Na útěku

Dnes se mi opět poštěstilo ponořit se do vln kultury, navštívil jsem totiž divadelní představení Na útěku.

Na útěku vypráví příběh dvou žen se společnou touhou – žít lépe, jsou na útěku před stereotypem. Ta starší z nich, Claude (Jana Štěpánková), žila svůj trošku bohémský život, který by Margot (Zlata Adamovská) mohla, a také to udělá, označit za chlípný, a nyní byla synem odstrčena do ošklivého domova důchodců s ošklivým jménem Gladiola, plném ošklivých starců. Margot zase utíká od rodiny. Dvacet let posluhovala jednomu muži a jedné dceři a má toho právě tak dost.

Příběh obou dam začíná na nájezdu silnice, kde se Margot snaží chytit stopa. Před ní si ovšem stoupne Claude s tím, že ona sice přišla až druhá, ale první auto, které zastaví je její. Samozřejmě, že tím prvním autem odjedou společně.

Během pěti dní se ocitají na všelijakých místech, která třeba ani nemusí být absurdní, ovšem ony je svými činy absurdními učiní – uprostřed lesa, na statku, na mostě, na hřbitově dokonce i ve vězení.

Herečky podaly skvělé výkony, u několika pasáží mi zvlhly oči, u několika jsem nepokrytě brečel. Smíchy samozřejmě.

Jakmile toto představení uvidíte na programu, rozhodně si ho nenechte ujít.

Na útěku

Intr

Dnes jsem strávil den v místech, kde jsem byl po 4 roky doma – na intru. Bylo fajn vidět ty staré tváře, které vlastně vůbec nevypadají staře, vidět lidi, kteří mi byli po čtyři léta, i když to byly spíše podzimy, zimy a jara, rodinou.

Ve vlaku, cestou zpět domů, jsem vzpomínal na ty tisíceré výstupy na Hrádek, prosmáté snídaně, čokoládové dýchánky ve vestibulu (čokoláda sice z automatu, ale co – šlo o tu atmosféru), courání jen tak po městě, návštěvy libereckého divadla. A hlavně na hodiny smíchu nastřádané za ty čtyři roky.

Vím, že se opakuji, ale děkuji všem zainteresovaným osobám za účast v tom šíleném podniku. Děkuji všem mým spolužákům, spolubydlícím, spoluubytovaným, spolustolujícím, prostě všem, kteří tu byli a pomohli, když jsem potřeboval zakopat partyzány, unést prezidentovu dceru, či jinou malichernost.

Okořenil bych to slovy nějakého velikána, jenom mě žádná nenapadají, takže se musíte spokojit pouze se slovy mými, za to upřímnými: „Děkuji Vám.“