otisky prstu, vyfotila do alba a já šel dál. Dvě hodiny kvůli třem minutám.

Vylezli jsme s kufry z příletové haly a najednou jsem se ocitl v prostoru, na který koukala asi tak stovka lidí a každý na někoho čekal. Spousta z nich měla takové ty cedulky se jmény, však to znáte z filmů. Koukal jsem hodně rychle zmizet.

Airtrain, kterým jsme se měli dostat k subway, jsme našli bez problémů, horší už to bylo se zakoupením lístků. Když už jsme fakt nevěděli kudy dál a zeptali se, bylo nám řečeno, že se platí až při výstupu/přestupu na subway. Šikovné.

Další hodinu jsme jeli do bývání v Brooklynu. Cestou jsme potkali asi tak čtyři stovky lidí, z toho čtyři bělochy. U nás se občas stane, že potkáte osobu, která jde s telefonem v ruce a ten hlasitě vyhrává, tady spíše potkáte osobu, která má v uších sluchátka (a že sluchátka tu mají skoro všichni [nejvíc letí Beyoncé]) a nahlas si zpívá (ovšem ne, jako Beyoncé).

Na prvním přestupu mě do nosu uhodil silný zápach moči, který jsem pak cítil častěji, než mi bylo libo…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *