Držím ji

Držím ji za ruku a vzpomínám na ty šťastné chvíle, co jsme spolu prožili. Lunapark, obří kolo. Ty vášnivé polibky skoro dvě desítky metrů nad zemí. Nebo když jsme spolu byli v zoologické zahradě, kde se rozplývala nad barevností papoušků a roztomilostí medvědích mláďat a malých opiček. Tu rozzářenou tvář si budu navždy pamatovat.

Nyní tu přede mnou leží, bílá jako stěna. Z rukou jí vedou hadičky, u nosu má cosi na dýchání. V životě jsem ještě neviděl tak obvázaného člověka. Má obvazy na hlavě a okolo oka rudý monokl. Mrtvé ticho v pokoji přehlušuje akorát pravidelné pípání přístrojů, hlídající životní funkce. Seděl jsem vedle ní už několik hodin a pláčem zarudlé oči se mi pomalu zavírali.

Najednou se z pípání stal dlouhý monotónní zvuk. Rozlétly se dveře a do místnosti vběhlo několik lidí. Jeden z příchozích mě vystrčil ven a zavřely se za mnou dveře.

Slyšel jsem rozrušené hlasy lidí zevnitř. Trvalo to několik minut, než na chodbu vyšel doktor a zavrtěl hlavou.

Podlomily se mi nohy a celý svět se mi zhroutil. Měli jsme se za měsíc brát, ale místo veselky budu zařizovat poslední rozloučení. Posadil jsem se na blízkou lavičku a složil hlavu do dlaní. Oči mi zvlhly a po tvářích se mi znovu začaly kutálet slzy. Seděl jsem několik desítek minut, než ke mně přišla sestra a píchla mi sedativum. Uložila mě do prázdného pokoje a já, po dávce prášků na spaní, rychle usnul.

Ráno jsem se probudil a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem a co se stalo. Došel jsem za doktorem, abych se ujistil, že mé vzpomínky jsou pravdivé. Byly. Bohužel.

„…byla znásilněna…“ Z počátečního šoku vzešla nenávist, která zažehla plamen pomsty. Vzal jsem její věci a odešel do našeho společného bytu, uprostřed velkoměsta. Celý byt byl prosycen jejím parfémem, kamkoliv jsem šel, viděl jsem zase a jenom ji.

Předchozího dne odešla do práce, kam již nedorazila. Policie doposud zjistila jen to, že ji přepadla skupina mladíků. Jednoho stačila smrtelně a jednoho vážně zranit nožem, který u sebe stále nosila. Nic jiného mi ale nechtěli říct. Prý že nemohou.

Lehnul jsem si do postele, ale deka voněla jako ona. Nemohl jsem tam ležet. Prostě to nešlo. Sednul jsem si proto, když se najednou rozdrnčel telefon.

„Poručík Thomson. Druhý pachatel právě zemřel. Nemáme koho obvinit ze smrti Vaší paní. Je mi to líto.“ Poté následovala smršť telefonátů od známých s vyjádřením nejhlubší soustrasti.

Sebral jsem si věci na pár dní a ubytoval se v nedalekém hotelu. Doufal jsem, že policie rychle zjistí něco nového, ale když ani po dvou dnech neměli žádnou stopu, rozhodl jsem se jednat na vlastní pěst.

V hotelovém pokoji jsem si sednul k telefonu a vytočil číslo soukromého detektiva, s nímž jsem si po krátké rozpravě domluvil schůzku.

Jeho úkol byl jednoduchý. Najít ty svině, co znásilnili a zmlátili tu, co jsem nadevše miloval. O spravedlnost jsem se rozhodl postarat sám.

Netušíte, co dokáže udělat příslib vysoké finanční částky. Za tři dny jsem měl fotky pětice mužů. Od přítele jsem koupil starší, ale spolehlivou, pistoli a vydal se ulicí, jíž ona chodila do práce.

Procházel jsem tmavým tunelem, když do něj vešli z obou stran nějací lidé. V jednom, který šel proti mně, jsem poznal mladíka z fotky.

„Hej! Vyndej peněženku! Nebo se připrav na lámání kostí,“ křiknul jeden z nich. Zajel jsem rukou do kapsy, kde jsem měl připravenou pistoli.

„Člověk by si řekl, že si po tom, co se stalo vašim kámošům, dáte pokoj, ale vy ne…“ vyndal jsem zbraň a několikrát jsem vystřelil na trojici přibližující se ke mně zepředu. Nečekal jsem, že někoho trefím a rychle jsem se otočil. Dalších několik ran jsem věnoval těm za mnou. Když jsem otočil hlavou zpátky, zjistil jsem, že se všichni tři válí na zemi. Rychle jsem se k nim rozeběhnul, přeskočil je, aniž bych věnoval jediný pohled n tělům a vyběhnul z tunelu.

Běžel jsem ulicemi města, nechápajíc, co jsem to provedl. Rychle jsem si pročistil hlavu. Zaplul jsem do nejbližší restaurace a objednal si něco k jídlu. Zaplatil jsem kartou a odebral se k domovu. Před domem, v němž byl můj dům, jsem nastoupil do auta a rozjel se za město.

Jel jsem několik hodin, až jsem zastavil uprostřed lesa. Vystoupil jsem a z kufru jsem vytáhnul malou lopatku. Ušel jsem několik desítek metrů lesem, než jsem pistoli zakopal.

Vrátil jsem se do hotelu akorát, abych ve zprávách viděl, že bylo zastřeleno pět mládenců ve věku od šestnácti do osmnácti let. Stalo se to na místě, kde byla před necelým týdnem zmlácena žena, která v sebeobraně stačila dva útočníky poranit. Oba na následky svých zranění zemřeli. Dál se na obrazovce objevil graf, ukazující stoupající kriminalitu ve městě.

Spravedlnosti bylo učiněno za dost. Nikdy mne nechytili a ani nepodezřívali. Zaplacením kartou v restauraci jsem si zaručil alibi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *