Tianmen Mountain National Park

Ráno jsme brzo vstávali, vraceli jsme se do Zhangjiajie. Bylo to naše první setkání s čínskou dopravou. Majitel hotelu nás zavezl na autobusovou zastávku plácek mezi stánky a parkovištěm u vstupu k parku a paní, co tam stála u jednoho ze stánků, řekl, aspoň si to tedy myslíme, do kterého autobusu nás má posadit.

Z toho, co jsem odpozoroval, se pokusím popsat autobusovou dopravu. Autobusy tu nejsou velké, zato je jich hodně, zastaví na mávnutí. V každém je „stevardka“, který vybírá jízdné a zapisuje na papír počet cestujících. Tento papír byl na cestě do Zhangjiajie dvakrát kontrolován. Asi aby si posádky neulejvaly prašule pro sebe.

Lanovka na Tianmen mountain
Lanovka na Tianmen mountain

Asi před rokem jsem na facebooku sdílel fotku lanovky nad údolím s hnusnými serpentinami. Někteří zpochybnili její pravost, já jsem psal, že bych do ní nevlezl. Vlezl. S čistým svědomím mohu říct, že ta fotka je rozhodně pravá. Ta lanovka vede od vlakového nádraží Zhangjiajie na Tianmen mountain, jede půl hodiny, a kdo se bojí výšek, toho nabádám, ať do ní neleze. Je dlouhá skoro sedm a půl kilometru, převýšení třináct set metrů, největší úhel stoupání je 37°. V kabince kolegové cestovatelé našli i super doporučení: pokud přijde bouřka, lanovka je velmi citlivá a zastaví se. V takovém případě cestující nemají panikařit, ale mají si užívat výhled a scenerii kolem sebe. Už to vidím… já v lanovce, bouřka, kolem mě jeden blesk za druhým, fouká vítr, kabinka se houpe ze strany na stranu a já si užívám scenerii a výhledy.

Na lanovku sice byla dlouhá fronta, ale soustavně postupovala, co víc, lidí se v ní chovali o poznání slušněji než včera.

Tianmenshan temple
Tianmenshan temple

Nahoře na hoře je Tianmenshan temple, ale ten mě moc nenadchnul, navíc jsem si na mokrých schodech před ním pěkně nabil. Zato ty výhledy… Na náhorní plošině je systém vybetonované chodníčky, pod kterými 300 metrů nic není, tahákem byl skleněný chodník, nad stejnou propastí. Jelikož větší část dopoledne pršelo, byli jsme sice úplně durch, ale když jsme ale končili s prohlídkou, mraky pod námi nám to vynahradily. Pohled na lanovku ztrácející se v mracích stál za ty mokré boty. Po cestě dolů jsme vystoupili na mezistanici lanovky a autobusem se nechali vyvézt na Tianmen cave, což je spíše než jeskyně oblouk, díra ve skále, skrze kterou létají letadla. Když jsem viděl z lanovky, jak se to kroutí, nechtěl jsem jet, dělá se mi špatně i v MHD, ale řidiči moc nebrzdili, takže jsem to přežil. Od autobusu vedlo k Tianmen cave 890 schodů, a když už jsem pokořil ty serpentiny, tak jsem se rozhodl pokořit i ty schody. Byla by ostuda, kdybych teď nenapsal, že jsem to nedal, protože tam lezli i mnohem starší než já.

Ze spodní stanice lanovky jsme šli kupovat jízdenky na vlak/y, což jsme očekávali, že bude docela problém. Málo tu mluví anglicky a my zase nemluvíme čínsky. Vlakem pojedeme zítra do Jishou, pozítří z Tongrenu do Chongqingu. Jestli pojedeme rychlovlakem z Xianu do Pekingu zatím nevíme, čekáme, jestli nebudou nějaké levné letenky.

Problém se nekonal. Zjistili jsme totiž, že paní na informacích, umí anglicky. Dali jsme jí pasy, peníze, řekli kdy a kam, ona odběhla a pak nás poslala si vystát frontu u přepážky s tou správnou paní, která už věděla a jen to naťukala do počítače. Geniální.

Jelikož pořád pršelo, vzali jsme si z vlakového nádraží taxíka. Z adresy hotelu jsme měli jen ulici a jméno, což to se ukázalo jako zásadní problém. Kousek od sebe totiž byly dva hotely, které měly v názvu bussiness hotel a můžete hádat, do kterého nás všichni posílali. Po několika desítkách minut hledání jsem se nakonec vrátil do toho špatného bussiness hotelu a poprosil slečnu, která do toho správného hotelu volala a uměla anglicky, jestli by nám ho pomohla najít. Byla hodná, pomohla. Ten hotel jsme neměli šanci najít, recepce hotelu byla ve 4. podlaží budovy, na které bylo jen číslo hotelu, ale to jsme samozřejmě neviděli. Jméno se tam neobtěžovali dát. První tři podlaží navíc byla prázdná, a kdo by čekal, že když jsou tři podlaží prázdná, bude v tom čtvrtém hotel?

