Plesání na plese

Volně inspirováno skutečnými událostmi.

(Hodně volně.)

O překot se to snažím stihnout. Vbíhám do nádražní haly, sbíhám schody, kufrem si několikrát málem podrazím nohy, dostanu se na nástupiště právě včas, abych viděl, jak ta mrcha odjíždí. Zatracená zubačka. Zrovna se přehupuje přes horizont.

To, že jsem nestihl tenhle vlak, znamená, že mi ujede i rychlík dole ve Štrbě a écéčko ze Žiliny, propadne mi již zaplacený lístek a já právě teď nevím, jak se dostanu do Čech…

Zatracená bába na recepci, kdyby se tak dlouho nevykecávala s recepční, mohl jsem to stihnout. No nic, pozdě bycha honiti… pozdě zubačku honiti.

Co mi zbývá? Jdu se podívat, kdy mi jede další (za půl hodiny) a sedám si na nástupišti na lavičku. Koukám tupě na zbytky sněhu naproti mně a připadám si divně. Když jsem spěšně odcházel z hotelu, teploměr na recepci ukazoval 19,5°C a i tady je pořád sníh a že ho není málo… Pokračovat ve čtení „Plesání na plese“

Její příběh

Byla to chyba. Ne odjet pryč, toho nelituji, ale odjet od Něj. Chyběl mi. Sice mi několik týdnů trvalo si přiznat, že můj odjezd byl unáhlený, ale v tu chvíli už jsem měla práci a rozhodla se té příležitosti chopit.

Byly to sice krásné dva roky, ale co naplat, jednou jsem se musela vrátit, rozhodně se mi tam nelíbilo tolik, abych tam zůstala. Jet na Kubu na dovolenou je fajn, ale žít na Kubě, je něco úplně jiného.

Teď sedím v autobuse a doufám, že tam bude. Pochopím, když ne, zasloužila bych si to.

Pokračovat ve čtení „Její příběh“

Život

Všude kolem mě je jenom prázdnota. Prázdnota, kterou vyplňuji jenom já sám, nikdo jiný. Nikdo do toho prostoru nedostal povolení vstoupit, nikdo o to totiž nestál. Kde je pravda? Nikdo o to nestál nebo já o nikoho nestál? Pomalu mi to připadá jako jedno a totéž…

Ruce Prázdnoty se ke mně natahují a pevně mě svírají. Prázdnota – milenka, která nikdy nezradí, milenka, co nikdy nezemře, nikdy neodejde. Nikoli milenka, ale kurtizána je to! Děvka, která si za své vřelé objetí účtuje přespříliš – vaše štěstí.

Pusťte si s k sobě jednou Prázdnotu, či její sestru Samotu, tu pravou sžíravě démonickou rusovlásku, a ony vás budou vysávat a ždímat, jak jen dlouho to bude možné. Vykopněte je nebo ještě lépe – nikdy je nepouštějte do svého chrámu.

Mně se to nepodařilo. Nebo jsem snad nechtěl? Je to už moc dlouho, co jsem tyhle dvě oslnivé krásky přivítal snad i s otevřenou náručí.

Oslnil mě záblesk, jak na ni padlo světlo, když jsem ji bral do ruky. Světlo přejelo přes malou plošku toho plíšku, který mě měl zachránit ze spárů dvou sirén. Položil jsem ho na zápěstí, přitlačil a trochu jím popojel.

V tom okamžiku mi došlo, jak moc zbaběle se chovám. Život je to, oč tu jde. Jde o nás a o to, jak prožijeme ten čas, který nám byl dán. Povezeme se na vlně nebo se staneme vlnou? Staneme se větrem, který bude dout do něčích plachet?

Život přeci stojí za to prožít. Je to dar, který dostaneme jenom jednou. Není možnost reklamace.

Nemůžeme změnit to, co bylo. Je zbytečné se o to snažit. To jenom přítomnost a budoucnost můžeme ovlivnit. Vyměnit ty dvě milenky za přátelství a lásku. Ať už za lásku přátelskou, či mileneckou. Není důležité, koho milujete. Podstatný je fakt, že milujete.

Milovat nás nic nestojí a přitom tím můžeme tolik změnit. Každý chci být milován, ale lásku nezíská, pokud není připraven ji dát.

Jste připraveni? Milujete? Jste milování? Pak máte to, co je nejcennější.

Žiletka dopadla na zem a tam zůstala ležet… navždy.

Ten pocit…

Znáte ten pocit, když sednete ke čtvrtce, v ruce tužka, chcete kreslit, ale prostě to nejde? Přejdete proto k jiné činnosti. Rozhodnete se kouknout na film. Prvních deset minut a film, který mohu sledovat pořád dokola, a nikdy mě neomrzí, vypínám. Někde uvnitř mojí hlavy se cosi pohybuje. Tahle rudá hopsakoule se odráží od stěn a masíruje mi všechny části mozku. Chci něco dělat, potřebuji něco dělat, abych se zbavil té všetečné gumové věci, řádícími mi mezi mozkovými plenami.

Do ruky proto beru propisku, před sebe pokládám bloček. Po minutě ani slovo. Pět minut a stále nic. Po deseti minutách se objevuje první úspěch – v pravém rohu se skví srdíčko. Proč, to nevím, poslední tři měsíce mám prapodivnou tendenci ho kreslit všude. Do sešitu, kam si zapisuji poznámky, lihovkou na displej mobilu, denně smývám dvě tři ze stolu. Mezitím, než jsem správně srdce vystínoval, jsem doufal, že nastane osvícení a mě něco napadne.

Vystínováno, pozoruji lampičku – nic. Hypnotizuji ji pohledem – nic. Žádné osvícení. Jsem ale přeci jenom dobrá duše, trochu jí pomohu. Dobrý skutek neuškodí. Nenápadně natahuji ruku k vypínači. Cvak! A prd. Ani trochu světla. Cvakám ještě dvakrát, ale pořád nic. Problém bude jistě ve vedení. Moje vedení velí podniknout křížovou výpravu do tajů země Podstolem a proplést se klubkem gumových hadů až k cíli, k pokladu v podobě dvou zdířek, kam… nic nezastrčím, protože tam již je kabel od lampičky! Výprava za světlem selhala. Naše skupina hrdých rytířů se pomalu vrací a přijímá hanbu a opovržení, které nám okolí dává najevo. Nepřinesli jsme světlo, nestojíme za nic. A já beru znovu do ruky propisku.

Můj pohled padne na srdíčko, které jako jediné zaplňuje místo, kde měla být nějaká těžká myšlenka, ze které by si každý sednul na zadek. Z téhle malůvky by si na pozadí sedlo maximálně tříleté dítě a ani by to nebylo moc velké kecnutí.

Pomalu se smiřuji s tím, že dnes nevyřeším žádnou z věčných otázek, perpetuum mobile není na pořadu dne a nový bestseller asi také nenapíšu. Ani na lepší časy se blýskat nemůže, když se kouknu ven, zjistím, že je vymetená obloha. Vzdávám to. Dnes mi nejsou bohové nakloněni. Možná by pomohlo, přinést jim nějakou oběť…

Jdu spát, třeba mě něco napadne ve spánku, stačí nějaká drobnost, třeba jak vymýtit hlad či blbost. Spíše tu blbost, ta mě irituje mnohem víc.

Začalo mi kručet v břiše asi jako vlkovi, když spatřil tu červenou hučku na cestičce v lese, nesoucí košíček. V hlavě mi létá balónek, v břiše zase chrápe medvěd brtník zimním spánkem, to jsem to dopracoval.

P.S.: K osvícení nedošlo ani po výměně žárovky.