Jednoduché a opakující se pohyby. Nahoru, dolu nahoru, dolů. Trochu navlhčit a pokračovat dál. Nahoru, dolů… občas trochu do stran.

Rád provádím činnosti, z nichž mám nějaké to potěšení, u nichž je vidět výsledek.

Myslím při tom vždycky na něco hezkého, aby mi to lépe uteklo a já byl rychleji hotový. Nemám rád, když mě při tom někdo vyruší. Člověk vypadne z tempa a hned to potom trvá déle.

Už to bude. To člověk pozná.

Ještě chvilku… jo… A je to.

Miluju ten pocit, když dostanu dolů z kalhot flek od červeného vína.

Dnešním článkem nepobavím. Rozhodně ne.

Osoba, kterou milujete, vás podvede. To se prostě stává. Je ale skutečně nutné, abych tím, že jsem svoje libido neudržel na uzdě, obtěžoval ještě toho druhého? Když se s ním nechci rozejít, tak proč bych mu to říkal? Z upřímnosti? Houby. Tohle není snaha o upřímnost, ale alibismus. „Mně to trápí, tak ti to řeknu a určitě se mi uleví, protože ta upřímnost je přeci tak osvobozující.“ Je. Většinou. Tohle je ale zrovna ten případ, kdy tomu tak není. Sám si za to můžu, tak snad mám dost důstojnosti a odvahy a vyžeru si to sám, ne? Tu druhou osobu miluji, no, minimálně ji mám rád, proč bych s ní jinak byl^*, tak ji snad nechci ublížit. A tohle jí ublíží zaručeně.

Spíše si uvědom, proč jsi to udělal. Jestli v tom byl alkohol, dej si facku a přestaň pít, když to neumíš. Když hledáš něco, co ve vztahu nemáš, nebylo lepší zařídit, abys za tím nemusel tajně?

 

*V případě zlatokopek je to jiná.

Je jedna hodina v noci a show začíná. Oproti normálnímu divadlu se na téhle scéně světla nerozsvěcí, ale zhasínají, Aktér 1 zalehá.

Každý večer je to stejné. Rozhodování, jestli budu mít v pokoji teplo nebo budu riskovat poštípání od komárů a otevřu okno. Už dávno jsem se došel k rozhodnutí, že komáři ze mě můžou sát jak je libo, ale nesmí to dělat dříve, než usnu. Není nic, co by mi vadilo víc, než bzučení kolem uší, když se snažím usnout. Otevřu okno.