Výhled z hotelového okna
Výhled z hotelového okna

Více fotek z dnešní dne v galerii.

Zhangjiajie National Forest Park, part II. – Tianzi mountain

Druhý den nádherných výhledů a přírody. A focení se s Číňankama, začínám si to užívat a nasazovat profesionální úsměv.

Ráno jsme vyrazili opět do Zhangjiajie National Forest, měli jsme v plánu ho pořádně prochodit a jet proskleným tři sta metrovým výtahem. Tenhle park je často přirovnáván k přírodě, hlavně létajícím horám, Avatara. Dokonce se tu i jeden z kopců jmenuje Avatar Hallelujah Mountain

Fronta na lanovku na Tianzi mountain
Fronta na lanovku na Tianzi mountain

Když jsme se asi po dvou hodinách chůze a půl hodině jízdy autobusem dostali k lanovce na Tianzi mountain, stoupli jsme si do fronty. V té jsme pochopili, proč se ti Číňani v Helsinkách tak cpali dopředu. Kdo se necpe, nikam se totiž nedostane. Vážně, slušnost tu jde stranou. Jakmile se fronta jednou za čas pohnula, všichni zapojili horní polovinu těla a ten kdo měl ostřejší lokty, se dostal dál. Obzvláště jedna starší manželská dvojce za námi do nás strkala značně vehementně.

Po třech hodinách stání ve frontě a pětiminutové jízdě lanovkou, jsme vystoupili na vrcholu Tianzi mountain. Kousek od výstupní stanice jsme potkali paní z Floridy, poprosila by mě, jestli bych jí neudělal fotku, že prý není moc dobrá v selfie. Docela jsem ji obdivoval. Vydat se sama na druhý konec planety… Kolegovi cestujícímu na tomhle místě přestal fungovat foťák.

Došli jsme k autobusu. Nástupiště v parku mají fikaně vymyšlené. Jsou krytá, což se hodí, a abyste mohli nastoupit do autobusu, musíte projít skrze uličku stánků s cetkami/pečenými kaštany/suvenýry. Autobusem jsme dojeli o kousek dál, kde jsme narazili na McDonald. Prošli jsme kolem něj a za pagodou jsme se naobědvali. Já měl takové nudné jídlo, ryby na špejli, ale to, co si dal kolega cestující, jsme až do konce dnešní výpravy neidentifikovali. Podívejte se sami: (Až v letadle do Vídně přiznal, že to chutnalo stejně, jako to vonělo. Přitom vypadal, že mu to docela šmakuje.)

Ňamka, co nevíme, co vlastně byla zač.
Ňamka, co nevíme, co vlastně byla zač.

Po sejití tisíců schodů jsme nasedli na elektrický vláček a nechali se dovézt na zastávku autobusu, který nás dovezl pod onen prosklený výtah. Jelikož jsme k němu přijeli už po páté hodině odpoledne, měli jsme strach, aby nebyl už zavřený. Měli jsme ale štěstí, tím výtahem se totiž jezdí v tuhle hodinu dolů. Když jsme nahoře vystoupili, uviděli jsme frontu minimálně srovnatelnou s tou, kterou jsme si vystáli na lanovku na Tianzi mountain. Nemyslím si, že se všichni dostali výtahem dolů, ještě před setměním.

My jsme ale šli proti hordám turistů, které se valily k výtahu, opět se kousek svezli autobusem, sešli další stovky schodů a částečně stejnou cestou, kterou jsme šli ráno, jsme se vrátili do hotelu.

Galerie fotek z dnešního dne zde.

Zhangjiajie National Forest Park, part I.

Zavazadla nedorazila. To několikeré překládání si o to vyloženě říkalo. Naštěstí máme v příručních zavazadlech zabaleno na čtyři dny dopředu, takže si zavazadla vyzvedneme, až poletíme z tohohle letiště za 4 dny do Xianu. A ještě ušetříme za úschovnu, kam jsme ty kufry stejně chtěli dát.

