in the City, vol. 4

13. října, NYC

Sobota byla vyhrazena nakupování. Nakupování v New Jersey Gardens. A kvůli tomu jsme museli do New Jersey.

Jezdí tam vlak, autobus a šlo by to i letadlem. Nejrychlejší a rozhodně nejlevnější to ale bylo autobusem, takže naše kroky zamířili na hlavní autobusové nádraží. Jak jsem si myslel, že po včerejším vlakáči mě nic nepřekvapí, tak překvapilo.

Za prvé, byly tu eskalátory. Druhým překvapením byla slečna, která byla v deset dopoledne oblečená jako pohádková víla. To jsem rozdýchával asi dvacet minut, než jsme potkali chlapíka v čertovském. Třetím byl fakt, že je tu 500 bran, přičemž z každé odjíždělo v průměru pět autobusů. Člověku je pak jasné, proč je ten autobusák čtyřpatrový.

Lístky jsme koupili u pokladny, v busu nám je paní řidička sebrala a vyjeli jsme. Zastavili jsme až v New Jersey. Nevím, jestli to mají načasované, ale semafory projela všechny, předpokládám, že na zelenou. Když jsem viděl, jakou rychlostí se žene do mýtné brány, udělalo se mi zle. Předjížděla zprava, zleva, jak se jí to zrovna hodilo. Nicméně jsme v New Jersey byli přesně.

O tom jak jsem nakupoval, asi nemá cenu se moc rozepisovat, moje nově zřízená kreditka zaplakala, jen co je pravda. Přivezl jsem si toho ale tolik, že dobrý půlrok nemusím do krámu ani páchnout. (Nesplněno)

Co ale rozhodně zmíním je obsluha. Kolem dveří se pořád někdo motá a jakmile vejdete, hezky se na vás usměje a zeptá se, jak se máte. Když to srovnáte s tím, co občas člověk potká u nás, kdy mi občas připadá, že vlastně nemám co dělat v tom krámu, připadáte si jako v sedmém nebi. A taky podle toho utrácíte…

A ano, pověsti nelžou, v Americe je to levnější. A New Jersey je to ještě levnější.

Kolem třetí hodiny jsme se vydali na cestu zpátky, protože nás čekal druhý koncert Barbry Streisand. Tentokrát jsme měli lístky za podium, které by měly být horší, minimálně cena tomu odpovídá, ale jak jsem psal, já jsem si tenhle koncert užil víc.

Seděl jsem totiž na místě, kde na mě nefoukala klimatizace. Amíci klimatizují úplně všechno. Nejlépe je to znát v subway. U nás je na nástupišti zima, profukuje, takže se těšíte, až přijede souprava a trochu se ohřejete. Tady je to přesně naopak. Na nástupištích je vedro k padnutí a když vlezete do soupravy, ocitnete se o dobrých sedm stupňů chladnější prostředí. A to jsem tu byl v říjnu. Neumím si představit, že bych tu byl v létě. Stejně tak to bylo v autobuse do NJ, stejně to bylo ale i v divadle, kde jsem byl na Evitě. (Tam si dokonce botoxová krasavice z Ruska stěžovala uvaděčce, že jí je zima. A to měla na sobě kožich!) Proněkoho, kdo je nemocný i po dlouhé jízdě autem s klimatizací to je skutečně zážitek, to vám povím.

Zhasla světla, orchestr začal hrát a za námi začala paní zvracet. Ne přímo za námi. Naštěstí. Ty před sebou totiž nahodila. Nicméně staffáci to nadělení pak celou první půlku likvidovali. Přísahám, že když to zavanulo ke mně, myslel jsem, že budou mít další práci…

Barbra zpívala to samé jako předevčírem, text jí pro jistotu běžel na 9! čtecích zařízeních, přičemž jednou bylo velké asi jako tři přední skla autobusu. Když někdo vydá přes 60 alb, tak si asi všechny texty prostě nepamatuje.

V průběhu večera jsem ale nabyl dojmu, že si nepamatuje ani ty žvásty kolem, protože minimálně ve dvou případech vynechala docela slušné části konverzací s hosty. Můj obdiv patří osobě, která jí ty texty na čtecích zařízeních šoupe. Dočkal jsem se všech starých i nových songů, kterých jsem chtěl, dokonce jsem slyšel i spoustu takových, které jsem neznal.

Jak říkám, zážitek to byl perfektní. Ještě lepší než vidět Marilyn Monroe od Warhola.

bába

in the City, vol. 3

12. října, NYC

Den výšek a kultury.

Flatiron building -- žehlička
Flatiron building — žehlička

Když jsme předchozího dne přišli, strávil jsem asi hodinu brouzdáním po diskusích, abych zjistil, na kterou věž pouští se stativem. V plánu totiž byla návštěva Empire State Building a Top of the Rock. Samozřejmě jsem z jednoho nebo z druhého chtěl fotit v noci. Jelikož jsem ale našel, že stativy berou u vstupu u obou vyhlídek, rozhodl jsem, že ráno půjdeme na Empire State a večer na Top of the Rock.

V čem se také diskutující shodovali, byly fronty. Na Empire mnozí čekali 2 hodiny, TotR mělo mít čekací dobu jen kolem hodiny. Na Empire State jsme ovšem měli právo přednostního vstupu, takže jsme se zastavili až nahoře v 86 patře. Zajímavost – Empire State Building se stavěla 14 měsíců, to odpovídá tempu 4 a půl patra za týden. Otevřena byla v květnu 1931 prezidentem Hooverem, který pomocí tlačítka ve Washingtonu rozsvítil osvětlení budovy.

Bohužel jsme si vybrali ráno s oparem, takže bylo vidět sotva do Brooklynu. I tak jsem ale vyfotil pár fotek, sjeli jsme dolu a vrátil jsem se pro stativ, který mi vzali u vstupní kontroly. Ta probíhala skoro stejně jako ta letištní – prošacování, věci do scanneru, vy do scanneru.

Cestou na subway jsme náhodou narazili na Flatiron building, známý to mrakodrap ve tvaru žehličky, a na rozdělanou reklamu na Hobbita. Nikdy bych nepředpokládal, že reklamu na zeď čtrnácti patrové budovy budou malovat ručně, ale bylo tomu tak. Měnil jsem i objektiv u foťáku, abych si ty chlápky mohl přiblížit a zjistit, jestli fakt mají v rukách štětky nebo ne. Měli.

Další zastávkou bylo Guggenheimovo muzeum a výstava Picasova černobílého období. Výstava mě moc nebavila, ale budova je to nádherná, jak zvenčí, tak zevnitř.

Od Guggenheima je to pěšky kousek do Metropolitního muzea umění. Do toho jsem chtěl hlavně kvůli výstavě Andyho Warhola a Fotomontáží před Photoshopem. Ty byly až ve druhém patře, takže jsme to vzali hezky od antického umění. Sbírky Metropolitního muzea jsou neuvěřitelně rozsáhlé. V půlce antického umění jsem toho měl plný kecky. Umění původních obyvatel Ameriky jsme jen prolétli, co mě zaujalo, byla část věnována evropskému středověku, evropskému malířství a expozice zbraní. A samozřejmě výše zmiňované. Vidět na vlastní oči Marilyn Monroe od Warhola prostě považuji za zážitek.

Z metropolitního jsme jeli na hlavní nádraží, které, mi bylo řečeno, bylo ve spoustě filmů. Já si ho ale pamatuju jen z jednoho – Madagaskar, díl první. Nicméně musím uznat, že je to hezké nádraží a také to bylo první místo, kde jsem se začal bát toho, že mě někdo okrade. Na můj vkus tam bylo až moc lidí.

Jelikož už se schylovalo k západu slunce, byl čas vyrazit na Top of the Rock, vyhlídku na vrcholu Rockefellerova centra. To můžete znát ze Sám doma 2, tam Kevin bruslil, tam bývá každý rok ten obří vánoční stromek, u kterého si padl do náručí s matkou.

Oproti Empire tu bylo podstatně více lidí, dostanete lístek, na kterém je napsáno, v kolik vám jede výtah. Jelikož jsme byli dostatečně otravní, dostali jsme se do výtahu o čtvrt hodiny dříve. Vyjedete prvním výtahem, bezpečností kontrola, kde mi nechali stativ!, pak jdete bludištěm chodem k druhému a ten vás vyveze na vyhlídku. Ta je několikapatrová z části prosklená.

To co jsem viděl, když jsem vyšel ven, asi nikdy nezapomenu. Přímo naproti mně stála Empire state building a probíhal asi ten nejkýčovitější západ slunce, jaký jsem kdy zažil. Vyběhl jsem do patra, kde focení nepřekážela skla, a zjistil jsem, že tam probíhá docela slušná řež o místa zábradlí. Lidi tam do sebe ve vší slušnosti strkali, aby si zajistili lepší místo, když už ne u zábradlí, tak aspoň hned za člověkem, který byl u zábradlí.

Empire State Building
Empire State Building

Já se dostal k zábradlí.

Když už mi přišlo, že mám dostatek fotek, rozhodl jsem se uvolnit místo. Ve skutečnosti jsem byl vytlačen jen, co jsem začal skládat stativ. Dalších pár minut jsem se pak jen kochal a bavil. Kochal jsem se výhledem na město a bavil pohledem na lidi, kteří se snažili vyfotit západ slunce s bleskem.

Jak nebyl problém dostat se nahoru, byl problém dostat se dolů. Staffáci to do těch výtahů nemilosrdně cpali, jak jen to šlo.

Poslední dnešní zastávkou bylo muzeum voskových figurín, Madame Tussead. Brad Pitt a Barack Obama jsou vyšší než já, jinak jsou všichni menší, Einstein mi byl jen po ramena. Když jsem se ale chtěl vyfotit s Brangelinou, měl jsem vážné obavy, že se její maskulinní část pohne. Ty figuríny jsou na můj vkus až moc autentické.

Z Madame jsme pak šli na Times Square. Neznám náměstí, kde by to žilo stejně jako tady. Řekl bych, že krámy tady mají největší tržby až od devíti večer, stejně jako všichni ti Mickey Mouseové, co jich tu pobíhá.

Když jsme byli u Disneyho v krámě a jeli jsme do přízemí, k východu, a já se podíval ven, myslel jsem, že venku je odpoledne, přestože se už blížilo k desáté. Na celém Times Square je totiž minimum míst neobsazených světelnou reklamou.

A ty reklamy se nikdy nevypínají…

in the City, vol. 2

11. října, NYC

Sedm hodin ráno a už zase straším.

Dneska se chystáme do centra jen na chvilku, kolem třetí musíme vyzvednout lístky na koncert, kvůli kterému jsme sem jeli.

K snídani jsou coockies a ginger tonic. Jako ostatně celý zbytek pobytu. Je to levné a dobrá kombinace.

Jdeme na subway, vytahuji metrocard, swipe, a nic. Prý je ta karta prázdná, mám si ji dobýt. Polilo mě horko. Černoška za mnou zanadávala, tak jsem uhnul, aby mohla projít. Zkusím to znovu u jiného turniketu, furt nic. Začínám si v hlavě dávat dohromady, co řeknu obsluze. Už jsem se vracel k prosklené buňce u vchodu, ve které byl zavřený takový nerudný černoch, když jsem zjistil, že je to karta, na kterou jsem jel z letiště do Brooklynu a ta týdenní jízdenka je jen v jiné kapse. Swipe a sejít na nástupiště.

Teď už jen počkat na správné písmenko subway. To první, co přijede, většinou jen projíždí. Na to prostě máme štěstí. To ostatně stojí za zmínku – to, že vlak přes zastávku jede, ještě neznamená, že tam zastaví. Na to je třeba si dát pozor, jinak nastoupíte do nějakého expresu a místo na další zastávce vystoupíte až na páté, protože to prostě dříve nezastaví. Po třech dnech ale vychytáte i to, kde a na co se vyplatí přestoupit, abyste byli na středním Manhattanu rychleji. Jak jsem ale měl strach, že to bude hrozný problém, nebyl. Je to jen obyčejné pražské metro s podstatně více linkami. Je jich přesně od A do Z plus od 1 do 6.

My dneska ale jedeme na dolní Manhattan, takže na Barclays Center přestupujeme na jednu z mála linek, které řeku podjíždí a nepřejíždí.

Jestli se mi včera zdálo, že na středním Manhattanu není vidět slunce, tak tady nemá šanci. Ohřívali jsme se v odrazech slunce od mrakodrapů. Jinak se sem paprsky nedostanou.

