Filip Martínek z Rychnova – Putování aneb cesta z republiky české do Budapeště a odtud vzduchem do země Svaté

Tento článek vznikl, mimo jiné, kvůli nudě při studiu autorů a děl novověkých. Hlavně tedy díla Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Začátek léta 2013, mám po zkouškách, ideální čas na to, někam vyrazit… Nejlépe někam k moři.

Vypadnout na tři dny do Izraele se zdá jako bezva nápad, obzvlášť když mám zakoupený lístek na koncert v Tel Avivu…

Nejlevnější letenky jsem našel z Budapeště, proto jsme se s mým věčným spolucestovatelem rozjeli autem do Maďarska. Upřímně, umíte si představit lepší začátek dovolené, než cestu z Prahy do Brna po déjedničce?

V Budapešti jsme zatočili k prvnímu obchoďáku, na který jsme narazili, abychom uspokojili naše žaludky. Nevím, jestli byl nově postavený, nebo se ho chytali zavřít… byl poloprázdný a i když tam byl docela velký supermarket, jídlo jsme si nekoupili – nenašli jsme pečivo. Prošli jsme to křížem krážem a nic. Nakonec nás zachránila IKEA, protože tam to jídlo mají na obrázku. Název jídla, které jsem chtěl, jsem totiž nezvládl ani přečíst a musel jsem ho ukázat.

Když jsme ukojili hlad, vyznamenala se navigace. Letiště bylo v tu chvíli přesně na druhé straně města a ona si asi řekla, že když už tam jsem, tak bych to město měl taky vidět. Jinak si neumím vysvětlit, proč nás vedla přímo skrz Budapešť.

Na letišti jsem velice rychle poznal, že jsem u správné gate. Stáli tam totiž hned tři ortodoxní židé. A ty prostě poznáte…

Do Tel Avivu jsme přiletěli těsně po západu slunce. Zavazadla pouze příruční, takže žádné čekání, trocha pokecu se slečnou v budce na imigračním – čekali jsme jenom 20 minut! – oproti 2 hodinám na JFK v New Yorku super čas.

Z půjčovny aut nám napsali, že nás bude na letišti někdo očekávat. Nečekal. Jedno krátké zavolání a šťastně jsme se shledali. Poslal nás před budovu letiště, „na druhém nástupišti, stojí tam bílé auto se zeleným pruhem, které vás odveze do půjčovny“. Nestálo.

Když jsme ho ani za čtvrt hodiny nenašli, malilinko jsme znejistěli. Nakonec se ukázalo, že tam to auto vůbec nebylo, protože zrovna vezlo do půjčovny někoho jiného.

Věděl jsem, že v Tel Avivu panuje slušná vlhkost, když jsem ale vyšel z budovy letiště, orosil jsem se jen těžko uvěřitelným způsobem. Uschnul jsem až druhý den na pláži. Na pět minut. Pak jsem se začal potit.

Zadal jsem do navigace adresu hotelu a vyrazili jsme. Ubytování jsme měli v centru, kupodivu jsme našli i parkování.

Není moc vynálezů moderní doby, které by si zasloužily nikdy nebýt vynalezeny, ale klimatizaci rozhodně považuji za jeden z nich. Když vlezete vlhcí do místnosti, kde je o deset stupňů méně… vážně, to je o nemoc. Tak jsem rychle z osmnácti stupňů zvedl klimatizaci na čtyřiadvacet a šel se ohřát do sprchy.

Bauhausové centrum

Ráno jsme si prošli Tel Aviv, zjistili, že je to poměrně špinavé město s hezkým bauhausovým centrem – utíkali sem během války architekti a přinesli si bauhaus s sebou. Když chcete do obchoďáku, u každých dveří vás projedou příručním detektorem a prohledají batožiny, co kdybyste chtěli pronést dovnitř nějakou bombu.

Mojí prioritou v tu chvíli ale byla pláž. Vydržel jsem na ní tři hodiny. Byl šestkrát ve vodě a stejně jsem večer měl barvu jako etiketa od Coca-Coly nebo spařený humr.

Večer po cestě na koncert Barbry Streisand jsme se stavili na hummus, žaludek ucpávající pochutinu z cizrny, protože jsem předpokládal, že dalším mým jídlem bude snídaně.

Na rautem před koncertem

Na vstupenkách bylo, že se doporučuje přijít dvě až tři hodiny před koncertem, kvůli bezpečnostním kontrolám ergo dlouhým frontám, takže jsme tam byli ty tři hodiny před. Každý jsme seděli na opačném konci arény. Sotva jsem si sedl, přišla ke mně slečna asi mého věku, od pohledu Američanka (minimálně to od pohledu nebyla Izraelka), prý jestli umím anglicky, že je od „Bárbry z crew“, že má nějaké lístky do první a do druhé řady a jestli mám zájem. No, tak kdo by neměl, že jo, když v New Yorku se ty lístky prodávali za pětadvacet tisíc.

Když jsme se sešli s kámošem před VIP vstupem, došlo k mírnému zádrhelu – nějak mi uniklo, že ta slečna říkala, že mám projít tím stadionem do VIP části, ne z něj vycházet. Vstupenky, totiž byly neprodejné, tudíž ochranka neměla čárové kódy v přístrojích a nás nechtěli pustit. Nějaká paní to ale vyřešila a já zjistil, že v rámci toho vstupu, je i raut… hlavně že jsem se futroval hummusem…

Měl jsem v ruce vstupenky do první řady, sedadla 98 a 99. Jelikož to byl 99. koncert její kariéry, rozhodl jsem se, si ten lístek nechat a kámošovi dát 98. „Stejně to budou lístky někde na kraji,“ říkal jsem si. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že sedím přímo před mikrofonem. Asi nemá smysl psát, že to byl zážitek mého života, minimálně toho dosavadního. Trochu mi teda vadí, že to natáčeli a já měl na sobě kraťasy, ale čert to vem.

