Plesání na plese

Volně inspirováno skutečnými událostmi.

(Hodně volně.)

O překot se to snažím stihnout. Vbíhám do nádražní haly, sbíhám schody, kufrem si několikrát málem podrazím nohy, dostanu se na nástupiště právě včas, abych viděl, jak ta mrcha odjíždí. Zatracená zubačka. Zrovna se přehupuje přes horizont.

To, že jsem nestihl tenhle vlak, znamená, že mi ujede i rychlík dole ve Štrbě a écéčko ze Žiliny, propadne mi již zaplacený lístek a já právě teď nevím, jak se dostanu do Čech…

Zatracená bába na recepci, kdyby se tak dlouho nevykecávala s recepční, mohl jsem to stihnout. No nic, pozdě bycha honiti… pozdě zubačku honiti.

Co mi zbývá? Jdu se podívat, kdy mi jede další (za půl hodiny) a sedám si na nástupišti na lavičku. Koukám tupě na zbytky sněhu naproti mně a připadám si divně. Když jsem spěšně odcházel z hotelu, teploměr na recepci ukazoval 19,5°C a i tady je pořád sníh a že ho není málo…

Tenhle „nedobrovolný“ výlet mi byl čert dlužen. Před měsícem za mnou přišel šéf, že má sjednáno několik schůzek na Slovensko, že by mě potřeboval jako asistenta. Asi tak na týden… Pak jako náhodou dodal, že pojede i jeho žena. Takže chce jet vlastně na dovolenou a aby ušetřil za cestu a ubytování, dělá, že jede na služebku.

Když jsme dorazili (Pochybuju, že by se v okruhu padesáti kilometrů našel dražší hotel, než ve kterém nás ubytoval…), zjistil jsem, že můj drahocenný nadřízený nepotřebuje asistenta na pracovní schůzky, jako spíše chůvu pro manželku, aby se nenudila, když on bude „pracovat“. Milostivá je asymetrická, jak by řekl jeden můj kamarád. Já bych to jen upřesnil: asy-metrdeset-ická plus čtyřicet cenťáků na výšku. Její manžel vypadá dost podobně. Nechápu, jak se jim to mohlo stát, viděl jsem svatební fotky – rozdíl patnácti let a padesáti kilo. Mimo to má také poměrně infantilní humor.

První den jsem měl volno, tak jsem se rozhodl projít po Štrbském plese a prozkoumat každou stanici električky odsud až do Tatranské Lomnice. Příjemně strávený den.

Druhý den mi ale začalo peklo – šéf měl první prezentačku a moje role chůvy začala. Paní prý baví lyžování, a jelikož jedna z posledních dvou jezdících sjezdovek v Tatrách byla tady na Plese, musel jsem si jít půjčit lyže.

Sraz jsme si domluvili u vleku. Stojím, lyže nasazené a čekám. Mžourám do sluníčka, když v tom za mnou zahlaholí nezaměnitelný hlásek, otočím se a málem to se mnou sekne. Milostivá se nasoukala do velmi, ale opravdu velmi, přiléhavé kombinézy. Barva: vrchní polovina bílá, spodní růžová.

Vyjedeme, silně nakloněnou, sedačkou nahoru. Při jízdě se dozvídám, že marshmallow naposledy lyžovala před devíti lety… „Nic se neděje, to je jako jízda na kole,“ ujišťuji ji a přemýšlím, kolik těch devět let je kilo. Při „sjezdu“ se postupně, vždycky když se zvedá, dozvídám, že před těmi devíti lety vlastně stála na lyžích prvně a jestli bych ji jako nemohl naučit na nich jezdit. Snažil jsem se, i přesto marshmallow trávila víc času válením se na zemi, než sjížděním kopce. Co hůře, čím víc se blížil večer, tím častěji se jí podařilo mě vzít s sebou.

Třetí den jsme byli odvezeni do blízkých termálních lázní, marshmallow je prý celá bolavá, takže jsme den strávili střídavě na masážích, v sauně, ve vířivce, v termálních bazénech a opalováním. První dvě místa navštěvujeme samozřejmě odděleně.

Čtvrtý den večer přišla marshmallow s úžasným nápadem: „Co kdybychom zítra šli na nějakou vysokohorskou túru? Všichni tři společně!“ Z výrazu marshmallowa manžela jsem poznal, že je to myšlenkou stejně nadšen minimálně jako já.