Z Wall street jsme šli na Pier 17, kde kotví super plachetnice, jednou z nich se dá podniknout plavba k Soše Svobody, a pak do Little Italy. Asi nikde se nedají zažít dva kulturní šoky blok od sebe. Little Italy skutečně je malou Itálií, angličtinu vystřídá italština a na chodnících zakopáváte o zahrádky. Když ovšem přejdete přes silnici a zmizí angličtina, zmizí italština. Ocitnete se v totiž China townu. Restaurací je tu snad ještě víc než v malé Itálii, bez zahrádek, na chodnících totiž zakopáváte o stánky s ovocem, zeleninou a mořskejma potvorama. Vážně jsem netušil, co všechno se dá ve vodě najít.

Z Little Italy, do China townu jsme ve skutečnosti zavítali až o tři dny déle, jsme se vydali přes Soho a Greenwich Village zpátky do podzemí a přes most zase do Barclays.

Zastávka Barclays Center je tak nechutně velká, hlavní přestupní stanice co se Brooklynu týče. Aspoň mi to tak přišlo. Mimo spousty přestupů je tu ještě jedna zajímavost – eskalátory. Jasně, eskalátory každý zná, ale tady jsem se za celý týden s nimi v přepravním systému potkal jen dvakrát. Jednou v Barclays a podruhé na hlavním autobusovém nádraží. Maminky s kočárky tu nemají lehký život, za to mají asi pořádné bicáky.

Když jsme se sem za několik málo hodin vraceli na koncert Barbry Streisand, potkali jsme po cestě stovku strážníků. Když se má na jednom místě sejít tolik známých ksichtů, mimo jiné i současná ministryně zahraničí s manželem, bývalým prezidentem, chtějí to mít pořádně ošefované. Tomu i odpovídali dvě bezpečnostní prohlídky, kterými člověk musel projít než mu odpípli lístek.

A teď ke koncertu. No, byl hezký. Jelikož jsem si ale více užil až ten druhý, budu se mu věnovat až v příslušný den.

Po koncertě jsme se, na můj popud, abychom se vyhnuli hlavnímu davu, chtěli vyhnout nejbližšímu vchodu do subway. Po ujití dvou bloků, jsem ale musel uznat, že to nebyl zase tak dobrý nápad a radši jsme se vrátili.

Přeci jenom… toulat se v noci po Brooklynu…

 

in the City, vol. 1

10. října, NYC

Minimálně 14 dní před odletem jsem se snažil utřídit si, co jsem chtěl vidět, skloubit to s předem zařízenými akcemi a vzít přitom v potaz i předpověď počasí, která se měnila dvakrát denně.

Jet leg se ukázal v plné síle a já byl už v půl páté ráno vzhůru.

První den bylo v plánu vyzvednutí New York passu, kouzelné to kartičky, která vám po zakoupení umožní „zdarma“ vstupy asi na stovku míst, někde můžete i předbíhat, věcí, které jsem měl objednané z amazonu a na večer návštěva Evity.

Mimo to také tříhodinová okružní plavba kolem Manhattanu, která se hned z rána zdála jako velice špatný nápad. Když jsem vykoukl z okna přechodného bydliště, venku bylo hnusně, že by jeden brečel. Těžké šedé mraky, poprchávalo, počasí akorát tak na to, aby člověk zůstal v posteli, ne aby coural po městě.

Na nejbližší zastávce subway jsem si koupil týdenní metrocard, u turniketu udělal swipe, jak se říká protáhnutí metrocard turniketem a vlezl na nástupiště. V soupravě subway se toho dá dost zažít, vystoupení dvou kytaristů, občas potkáte zajímavé lidi, hned první den se mi stalo, že když jsem nastoupil, zvedla se slečna a přišla mi říct, že mám super náušnici. Tuším, že jsem v uchu zrovna měl letadlo, které mi chválili už na pasové kontrole ve Varšavě a letuška v letadle.

Kromě toho, že všichni poslouchají hudbu, hrají na telefonu hry. Docela mě překvapilo, že jsem neviděl iPhone tak často, jak bych čekal. Ale ať už jsem viděl sebestarší telefon, majitel na něm hrál nějakou hru. Na iPhonech nejvíce letěla hra, kde běhal panáček, sbíral body a proti němu jezdily vlaky.

