12:36
Ráno jsme vyrazili s plánem jet na Princovy ostrovy, i když prší. Nejdříve jsme přešli do Nového města a „vyšli“ na věž Galata. Sama věž, postavená v šestém století, stojí na prudkém kopci. Vešli jsme dovnitř a tam dva výtahy. Věž prodělala kompletní vnitřní rekonstrukci. Rozhled je z ní hezký i když není zrovna azuro jako dneska.
Do přístavu jsem jeli tramvají a když už jsme našli správnou loď, zjistili jsme, že na istanbulkart, na kterou tu jezdíme, nemáme dost peněz a loď nám ujela. Tak jsme si šli dát čaj.
Čaj (turecky caj) se tu pije všude. Hned na prvním trajektu do evropského Istanbulu jsme si ho dali. Pije se tu z takových typických skleniček a i ve městě a v Grand Bazaaru jsme viděli, že funguje roznos. Chlap chodí s podnosem caju od krámu ke krámu a obchodníci si berou. Je to tu prostě zvykem. Když jsme u Modré mešity zjistili, že za caj chtějí místo obvyklé liry, lir pět, tak jsme byli trochu v šoku. Přeci jenom, mít čtyřnásobnou přirážku, to se zase tak často nevidí.
13:01
Na palubě probíhají předváděcí akce. Upřímně, takhle emotivní předváděčku škrabky na brambory jsem ještě nezažil.
17:25
Odjíždíme z ostrova Heybeliada. Když jsme přijeli, vydali jsme se na kopec v očekávání hezkého výhledu. Asi v půlce našeho takřka horolezeckého vystoupení o třech aktérech začalo neuvěřitelně pršet. Útočiště jsme našli až na vrcholku, v dětském hradu. Diky dešti jsme měli pevnost s tobogánem. Když se počasí trochu uklidnilo, vydali jsme se zase dolu, kde jsme se schovali do restaurace. Objednávali jsme si stylem ruce nohy, paní nerozuměla anglicky ani slovo. Než jsme se najedli, venku se udělalo modro, nechali jsme odjet loď a vydali se na průzkum ostrova. Po chvilce se k nám přidali tři toulaví psi, takže jsme měli i bodyguardy.
Když jsme obkroužili kopec s klášterem na vršku, zalezli jsme do cukrárny, kde jsem zažil takřka obchodně-etický šok. Vybral jsem si nějaký dort a když jsem řekl, že ten chci, tak mi majitel řekl, že ten si nemám dávat, že ten není úplně čerstvý. Zkušenost z našich cukráren mi napovídá, že u nás by mi to nikdo neřekl.
Po cestě převozem zpět do Istanbulu došlo na krmení racků, na které jsem se těšil.
20:07
Z přístavu jsme jeli podzemní lanovkou na Taksim, místo loňských protestů, odtud metrem na zastávku na mostě spojujícím Staré a Nové město a pak nakoupit něco k snídani do pekařství naproti, které patří sympatickému pánovi, který si hrozně rád povídá… turecky.