Jeho příběh

Sedím tu nervózně na zahrádce naší restaurace. Je polovina září, před chvilkou lehce sprchlo, ale je teplo, přišlo babí léto. Jsem tu akorát.

Nerad to přiznávám, ale chyběla mi. V ruce znovu a znovu žmoulám dopis, který mi od Ní přišel. Mám ho sice teprve pár dní, ale vypadá hrozně – zmuchlaný, psaný na silně zažloutlém papíře, myslím, že trochu smrdí zatuchlinou.

Je to dva roky, co zmizela po naší hádce. Odešla a nejen že se nevrátila, neobtěžovala se ani ozvat. Po dvou letech mi od Ní přijde dopis. Cuba. Vždycky tam chtěla letět, takže se Jí sen nakonec splnil. Co tam ovšem dělala, v dopise nepíše. Popisuje ostrov a spoustu jiných nedůležitých věcí.

Na předposledním řádku napsala: „Drahý, chybíš mi. Chybí mi tvé oči a tvůj smích. Chci tě vidět.“ Pod toto navrhla místo setkání.

Když jsem ten dopis prvně přečetl, zmuchlal jsem ho a hodil do koše. Netrefil jsem se. Druhý den jsem chtěl vynést smetí, ale to psaní jsem položil na stůl. Věděl jsem, že sem stejně dnes půjdu. Ona je ta pravá – naivní a kýčovité tvrzení, ale je to tak. Kolikrát tohle moje sestra říkala o těch individuích, která si přiváděla domů, když jsme byli tak o deset let mladší? Nikdy jsem se nedokázal udržet, když nám se slzami v očích sdělila, že se s drahým rozešli, a musel jsem se pousmát.

V kavárně se rozbilo nějaké sklo. Nebo snad porcelán?

Posledních několik dní se pořád válím v takovém melancholickém oparu. Melancholickém patosu, řekla by Ona. Vzpomínal jsem, kde jsme spolu byli, co jsme spolu zažili, prostě takové ty po-rozchodové depresivní myšlenky bez deprese.

Vzpomínám i teď – na naši poslední dovolenou v Tatrách. Nejdříve se Jí tam vůbec nechtělo, ale nakonec se nechala přemluvit. Snad si to i užila. Vypadala tak. Hrozně tenkrát nadávala, když jsme lezli z Popradského plesa na Ostrvu. Když nadávala, tak to bylo známkou, že Jí na něčem záleží, problém byl, když mlčela. To bylo zle a někde byla chyba, která se zdála být takřka katastrofickou. Minimálně ji tak pak dokázala vylíčit.

Ta dovolená byla na usmířenou. Několik neděl nám to skřípalo, tak jsem koupil týden ve Vysokých Tatrách, s představou, jak nám změna prostředí pomůže. Pomohlo, začalo to vypadat, že budeme brát, po návratu jsem chtěl začít vybírat prstýnek. Ale pak přišla Osudová

Tenkrát jsme se poštěkali vlastně kvůli hlouposti. Já chtěl koupit psa a ona kočku. A znáte to, z téhle, dá se říct, malicherné hádky se postupem času, trvalo to s přestávkami na vydechnutí a najití nových argumentů asi tři hodiny, stala hádka principová. Spát jsme šli neskutečně rozčílení, probudil jsem se druhý den v prázdné posteli.

Bylo mi jasné, že rozhodně nešla koupit snídani, to nebyl její styl.

Cestou z práce jsem koupil kytku, chtěl se s Ní usmířit a navrhnout, jestli si radši místo zvířete nepořídíme dítě…

Nepřišla. Už nikdy. Telefony nebrala, ani Její rodina nevěděla, nebo mi to nechtěla říct, kde je, jenom jim občas poslala zprávu, že je v pořádku. Mně nikdy. Po čase jsem to přestal zkoušet.

Kolem prochází maminka s jedním dítětem v kočáru a druhým na vodítku. Tyhle dětské postroje jsou strašné. Dítě se cuká, vodítko se mu evidentně nelíbí. Napadá mě, jestli si zvykne, jako si na vodítko časem zvyknou psi. Míjí se s mladým párem, který má na vodítku psa, voříška. Dítě psa pozoruje. Ne nepozoruje psa, ale jeho vodítko, má totiž takřka totožnou barvu jako to jeho. Pár s voříškem přešel, maminka s kočárem stojí a hledá něco v kabele, dítě se otáčí za psem a z jeho vodítka nespouští oči. Pes očuchává pouliční osvětlení a zapomene se. Páníček, aby se mu připomněl, cuká s vodítkem a voříšek jde dál. To matka už našla, co hledala a cuká s vodítkem. Dítě se na ni otočí a hodí pohledem po psovi, který už je na rohu ulice. Matka netrpělivě a rázně cukne s vodítkem znovu a dítě jde k zemi. Ne, nepadá, kleká si na všechny čtyři a dál pokračuje po všech čtyřech. Cukají mi koutky, musím odvrátit pohled, abych se nesmál.

Koukám na hodinky, má už třicet minut zpoždění. Čekal jsem Ji tu před deseti minutami.

Z přemýšlení mě vytrhne kolem projíždějící sanitka. Kudy projela, zvedla prach, který byl na silnici.

Byla vždycky tvrdohlavá a docela temperamentní. To se mi na Ní líbilo, netušil jsem, že se mi to jednou vymstí.

Časem jsem začal sklízet její věci, nepočítal jsem s tím, že by se ke mně vrátila. Bylo to těžké období, ale koupil jsem si psa a ten mi z něj pomohl.

Objednávám si další kávu, a když mi ji slečna přinese, začnu znova číst Její dopis. Znám ho už skoro nazpaměť, ale rád se dívám na Její rukopis. U konce, tam kde píše, že Jí chybím, mi v břiše začnou létat motýli, zase, až je mi to trapné.

Pozoruji chvilku okolí, ale nic zajímavého nevidím a tak se vracím ke vzpomínkám.

Snažím se rozpomenout na detaily dne, kdy jsme se seznámili. Bylo to na začátku dubna. Ten rok byla dlouhá zima, jarní počasí teprve začalo, ale Ona tenkrát přišla pozdě na přednášku. Měla na sobě šaty. Červené. První dívka, kterou jsem ten rok viděl v šatech. Seděl jsem kousek za Ní, ale nemohl jsem z Ní spustit oči.

Po přednášce jsem Ji pozval na kávu. Koukám naproti na schody od budovy fakulty a vzpomínám, jak je seběhla a šaty se Jí vlnily v lehce popoledním slunci.

Dala se do mě nějak zima. Dívám se na hodinky – bude osm. Už tu na Ni čekám skoro hodinu. Slunce je nad obzorem, je mi zima. Vzdávám to. Mrzí mě, že nepřišla, těšil jsem se na Ni. Já hlupák.

Platím a zvedám se.

Vycházím směrem k domovu. Zahýbám za roh a vidím sanitku, která jela prve kolem. K Ní už přibyly i vůz policie a černý vůz. Nemám rád čumily u nehod, tak se snažím projít kolem, co možná nejrychleji, zaslechnu, že auto srazilo chodce. Samozřejmě, že nepřežil, proto tam jsou havrani.

Doma, když spálím dopis od Ní, otevírám lahev vína, krájím sýr, další ráno se probouzím se slušnou bolestí hlavy a předsevzetím, že na Ni zapomenu. Definitivně.

 

Pokračování – Její příběh.

5 odpovědí na “Jeho příběh”

  1. Zde napište Váš kometář… ,,,,tak tedy, četlo se to náramně, a upřímně se těším na zítřek na pokračování 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *