Ráno na verandě

Slunce už praží a to je stěží po půl deváté. Kdybych přišel ještě o chvilku dříve, určitě bych mohl popisovat i odrážení slunečních paprsků v kapkách rosy. Ta už je ale v čoudu. Minimálně všude tam, kam až oko mé trojbarevné dohlédne.

Kdybych si býval s sebou vzal jednoho z těch broušených panáků, mohl jsem pozorovat, a vám poté květnatě zprostředkovat, lámání paprsků ve skle/plastu. (Předchozího večera jsme se na materiálu neshodli a jeden rozbít jsme si nemohli dovolit – chyběl by nám.) Není tu, nic nebude. Máte smůlu.

Místo toho na stole leží mobil, ze kterého hraje Robyn, a cola. Důležité to elementy.

Když někde spím prvně, spím málo. Když piju, spím málo. Dnes v noci, v chatě na Branžeži, se můj spánek scvrknul na hodinu a půl. Musím ovšem uznat, že i tak jsem jako rybička z  Fukušimi.

Devět hodin. V chatě je ticho, sem tam si někdo spokojeně pochrupne, nebo neméně spokojeně prdne do peřiny. Nepředpokládám, že by se to v nejbližší hodině mělo změnit. Šel bych někam na procházku… Smůla, vylezl jsem jen v tričku a spacáku, to asi nikde špacírovat nebudu.

 

P. S.: Nakonec jsem pro toho panáka došel a to vám povím – ty paprsky… Fakt žůžo.

P. S. S.: Po půl hodině jsem si všiml, že v noci přes schodiště nějaký pavouk natáhnul pavučinu. To jsem zvědav, kdo ji vymete…