Ráno jsme brzo vstávali, vraceli jsme se do Zhangjiajie. Bylo to naše první setkání s čínskou dopravou. Majitel hotelu nás zavezl na autobusovou zastávku plácek mezi stánky a parkovištěm u vstupu k parku a paní, co tam stála u jednoho ze stánků, řekl, aspoň si to tedy myslíme, do kterého autobusu nás má posadit.
Z toho, co jsem odpozoroval, se pokusím popsat autobusovou dopravu. Autobusy tu nejsou velké, zato je jich hodně, zastaví na mávnutí. V každém je „stevardka“, který vybírá jízdné a zapisuje na papír počet cestujících. Tento papír byl na cestě do Zhangjiajie dvakrát kontrolován. Asi aby si posádky neulejvaly prašule pro sebe.
Asi před rokem jsem na facebooku sdílel fotku lanovky nad údolím s hnusnými serpentinami. Někteří zpochybnili její pravost, já jsem psal, že bych do ní nevlezl. Vlezl. S čistým svědomím mohu říct, že ta fotka je rozhodně pravá. Ta lanovka vede od vlakového nádraží Zhangjiajie na Tianmen mountain, jede půl hodiny, a kdo se bojí výšek, toho nabádám, ať do ní neleze. Je dlouhá skoro sedm a půl kilometru, převýšení třináct set metrů, největší úhel stoupání je 37°. V kabince kolegové cestovatelé našli i super doporučení: pokud přijde bouřka, lanovka je velmi citlivá a zastaví se. V takovém případě cestující nemají panikařit, ale mají si užívat výhled a scenerii kolem sebe. Už to vidím… já v lanovce, bouřka, kolem mě jeden blesk za druhým, fouká vítr, kabinka se houpe ze strany na stranu a já si užívám scenerii a výhledy.
Na lanovku sice byla dlouhá fronta, ale soustavně postupovala, co víc, lidí se v ní chovali o poznání slušněji než včera.
Nahoře na hoře je Tianmenshan temple, ale ten mě moc nenadchnul, navíc jsem si na mokrých schodech před ním pěkně nabil. Zato ty výhledy… Na náhorní plošině je systém vybetonované chodníčky, pod kterými 300 metrů nic není, tahákem byl skleněný chodník, nad stejnou propastí. Jelikož větší část dopoledne pršelo, byli jsme sice úplně durch, ale když jsme ale končili s prohlídkou, mraky pod námi nám to vynahradily. Pohled na lanovku ztrácející se v mracích stál za ty mokré boty. Po cestě dolů jsme vystoupili na mezistanici lanovky a autobusem se nechali vyvézt na Tianmen cave, což je spíše než jeskyně oblouk, díra ve skále, skrze kterou létají letadla. Když jsem viděl z lanovky, jak se to kroutí, nechtěl jsem jet, dělá se mi špatně i v MHD, ale řidiči moc nebrzdili, takže jsem to přežil. Od autobusu vedlo k Tianmen cave 890 schodů, a když už jsem pokořil ty serpentiny, tak jsem se rozhodl pokořit i ty schody. Byla by ostuda, kdybych teď nenapsal, že jsem to nedal, protože tam lezli i mnohem starší než já.
Ze spodní stanice lanovky jsme šli kupovat jízdenky na vlak/y, což jsme očekávali, že bude docela problém. Málo tu mluví anglicky a my zase nemluvíme čínsky. Vlakem pojedeme zítra do Jishou, pozítří z Tongrenu do Chongqingu. Jestli pojedeme rychlovlakem z Xianu do Pekingu zatím nevíme, čekáme, jestli nebudou nějaké levné letenky.
Problém se nekonal. Zjistili jsme totiž, že paní na informacích, umí anglicky. Dali jsme jí pasy, peníze, řekli kdy a kam, ona odběhla a pak nás poslala si vystát frontu u přepážky s tou správnou paní, která už věděla a jen to naťukala do počítače. Geniální.
Jelikož pořád pršelo, vzali jsme si z vlakového nádraží taxíka. Z adresy hotelu jsme měli jen ulici a jméno, což to se ukázalo jako zásadní problém. Kousek od sebe totiž byly dva hotely, které měly v názvu bussiness hotel a můžete hádat, do kterého nás všichni posílali. Po několika desítkách minut hledání jsem se nakonec vrátil do toho špatného bussiness hotelu a poprosil slečnu, která do toho správného hotelu volala a uměla anglicky, jestli by nám ho pomohla najít. Byla hodná, pomohla. Ten hotel jsme neměli šanci najít, recepce hotelu byla ve 4. podlaží budovy, na které bylo jen číslo hotelu, ale to jsme samozřejmě neviděli. Jméno se tam neobtěžovali dát. První tři podlaží navíc byla prázdná, a kdo by čekal, že když jsou tři podlaží prázdná, bude v tom čtvrtém hotel?
Více fotek z dnešní dne v galerii.