Místní děti Druhý den jsme vyrazili autem k Mrtvému moři. Když minete bod 0 metrů nad mořem, dostanete se k městu Jericho, které by mělo být jedním z nejstarších kontinuálně osídlených měst na světě. Když jsme se k němu ale blížili, narazili jsme na ceduli, která hlásala, že izraelští občané tam mají zákonem zakázáno vstupovat a že jim tam může hrozit smrt. S izraelskou značkou na autě jsme to radši otočili a jeli jsme se vykoupat do Mrtvého moře.

Když jsme sjeli do 413 metrů pod mořem, dorazili jsme k Mineral Beach klubu, kde se člověk může vykoupat v Mrtvém moři, to je totiž jinak oplocené, případně absolutně nepřístupné. Vstup 250 korun, takže to bylo mé nejdražší vykoupání, co jsem zažil. Ale potkal jsem tam skupinku Nigerijců, kteří do Izraele přijeli obchodovat s diamanty.

Mimochodem, teplota u Mrtvého moře byla 43 °C. Po kamenech, které tvořily pláž, se nedalo chodit a hned z vody jsem s mokrýma nohama lezl do bot (to nepíšu jen tak).

Když jsme se vycachtali, udělali pár fotek ála „ׅvznáším se“, vyrazili jsme zpátky do Jeruzaléma. Vyhledal jsem si to: od Mineral Beach klubu je to do Jeruzaléma sedmdesát kilometrů, přičemž během posledních třiceti se vyjede ze 400 metrů pod mořem, do 800 metrů nad mořem, v této výšce se nachází Jeruzalém.

Sehnali jsme levné ubytování v hotelu Ritz v muslimské čtvrti – báli jsme se, že když budeme chtít odjet v sobotu, židé nám neudělají ani snídani; kousek od brány do historického centra.

Pokud se někdo z vás vydá do tohohle historií a konfliktem prolezlého místa vydá, vězte, že zabloudíte. Mapové podklady v telefonu mi byly k prdu, protože jsem měl problém se signálem, dokonce i tištěné mapy, které se tu daly zakoupit, byly k ničemu. Historické centrum Jeruzalému je prostě bludiště plné obchodníků s jídlem, oblečením, „archeologickými památkami“ a čím více se blížíte k Božímu hrobu, tak i se svíčkami a jiným sakrálním zbožím.

Zeď nářků

První odpoledne v Jeruzalémě jsme ale strávili procházkou skrze muslimskou část ke Zdi nářků, pokračovali Židovskou čtvrtí a ten zatracenej Boží hrob jsme prostě nenašli. Navíc se mi udělalo blbě z horka, asi jsem málo pil, takže po dvou, třech hodinách jsem to vzdal a šel si lehnout do hotelu.

Večer jsme na střeše hotelu soupeřili se spolucestujícím v tom, kdo uhraje vyšší skóre v Nu, pogodi! Výsledek? 50:1200. Ne pro mě.

Druhý den jsme vyrazili znovu ke Zdi nářků. Jelikož jsem věděl, že o šábesu není dovoleno fotit Židy, natož u Zdi nářků, fotil jsem je tajně!

Nakonec jsme našli i ten chrám Božího hrobu. Na tomto místě bych chtěl uznat svoji chybu. Rozhodně jsem si o tom chrámu měl něco načíst. Kdybych tak učinil, rozhodně bych si nefotil hrob Ježíše Krista. No, minimálně bych aspoň vypnul blesk!Kaple božího hrobu

Po obědě jsme vyrazili zpátky do Tel Avivu s krátkou zastávkou na hoře olivetské, pokochat se výhledem a také jsem chtěl na křesťanském hřbitově zkusit najít hrob Oskara Schindlera. Vzhledem k vedru jsem nějaké prochází po nekrytém hřbitově vzdal.

Bezpečnostní kontrola na letišti probíhá v budově na druhém konci areálu, než z kterého pak odlétáte. Nejdříve si vás proklepne týpek u odbavování velkých zavazadel. Zeptá se, jestli cestujete sám, když ne, tak odkud se s tím druhým znáte, ptá se vás po původu vašeho příjmení… Fakt, nekecám. Druhá kontrola byla rychlá, slečna si projela můj pas počítačem a poslala mě dál. Myslím, že ta mě udala. Na další kontrole si mě vzali stranou a testovali mě na drogy a výbušniny. Hlavně moje modré boty, na kterých byly bílé stopy po soli z Mrtvého moře, se jim vůbec nelíbily.

Autobus nás poté odvezl do odletové haly a my zjistili, že náš let posunuli, takže místo plánovaného hodinového čekání, jsme si poseděli na letišti hodiny tři.

Zpáteční let byl nádherný, i když v letadle bylo na můj vkus až příliš dětí. Celou cestu jsme letěli nad bouřkou a řeknu vám, sledovat, jak blesky osvětlují ty katedrály mraků, to byl zážitek.

Horší bylo, když jsme do té bouřky začali přistávat… Letadlo se začalo klepat, do toho všude kolem blesky a blinkající pětiletý kluk přes uličku.

Přísahám, že mu nestačilo pět pytlíků!

en → cs
sledovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *