Anděl – část první

Měl jsem vše, co jsem si mohl přát – dobrou školu, dobrou práci, při které jsem se ani moc nenadřel a krásnou přítelkyni a skutečného přítele. Nic mi nechybělo. Žil jsem dokonalý život. Život, který by chtěla spousta lidí. Život, který měl skončit happy endem.

Jistě si nyní říkáte, že musí přijít nějaké klišé. Samozřejmě, že přijde a to záhy. Nebylo moc dní, kdy bychom s přítelkyní netrávili aspoň nějaký čas společně, ale tohle byl přesně jeden z nich. Trávil jsem dnešní večer v přítomnost několika přátel, čistě pánská jízda, když se ke mně jeden z nich přitočil a pověděl mi, že se mnou chce mluvit. Stoupli jsme si tedy stranou a on pověděl tu parádní novinku.

Moje přítelkyně spí se svým šéfem. Zahýbala mi už tři měsíce a já jsem nic nepoznal. Napadlo mě, jestli jsem já takový idiot, nebo ona tak dobrá herečka, protože jsem v její chování nespatřil žádnou změnu. Každopádně jsem se rozhodl si to s ní vyříkat. Měla být u sebe doma, takže jsem si zavolal taxi a rozjel jsem se tam.

Všichni jste asi už předem uhodli, že jsem našel prázdný byt. Asi deset minut jsem zvonil, ale nic. Nastoupil jsem proto zpátky do taxíku a na svém MDA jsem si našel adresu jejího šéfa, kam jsem poručil taxikáři jet.

Znáte ty dny, kdy se sere, co může? Ráno nenastartujete a přijdete pozdě do práce, kde vám nejdřív šéf vynadá a pak se vám celý den práce sype pod rukama? Přijdete domů a tam vás naštve potomek bůrem z pololetní písemky? No asi takovýhle den jsem musel mít já, jenom pro mě posledním hřebíkem do rakve nebyl potomek, ale kamion. Dá se označit řidič, který usnul za volantem a projel křižovatku na červenou za klišé? Soudím, že ano.

Když jsem o deset minut ležel na zemi a doktor se mě snažil zachránit, pomalu mi, i přes tu šílenou bolest v celém těle, začalo docházet, že ten problém s přítelkyní asi už nevyřeším. Vyvstal mi totiž mnohem větší problém – přežít. Myslím, že jsem bojoval statečně, minimálně co to šlo, abych přežil, ale nešlo to. Smrt nade mnou zvítězila asi po dvaceti minutách v sanitce. Mohl jsem si jenom gratulovat, že jsem neumřel na silnici.

Zapomeňte na všechny žvásty o tunelu se světlem na jeho konci. Když umíráte, je to jako když sundáváte obal z vašeho zbrusu nového originálního CD. Akorát pro vás, jakožto celofán, platí trochu jiná gravitace a nepadáte k zemi, putujete nahoru. Vaše, asi duše, musí to být ona, co jiného by to mohlo být, takže Vaše duše pomalu stoupá vzhůru.

Ostatní říkali, že se cítili neuvěřitelně svobodní a šťastní po celou svoji cestu „na druhý břeh“. U tohoto musím podotknout dvě věci. Za prvé – mě osobně fakt, že umírám, slušně vyvedl z míry a rozhodně jsem se necítil šťastný. Za druhé ta „cesta“ trvala sotva minutu, takže se vlastně pořádně ani o žádné cestě nedá mluvit.

Dostal jsem se tedy do nebe. Někdo, kdo by asi měl být sv. Petr, otevíral nebeskou bránu skoro všem. Jenom pár jich nepustil dál. A ze mě se stal anděl. Dostal jsem krásná bílá křídla a meč, jehož čepel se na požádání rozžhnula. Byla to výbava, kterou dostával každý nový anděl, meč byla výbava, kterou jsme měli potřebovat, až nastane soudný den. Ptal jsem se několika ostatních andělů, kdy ten den má nastat, ale nikdo mi nebyl schopen, či snad ochoten, s větší určitostí odpovědět. Pak se mi dostalo od jednoho staršího anděla upozornění, že není zdravé, když se na to ptám, a proto jsem toho radši nechal.

Jako anděl jsem měl dvě možnosti. Buď trávit svůj čas v nebi, nebo dohlížet na své blízké na zemi. Nespatřen, samozřejmě. Nemusel jsem se rozmýšlet dlouho. Víte, v nebi toho není moc na práci. Poslouchat nebeské chóry (nehrály zrovna hudbu dle mého gusta) a přemýšlet o Božské všemocnosti a vlastním Nadjá. V to jsme se totiž prý naší smrtí přerodili. Osobně jsem žádné přesažení svého Já, o němž ostatní mluvili, necítil. Jak jsem již psal, můj příchod měl trpkou příchuť nechuti zemřít, nad čímž se pozastavoval i ten muž u brány a i proto jsem se rozhodl vrátit na zem.

Když jsem, po sehnání všech povolení, v nebi panuje stejná byrokracie jako na zemi, opustil věčné prostory a vrátil se na zem, jako první jsem šel zjistit, jak se daří mému nejlepšímu příteli a jeho partnerce.

Nedařilo se jim špatně, ale věděl jsem, že jim mohu dopomoci k tomu, aby se jim dařilo ještě mnohem lépe. Andělé, kteří se rozhodli pomáhat lidem na Zemi, dostali totiž do vínku docela rozsáhlou paletu kouzel. A zdarma k tomu spoustu slov, jak ta kouzla smíme a hlavně jak je nesmíme používat.

Takový anděl Ochránce má cestovat po celé zemi a pomáhat všem lidem a brát ohledy na vyváženost „systému“. Když se tak zpětně dívám, tak se mi nepodařilo ani jedno. A jsem na to hrdý. Z mého přítele se totiž stal bohatý a uznávaný podnikatel měl tři krásné, nadané a chytré děti a všem se plnily jejich sny.

První problém nastal, když mne navštívil jiný Ochránce a předal mi vzkaz od nadřízených, že se mám okamžitě vrátit. Došlo mi, že jsem udělal chybu a ze strachu z trestu jsem se rozhodl raději povolání zpět ignorovat a dál jsem vesele, ano skutečně mě to bavilo, pomáhal jenom jedné rodině. Děti prospívaly s vyznamenáními, rodičům dělaly jenom radost. On vydělával tolik, že Ona mohla zůstat doma a stala se úspěšnou spisovatelkou dvojce románů a několika básnických sbírek.

Po roce od prvního povolání, přišlo další. I to jsem se rozhodl ignorovat.

Po dalším roce jim se mnou došla trpělivost a Hlavní ochránce si pro mě přišel osobně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *