Ten pocit…

Znáte ten pocit, když sednete ke čtvrtce, v ruce tužka, chcete kreslit, ale prostě to nejde? Přejdete proto k jiné činnosti. Rozhodnete se kouknout na film. Prvních deset minut a film, který mohu sledovat pořád dokola, a nikdy mě neomrzí, vypínám. Někde uvnitř mojí hlavy se cosi pohybuje. Tahle rudá hopsakoule se odráží od stěn a masíruje mi všechny části mozku. Chci něco dělat, potřebuji něco dělat, abych se zbavil té všetečné gumové věci, řádícími mi mezi mozkovými plenami.

Do ruky proto beru propisku, před sebe pokládám bloček. Po minutě ani slovo. Pět minut a stále nic. Po deseti minutách se objevuje první úspěch – v pravém rohu se skví srdíčko. Proč, to nevím, poslední tři měsíce mám prapodivnou tendenci ho kreslit všude. Do sešitu, kam si zapisuji poznámky, lihovkou na displej mobilu, denně smývám dvě tři ze stolu. Mezitím, než jsem správně srdce vystínoval, jsem doufal, že nastane osvícení a mě něco napadne.

Vystínováno, pozoruji lampičku – nic. Hypnotizuji ji pohledem – nic. Žádné osvícení. Jsem ale přeci jenom dobrá duše, trochu jí pomohu. Dobrý skutek neuškodí. Nenápadně natahuji ruku k vypínači. Cvak! A prd. Ani trochu světla. Cvakám ještě dvakrát, ale pořád nic. Problém bude jistě ve vedení. Moje vedení velí podniknout křížovou výpravu do tajů země Podstolem a proplést se klubkem gumových hadů až k cíli, k pokladu v podobě dvou zdířek, kam… nic nezastrčím, protože tam již je kabel od lampičky! Výprava za světlem selhala. Naše skupina hrdých rytířů se pomalu vrací a přijímá hanbu a opovržení, které nám okolí dává najevo. Nepřinesli jsme světlo, nestojíme za nic. A já beru znovu do ruky propisku.

Můj pohled padne na srdíčko, které jako jediné zaplňuje místo, kde měla být nějaká těžká myšlenka, ze které by si každý sednul na zadek. Z téhle malůvky by si na pozadí sedlo maximálně tříleté dítě a ani by to nebylo moc velké kecnutí.

Pomalu se smiřuji s tím, že dnes nevyřeším žádnou z věčných otázek, perpetuum mobile není na pořadu dne a nový bestseller asi také nenapíšu. Ani na lepší časy se blýskat nemůže, když se kouknu ven, zjistím, že je vymetená obloha. Vzdávám to. Dnes mi nejsou bohové nakloněni. Možná by pomohlo, přinést jim nějakou oběť…

Jdu spát, třeba mě něco napadne ve spánku, stačí nějaká drobnost, třeba jak vymýtit hlad či blbost. Spíše tu blbost, ta mě irituje mnohem víc.

Začalo mi kručet v břiše asi jako vlkovi, když spatřil tu červenou hučku na cestičce v lese, nesoucí košíček. V hlavě mi létá balónek, v břiše zase chrápe medvěd brtník zimním spánkem, to jsem to dopracoval.

P.S.: K osvícení nedošlo ani po výměně žárovky.

Anděl – část druhá

Tenkrát to nedopadlo moc dobře. Samozřejmě, že mě očekával trestu a nevěřil jsem tomu, že bych si ho mohl odpykat tady dole. Snažil jsem se mu uniknout a to poměrně nevybraným způsobem. Nejdříve jsem na něj seslal déšť žab, poté jsem pod ním nechal puknout zem a nakonec jsem se ho pokusil nechat odfouknout pomocí tornáda. Každý z těch pokusů se uskutečnil na jiném kontinentě a můj poslední pokus měl na svědomí dokonce i několik obětí mezi lidmi. Dodnes lituji. Lituji toho, že se mi nepodařilo se ho zbavit. Z mého přítele mohl být minimálně prezident nadnárodní korporace a z Ní držitelka Pulitzerovi ceny. Pokračovat ve čtení „Anděl – část druhá“

Anděl – část první

Měl jsem vše, co jsem si mohl přát – dobrou školu, dobrou práci, při které jsem se ani moc nenadřel a krásnou přítelkyni a skutečného přítele. Nic mi nechybělo. Žil jsem dokonalý život. Život, který by chtěla spousta lidí. Život, který měl skončit happy endem.

Jistě si nyní říkáte, že musí přijít nějaké klišé. Samozřejmě, že přijde a to záhy. Nebylo moc dní, kdy bychom s přítelkyní netrávili aspoň nějaký čas společně, ale tohle byl přesně jeden z nich. Trávil jsem dnešní večer v přítomnost několika přátel, čistě pánská jízda, když se ke mně jeden z nich přitočil a pověděl mi, že se mnou chce mluvit. Stoupli jsme si tedy stranou a on pověděl tu parádní novinku. Pokračovat ve čtení „Anděl – část první“

Držím ji

Držím ji za ruku a vzpomínám na ty šťastné chvíle, co jsme spolu prožili. Lunapark, obří kolo. Ty vášnivé polibky skoro dvě desítky metrů nad zemí. Nebo když jsme spolu byli v zoologické zahradě, kde se rozplývala nad barevností papoušků a roztomilostí medvědích mláďat a malých opiček. Tu rozzářenou tvář si budu navždy pamatovat. Pokračovat ve čtení „Držím ji“