Z Brooklynu se na Manhattan jezdí přes Brooklynský most, kdo by to tušil, a když jsem se díval, jestli něco uvidím, díky počasí jsem dohlédl sotva z jednoho konce mostu na druhý, natož, abych viděl nějaké mrakodrapy na dolním Manhattanu.

Ač neochotně, musím přiznat, že v centru jsem měl vážný problém s orientací. Stojíc na ulici zjistíte, že vlastně ty baráky, které při pohledu na fotky vypadají tak vysoké, zase až tak veliké nejsou. Protože jsou v chumlu, tak vám to nepřijde. Jsou ovšem dostatečně vysoké na to, abyste neviděli slunce, když se k tomu ještě přidá fakt, že všechny ty ulice se kříží v pravém úhlu, takže vedou buď přímo ze severu na jih, nebo z východu na západ, tak jediné podle čeho jsem se mohl řídit, abych věděl, jestli se dívám na jih nebo východ, bylo jméno ulice. Vodorovné totiž mají přídomek streets, zbytek jsou avenue. A pak je tu samozřejmě Broadway, která si jako rebel prochází celým Manhattanem, kříží se s ostatními ulicemi, jak se jí zrovna zachce a tvoří tak náměstíčka většinou obsazené zahrádkami kaváren nebo trhy.

Když jsem si vyzvedl věci k foťáku, které jsem si objednával z amazonu, vyzvedl jsem si New York pass. Jelikož stále poprchávalo, začal jsem vymýšlet, jak pozměnit plány na dnešek a kam dát tu tříhodinovou plavbu. Vrátili jsme se tedy na Times Square, znovu do podzemí a několik zastávek k Central parku.

Procházejíc jedním tunelem, najednou jsem měl neuvěřitelně dotěrný pocit, že jsem tam už jednou byl. A byl… skoro. V tomhle tunelu totiž zabijí manžela a psa Jodie Foster ve filmu Mé druhé já. Jakmile mi to došlo, podstatně jsem zrychlil krok. Hrozně nepříjemný pocit, že tu někoho zabili, i když to bylo jen ve filmu.

Než jsem ale vyšli z parku, udělalo se nádherně. Začalo svítit a hřát slunce, takže plán byl znovu změněn a šli jsme si zařídit jízdenku na tu plavbu kolem Manhattanu. Co vám budu povídat… byla tříhodinová. Tříhodinová. Jelikož na horní otevřené palubě docela foukalo, poslední hodinu před západem slunce, po kterém jsme přijeli zpátky do přístavu, lidé odcházeli do spodní paluby a koukali se odtamtud. Nahoře nás do konce zůstalo asi dvacet.

Z lodi jsme zapluli hned do prvního Dinneru, který jsme viděli. Po jídlem honem do Maquis Theatre, na Evitu.

Možná jste viděli film Evita s Madonnou a Banderasem v hlavních rolích. Stejný příběh, akorát lépe zazpívané, Antoniovu roli na Broadwayi zpíval Ricky Martin. Přišlo mi ale, že se Rickymu dostalo nepřiměřeného uznání, zase tak dobrý totiž nebyl. Co mě ale překvapilo, že se ansámbl jednou uklonil, odešel a už se nevrátil. Asi jsem zvykl na naše divadla, že se herci aspoň jednou vrátí…

Zpátky doma jsem poslední zbytky energie věnoval sprše a dopravení se do pelechu. Sotva jsem zavřel oči, usnul jsem.

To víš, že jo…

Když vám hned na první přednášce paní doktorka řekne, že ráda učí, ale při zkoušce ji obtěžujete, tak je zlá, moc se vám na tu zkoušku nebude chtít. Za předpokladu, že se někomu může na zkoušku chtít, přičemž stádium hlavněaťužtomámzaseboujejednojak, objevující v posledních deseti minutách před nástupem na potítko, se nepočítá.

Fajn, je pátek, zkoušku mám v pondělí, deadline je hodinu a půl před zkouškou, když se to do neděle nenaučím, můžu se v klidu odepsat.

Začnu se učit. Udělám si kafe a začnu se učit. Pokračovat ve čtení „To víš, že jo…“