Všude kolem mě je jenom prázdnota. Prázdnota, kterou vyplňuji jenom já sám, nikdo jiný. Nikdo do toho prostoru nedostal povolení vstoupit, nikdo o to totiž nestál. Kde je pravda? Nikdo o to nestál nebo já o nikoho nestál? Pomalu mi to připadá jako jedno a totéž…
Ruce Prázdnoty se ke mně natahují a pevně mě svírají. Prázdnota – milenka, která nikdy nezradí, milenka, co nikdy nezemře, nikdy neodejde. Nikoli milenka, ale kurtizána je to! Děvka, která si za své vřelé objetí účtuje přespříliš – vaše štěstí.
Pusťte si s k sobě jednou Prázdnotu, či její sestru Samotu, tu pravou sžíravě démonickou rusovlásku, a ony vás budou vysávat a ždímat, jak jen dlouho to bude možné. Vykopněte je nebo ještě lépe – nikdy je nepouštějte do svého chrámu.
Mně se to nepodařilo. Nebo jsem snad nechtěl? Je to už moc dlouho, co jsem tyhle dvě oslnivé krásky přivítal snad i s otevřenou náručí.
Oslnil mě záblesk, jak na ni padlo světlo, když jsem ji bral do ruky. Světlo přejelo přes malou plošku toho plíšku, který mě měl zachránit ze spárů dvou sirén. Položil jsem ho na zápěstí, přitlačil a trochu jím popojel.
V tom okamžiku mi došlo, jak moc zbaběle se chovám. Život je to, oč tu jde. Jde o nás a o to, jak prožijeme ten čas, který nám byl dán. Povezeme se na vlně nebo se staneme vlnou? Staneme se větrem, který bude dout do něčích plachet?
Život přeci stojí za to prožít. Je to dar, který dostaneme jenom jednou. Není možnost reklamace.
Nemůžeme změnit to, co bylo. Je zbytečné se o to snažit. To jenom přítomnost a budoucnost můžeme ovlivnit. Vyměnit ty dvě milenky za přátelství a lásku. Ať už za lásku přátelskou, či mileneckou. Není důležité, koho milujete. Podstatný je fakt, že milujete.
Milovat nás nic nestojí a přitom tím můžeme tolik změnit. Každý chci být milován, ale lásku nezíská, pokud není připraven ji dát.
Jste připraveni? Milujete? Jste milování? Pak máte to, co je nejcennější.
Žiletka dopadla na zem a tam zůstala ležet… navždy.