"Už to není, co to bývalo… je to mnohem lepší!"
Jistě že bych mohl rozebrat nějakou fyziologickou otázku, kterou se zabýval už Platon, ale proč, když to nikdo neocení?
Dnes stejně moji mysl nejvíce zaměstnává jedna jediná vzpomínka:
To jsem takhle jednou čekal v Liberci u lázní a pozoruji holuba. Letí, mává křídly, naklání se ze strany na stranu a blíží se k parapetu protější budovy. No nemyslete si, že ten pták to nenapálil přímo do toho skla!
Doufám, že se mi o tom nebude zdát….
Při zemi, jako kočka na lovu, se tu kolem mě plíží. Barvy mění jak chameleon, sílu má jak býk. Co? To neovladatelné nutkání poháněné silou libida. Neúnavně, z nakrčeného postoje, útočí tahle nehmatatelná sila na moji náchylnou osobnost. Odolám všemu, kromě pokušení!
Začalo to na jaře. V klidu jsem se tak kochal, jak to všechno kvete, roste, barví se a pučí a než jsem se nadál, už to pučelo i ve mně. Říkal jsem si: „V klidu, to se jen ozvalo mé animální já, to zase přejde…“ Kdepak. Drží se mě to jako klíště. Ať točím po směru i proti směru hodinových ručiček, nechce se to pustit. Ani olej nepomohl!
Myslel jsem, že se z toho dokážu třeba vypsat, ale stačilo pootočit hlavu, abych zjistil, že ta bestie leží pod postelí a líně na mě mžourá.
Vyrazil jsem ji dveřmi, vrátila se oknem. Zkoušel jsem ji zastřelit, vyhnula se. Tak snad utopit… Ne, ani kotě bych neutopil.
Co když bych pak už nikdy nepocítil závan jara? To by mi ještě scházelo, abych nepovstal!
Dvě koleje, spousta kol, velká rychlost. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, nahoru, dolu, doleva, doprava. Kolem spousta lidí. Jistě, víc je těch, co tě iritují. Když jsi flegmatik, jsou ti ukradení. Jsi-li cholerik: špatná zpráva, tohle stejně nepřežiješ, tak se nerozčiluj.
Život je prostě horská dráha, nic s tím neuděláš. Když ale budeš mít dost štěstí, nikdo tě cestou nepoblije.