-o-
sni si jak chceš
o prstech propletených
nakonec stejně
kámen nůžky papír
hrát budeš sám
–
nemálo toho chceš
dvou životů propletených
jen ty budeš stejně
a časem lehčí než papír
v rakvi ležet sám
-o-
Něco mě žere…
–o–
Jako když se topíš,
pocit tísně.
Něco není v pořádku, ty to víš,
vnitřní plísně.
Někdo tě drží,
něco tě žere,
stín, co neustále tě střeží,
ruka, co za srdce tě bere.
–o–
Vysokoškolský život v aulách a třídách není žádná sranda
Tento článek nemá nikoho urazit. Jde pouze o osobní pohled na prožité.
Vysokoškolský život v aulách a třídách není žádná brnkačka.
Ve čtvrtek máme první cvičení od sedmi. Začínáme vždycky duševní rozcvičkou. V sedm. Chápete? V tuhle hodinu, kdy i ten kohout ještě spí, nebývám v rozpoložení věnovat se škole, natož dělat nějakou rozcvičku. Stačila mi ta, co jsem absolvoval, když jsem dobíhal autobus.
Přednášející dalšího bloku také stojí za zmínku – pokud nesedíte blíž než ve čtvrté řadě, slyšíte každé 4. slovo, rozumíte každé 2. S tím porozumění to ale není o moc slavnější, ani když sedíte v lavici první. Tohohle doktora máme i v pátek. Chápu, učit při pátku není žádný odvaz, ale aby mu padala hlava při prezentacích našich referátů… Nejkouzelnější bylo, když jednou skutečně zabral a pak se kolegyni omlouval. „Nicméně to, že jsem na okamžik ztratil koncentraci (krásný eufemismus pro usnul, nezdá se vám?), mi nezabrání, abych tu prezentaci okomentoval.“ Ten chlap prostě ví, jak pobavit.
Každý z nás má to svoje slovo. Přednášející bloku, který máme ve čtvrtek od 18,00 má „jo“. Teď ve čtvrtek jsme zrovna probírali pravidla mluveného proslovu. Jenom za měřený hodinový úsek použil „jo“ dvěstěkrát.
Vysokoškolský život v aulách a třídách není žádná sranda.