Dnes jsem strávil den v místech, kde jsem byl po 4 roky doma – na intru. Bylo fajn vidět ty staré tváře, které vlastně vůbec nevypadají staře, vidět lidi, kteří mi byli po čtyři léta, i když to byly spíše podzimy, zimy a jara, rodinou.
Ve vlaku, cestou zpět domů, jsem vzpomínal na ty tisíceré výstupy na Hrádek, prosmáté snídaně, čokoládové dýchánky ve vestibulu (čokoláda sice z automatu, ale co – šlo o tu atmosféru), courání jen tak po městě, návštěvy libereckého divadla. A hlavně na hodiny smíchu nastřádané za ty čtyři roky.
Vím, že se opakuji, ale děkuji všem zainteresovaným osobám za účast v tom šíleném podniku. Děkuji všem mým spolužákům, spolubydlícím, spoluubytovaným, spolustolujícím, prostě všem, kteří tu byli a pomohli, když jsem potřeboval zakopat partyzány, unést prezidentovu dceru, či jinou malichernost.
Okořenil bych to slovy nějakého velikána, jenom mě žádná nenapadají, takže se musíte spokojit pouze se slovy mými, za to upřímnými: „Děkuji Vám.“