Ráno jsme tedy vyrazili do Starého Smokovce, lanovkou na Hrebienok a z něj jsme chtěli jít na Slezský dům. Já měl na sobě tričko a kraťasy, protože už když jsem vstával, tak na teploměru bylo 18 °C. Hrdličky byly oblečeny v softsheelovém outfitu. Trochu mě zarazilo, že podobné oblečení mají všichni kolem.

Vyrazili jsme, šéf udal jasně směr, hrdlička zacvrlikala, já jenom pokynul hlavou, aby šli první. Přede mnou funěly dvě lokomotivy a já se kochal výhledem na Nízké Tatry. Šli jsme skoro pořád nahoru a po slunci. Z hrdliček jenom lilo. Mně v kraťasech a tričku bylo fajn.

Marshmallow trochu překvapil sníh pod stromy, mě trochu překvapil sníh na cestě, kam celý den svítí slunce. Sníh, do kterého jsem se občas propadl, nepříjemně pálil na lýtkách a holeních spálených od sluníčka. Brzy jsem měl mokré ponožky.

Když jsme dorazili na Slezský dům, k mé radosti jsme se shodli, že jdeme zpátky do Smokovce, protože v tom sněhu se provozovat vysokohorská turistika prostě nedá.

Šel on, šla ona, šel (jsem) já. Scházíme po sněhu pomalu od Slezského domu, když se šéfova noha propadla do potoka, který tekl pod námi. Hrdlička mu pomohla z díry ven a pokračovalo se. Napadlo, mě, že bude lepší, když nepůjdu v jejich stopách.

Najednou to hrdličce ujelo a bylo jasné, že spadne na mě. Na tom sněhu jsem neměl šanci ji chytit a sám sebe udržet na nohou a tak jsem chtěl uhnout. Přitom mi ale také uklouzla noha, tak jsem šel na zem nejdřív já a na mě hrdlička. Jenom jsem heknul. Začala se po mně se smíchem převalovat jako želva, když se dostane na krunýř (aspoň v animákách to ty želvy dělají) a snažila se dostat na nohy. Manžel jí chtěl pomoct, stoupl si nade mne, že ji vytáhne, a to už sníh nevydržel. Trochu to zapraskalo, trochu ruplo a všichni jsme se váleli ve vodě. Totiž já jsem se válel. Šéf stál na nohou a hrdlička tím, že ležela na mně, byla také víceméně na suchu. Marshmellow se vymrštila na nohy, až bych se tomu rychlému pohybu divil, kdybych nezaregistroval rozšiřující se chlad k místům, která by ho rozhodně měla být ušetřena. Když jsem byl volný, vyskočil jsem na nohy a snažil se skákáním ze sebe setřást přebytečnou vodu. Hrdlička se už nesmála, neustále se mi omlouvala a já říkám, že to nic, stalo se… Co jiného jsem taky mohl dělat. I kdybych ji seřval jako malou holku, stejně bych byl pořád mokrý.

Než jsme došli do Smokovce, stačil jsem uschnout, na hotelu jsem pak šel rovnou na pokoj a na večeři jsem šel záměrně tak, abych je nepotkal.

Dnes, 8:00, zvoní mi telefon. Recepční mi milým hlasem oznamuje, že má pro mě vzkaz. Říkám jí, aby mi ho tedy vyřídila. Hrdličky musely v noci nutně odcestovat kvůli nějaké rodinné záležitosti, ale nechtěli mě budit. Šéf mi zakoupil lístek na vlak domů a se seznamem kontaktů na lidi, se kterými se měl setkat a u kterých ho mám omluvit, ho vytisknul. Obojí prý najdu na recepci připravené k vyzvednutí.

Zeptal jsem se jí, na kolikátou ten lístek je. Velice milým hláskem mi oznámila, že pokud chci ten vlak stihnout, musím v devět jet zubačkou dolů do Štrby.

A teď tu sedím, zubačka mi ujela a ten vlak prostě nestihnu.

Před hotelem stává několik taxíků. V peněžence mám sice jen dvě eura, ale nahoře v hale je bankomat.

Jdu vybrat, dělal jsem mu chůvu, tak ten taxík prostě přežije. Bude muset. Znásilňuji firemní kartu o dvě stě éček a jdu sehnat taxi.

Taxikář říká, že to stihne… Po první zatáčce mě napadá, že jsem si měl vzít kinedryl.

Jedna odpověď na “Plesání na plese”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *