Zázrak hospodářské kriminality aneb jak jsem ke čtyřem stovkám přišel

Dnešek mohu prohlásit za den peněz.

Od rána jsem se živil rohlíky, a když taťka zjistil, že nemá co přikusovat k polévce, vyslal mě do krámu. Naneštěstí se v tu chvíli rozhodla poctít nás návštěvou slečna pošťačka a přinést mi doporučené psaní. Samozřejmě ho taťkovi nepředala a ani když jsem ji po cestě z krámu potkal, psaní mi nevydala – neměl jsem u sebe OP.

Doma jsem zjistil, že se jedná o dopis s červeným proužkem. Netušil jsem, co by mi kdo mohl chtít? Dopis byl navíc poslán z Jablonce, odkud mi nikdy psaní s rudou stuhou nepřišlo. Letos takové liebesbriefy chodily jenom z Ústí nad Labem a Českých Budějovic.

V obchodě jsem se pohyboval kolem pravého poledne a na poštu jsem měl jít až ve tři hodiny. Spousta času na přemýšlení, kdo mi asi může psát. Pantáta říkal, že sociálka. To já byl smělejší – viděl jsem to na dopis od notáře píšícího, že mi někdo odkázal hromadu peněz. No co? Snít se musí.

Třetí hodina se přiblížila, byl jsem připraven vyrazit na poštu. Beru do ruky peněženku, že do ní schovám takový ten papírek, který musíte ukázat, aby vám dali, co chcete. Víte jaký myslím, že ano? Otevírám ji a vypadly na mě čtyři stovky. Nebyly zastrčené ve své přihrádce, byly jen tak halabala položené. Měl jsem nové téma na přemýšlení – kde se tam vzaly? Rozhodně bych si totiž pamatoval, kdybych je tam dával já.

Po cestě mi docvaklo, že jsem učinil objednávku v podobné ceně, která mi ovšem přišla už včera. Ten pán z PPLka sice působil trochu zmateně, ale že by byl natolik mimo, aby odjel, aniž by získal peníze?

Na poště jsem pak zjistil, že se v mé peněžence nestydatě ukrývá ještě další stokoruna a mně to docvaklo. Moje peněženka se stala novodobým Betlémem a já přihlížel výsledku neposkvrněného početí, trošku zvláštního zázraku. Zelený Karel IV. se musel cítit v tom prázdném prostoru mé peněženky natolik osamocen, až byly vyslyšeny jeho prosby a porodil si tři další společníky – dva sobě rovné a jednoho, jak jen to říci? Znáte to, když dítě přeroste rodičům přes hlavu?

První záhadu jsem tedy měl vyřešenou, ale co ten tajemný dopis? Záhy se ukázalo, že Oddělení hospodářské kriminality Policie České republiky asi už vyšťouralo mé daňové úniky, kdy jsem stát okradl o milióny korun českých, možná přišli na tu vytunelovanou banku, ale nebojte, já se nedám. Zapírat, zapírat, zapírat.

Nebo že by už věděli o mém soukromém Betlémě?

Život

Všude kolem mě je jenom prázdnota. Prázdnota, kterou vyplňuji jenom já sám, nikdo jiný. Nikdo do toho prostoru nedostal povolení vstoupit, nikdo o to totiž nestál. Kde je pravda? Nikdo o to nestál nebo já o nikoho nestál? Pomalu mi to připadá jako jedno a totéž…

Ruce Prázdnoty se ke mně natahují a pevně mě svírají. Prázdnota – milenka, která nikdy nezradí, milenka, co nikdy nezemře, nikdy neodejde. Nikoli milenka, ale kurtizána je to! Děvka, která si za své vřelé objetí účtuje přespříliš – vaše štěstí.

Pusťte si s k sobě jednou Prázdnotu, či její sestru Samotu, tu pravou sžíravě démonickou rusovlásku, a ony vás budou vysávat a ždímat, jak jen dlouho to bude možné. Vykopněte je nebo ještě lépe – nikdy je nepouštějte do svého chrámu.

Mně se to nepodařilo. Nebo jsem snad nechtěl? Je to už moc dlouho, co jsem tyhle dvě oslnivé krásky přivítal snad i s otevřenou náručí.

Oslnil mě záblesk, jak na ni padlo světlo, když jsem ji bral do ruky. Světlo přejelo přes malou plošku toho plíšku, který mě měl zachránit ze spárů dvou sirén. Položil jsem ho na zápěstí, přitlačil a trochu jím popojel.

V tom okamžiku mi došlo, jak moc zbaběle se chovám. Život je to, oč tu jde. Jde o nás a o to, jak prožijeme ten čas, který nám byl dán. Povezeme se na vlně nebo se staneme vlnou? Staneme se větrem, který bude dout do něčích plachet?

Život přeci stojí za to prožít. Je to dar, který dostaneme jenom jednou. Není možnost reklamace.

Nemůžeme změnit to, co bylo. Je zbytečné se o to snažit. To jenom přítomnost a budoucnost můžeme ovlivnit. Vyměnit ty dvě milenky za přátelství a lásku. Ať už za lásku přátelskou, či mileneckou. Není důležité, koho milujete. Podstatný je fakt, že milujete.

Milovat nás nic nestojí a přitom tím můžeme tolik změnit. Každý chci být milován, ale lásku nezíská, pokud není připraven ji dát.

Jste připraveni? Milujete? Jste milování? Pak máte to, co je nejcennější.

Žiletka dopadla na zem a tam zůstala ležet… navždy.

Ukaž své vysvědčení

Ne náhodou jsem se doslechl o „Ukaž své maturitní vysvědčení“ a řekl jsem si: „Proč ne, však se nemám, za co stydět.“ Chtěl bych parafrázovat, že „výsledky odpovídají vloženému úsilí“, ale to bych lhal. Úsilí bylo totiž vloženo skutečné minimum, jednak o svaťáku nebyl čas (viz. článek Ona, tolik skloňovaná), jednak se v tom nádherném počasí, které panovalo po ten čas, učit nedalo. Možná jsem sklidil ovoce z předchozích čtyř let, spíše bych to ale přičetl na účet štěstěny, protože jsem si vytáhl sérii lehkých otázek. Výsledek si můžete prohlédnout níže: