Víte, já už jsem vyzkoušel asi všechny dopravní prostředky, které jsou dostupné v našich zeměpisných šířkách, všechny jsou dobré (dopraví vás z bodu A do bodu B, což se po nich požaduje a oni to plní), ale jako nejdobrodružnější se mi jeví trolejbusy. Minimálně ty ústecké.
Jsem sice v Ústí jenom měsíc, ale i já vím, že jakmile se blíží to elektrické, červeno-bílé monstrum, není radno vstupovat do silnice, i kdyby tam nakrásně byl přechod pro chodce. Pochopil jsem totiž, že pro trolejbusáky je zebra pouze street art a ještě ne moc nápaditý. No, uznejte sami – pár čárek na silnici dovede udělat každý.
Kouzelný okamžik, a co se týče trolejbusů, tak asi jediný, nastává, když trolejbus podjíždí křižovatku trolejí a u vršku tyčových sběračů stejnosměrného proudu (Ano, samozřejmě máte pravdu – tohle z vlastní hlavy rozhodně nemám.) zabliká, jak tam probíjí proud. Nádherně se na to v noci kouká. No nemusí být ani noc, stačí, jenom když je tma, takže tento jev je teď pozorovatelný už tak v pět odpoledne.
Ve čtvrtek jsem procházel po spodní straně Mírového náměstí, kochal jsem se, jak to krásně jiskří, když v tom se najednou jedna trolejová kladka (Ne, ani tohle pojmenování jsem neznal. Pro mě to bylo celé prostě troleje a tím jsem s tím byl vyřízen.) odpojila a plandala si tam vzduchem. No to bylo něco pro mě. Myslel jsem, že to mají nějak zajištěné, aby se jim něco podobného nestalo, ale evidentně se to stává často, neboť vystoupil chrabrý trolejbusák a kladku tam zase vrátil. Šikula jeden.
Dnes jsem trolejbusem jel pouze dvakrát, ale bez problémů jsem nedojel ani jednou. Jednou jsem vlastně ani nedojel…
Ráno, jsem mimořádně odjížděl do školy z jednoho sídliště na periferii Ústí, a protože jsem si chtěl koupit něco k obědu, potřeboval jsem, aby jel načas. (Bylo to bláhové přání, uznávám. Když potřebuji do školy, má to zpoždění a když bych v pátek odpoledne potřeboval chvilku navíc, ten mrzák jede paradoxně dříve.) Ano, z té konečné vyjel skutečně načas. (Technická poznámka – když jedu trolejbusem, tak si většinou sedám buď hned za první či druhé dveře druhého traktu vozu, kde mě od dveří odděluje sklo. Vepředu to málo skáče a tu chybu, stoupnout doprostřed jsem udělal hned první den – bylo mi špatně, ještě než jsme dojeli ke třetí zastávce.) Vyjeli jsme, ujeli jsme tak 5 metru a zastavili jsme se. A já jsem, v tom skle přede mnou, jenom viděl kladku jak tam lítá ze strany na stranu. (Musím podotknout, že tam, kudy jsme právě projeli, žádné křížení nebylo.) Trolejbusák tedy vyběhl a já jsem nervózně sledoval scénu, které jsem sotva před 12 hodinami přihlížel s až dětskou zvědavostí. Měl to rychle, do školy jsem dorazil včas.
Odpoledne jsem, prvně za ten měsíc, vycházel z kolejí dříve s pocitem, že jsem si krásně a v klidu zabalil, nic jsem nezapomněl. Stojím na zastávce (V pátek prostě pravidelně dobíhám, tohle bylo skutečně prvně, kdy jsem na ten trolejbus čekal.), trolejbus přijíždí, já nastupuji, sedám si a kochám se okolím kolejí.
První zastávka – lidé vystupují a nastupují.
Druhá zastávka – lidé vystupují a nastupují.
No a na třetí zastávku už jsme se nedostali. Kde se vzalo, tu se vzalo, krásné terénní auto značky Volvo a trolejbus ho přátelsky poplácal po zádech.
Následoval rychlý sprint na další zastávku, kde se mi podařilo chytit autobus (Do něhož jsem nastupoval s pocitem, co se asi tak stane jemu?), který mě odvezl až do centra, kde jsem v pohodlí, kráse, lásce a míru, prostě dokonalé harmonii, usedl na vlak, který mne odvedl domů a ukončil tak mé trolejbusové trápení…
Doporučení pro fajnšmekry a dobrodruhy: Nejlepší cesta, aspoň z těch, co jsem poznal, je trolejbusem číslo 53 či 55 a to v úseku Hraničář – Střední školy. Ale musíte si stoupnout doprostřed, jinak to nemá ty grády. Nejdříve se jako paka točíte v serpentinách nahoru na Hilarovu, potom brzdíte na křižovatce Malátova-Hoření a následuje jízda srovnatelná s horskou dráhou dolů po Malátově a Staré, kdy nadskakující dívky padají z vysokých podpatků a skákající čahouni se bouchají hlavou o strop vozu. Samozřejmě si pro tuhle srandu musíte také vhodně zvolit čas. Nejlépe, když jedou všichni do školy a padají tam na sebe.