Před několika lety vyhlášeno jako nejlepší letiště na světě v kategorii 15-20 mil. odbavených cestujících za rok. Také první letiště v Západní Číně s přímým spojením se Západem.
Letiště v Chongqingu

Po setkání s čínskou byrokracií, kdy z každého papíru, který vyplnili, si udělali ještě dvě kopie, jsme šli čekat na odbavení na pětačtyřicetiminutový let se Sechuan airlines do Zhangjiajie.

Let do Zhangjiajie byl vtipný. Letušky začaly rozdávat jídlo a pití ještě než jsme vzlétli, když kapitán ohlásil, že poletíme, s vozíčky zajely, jakmile přestal svítit symbol připoutání, honem zase s vozíčky vyjely a začaly znova rozdávat a než jsem to stihnul sníst, už mi říkaly, že si mám dát stoleček nahoru, že budeme přistávat. Prostě fofr.

Na letišti v Zhangjiajie na nás čekal majitel hotelu a odvezl nás do hotelu, který byl kousek od vstupu do národního parku, který máme v plánu zítra navštívit. Podívali jsme se do něj už dnes. A zjistili jsme, že moc bělochů tu člověk nepotká. My jsme jich potkali jen pár. Přesněji dva páry. Číňani a hlavně Číňanky ale umí ocenit, když jsou nějací přítomni. Chtějí se s nimi vyfotit…

Zhangjiajie National Forest Park
Zhangjiajie National Forest Park

Krásu parku nejlépe popíšou fotky. Galerie: Zhangjiajie National Forest Park, part I.

en → cs
příručních
en → cs
JSME

Nejprve je potřeba se tam nějak dostat

Cesta do Lucemburku

Stojíme na Florenci na autobusáku, za čtvrt hodiny máme odjíždět. „Autobus do Londýna bude mít půl hodiny zpoždění.“ Ok, času máme v Lucemburku relativně dost, půl hodinové zpoždění zvládneme. Když nasedneme do busu, zaslechneme, že ještě budeme čekat na autobus z Žiliny, který měl někde u Brna poruchu. Nakonec vyjíždíme s hodinovým zpožděním.

Let z Lucemburska
Let z Lucemburska

Kodaň a Helsinky

Ta hodina nám v Lucemburku chyběla – ujel nám i poslední noční autobus, takže jsme si museli vzít na letiště taxíka.

Na letišti jsme se zbavili kufrů a těšili jsme se, jak se s nimi shledáme až v Číně. Minimálně já jsem byl rád, že jsem se kufru zbavil. Ten můj totiž konstruoval nějaký génius a dal mu kolečka tak k sobě, že měl tendenci se na každém hrbolku převracet.

Let z Lucemburska
Let z Lucemburska

Do Kodaně jsme letěli takovým mrňavým letadlem, podle letáku pro 49 cestujících. Když jsem do něj vlezl a narovnal jsem se, bouchl jsem se do hlavy – asi tak bylo velké. Sedačky 1-2, letuška byla přesně tak velká, aby mohla letadlem procházet, aniž by se musela krčit.

V Kodani jsme měli několik hodin času, tak jsme jeli do města, kde jsme se nasnídali, protože croissant od Luxairu byl sice dobrý, ale člověk se jednoho nenají. Fotky z Helsinek v galerii.

Let z Lucemburska
Let z Lucemburska

Do Helsinek jsme letěli klasickým airbusem, co používají i low cost aerolinky. Počítal jsem to a Wizzair v něm má o 8 řad víc.

Na letišti v Helsinkách se percentil ras minimálně vyrovnal. Kromě jiných věcí, jsme zjistili jeden výrazný rys Číňanů – všude se cpou a snaží se být první. Proč to tak je, jsme zjistili až za dva dny…

Finnair, se kterým jsme letěli do Chonqguingu, se na Asii asi specializuje, do Asie mu půl hodinu po nás i před námi letělo 8 dalších letadel. Letěli jsme letadlem se sedačkami 2-4-2, jelikož jsme letěli tři, dostali jsme místa v prostředním dílu, takže žádné vystrkování rukou z okýnek. Jakmile jsme se vznesli a zhaslo světélko, že lidé mají být připoutáni, Číňani, kterých byla v letadle naprostá většina, začali courat sem a tam. A to jim vydrželo po zbytek letu.

Když jsme k ránu čínského času, po snídani, přelétali roh Tibetu, letadlo se několikrát propadlo. Číňanky křičely a já myslel, že budu reklamovat snídani. To kafe, co jsem měl v rámci snídaně jako poslední, se docela vehementně chtělo podívat, co se to děje. Mám nalétáno docela dost, ale přísahám, takhle zle mi v letadle ještě nebylo. Dokonce i letušky si sedly a připoutaly se. Jen Číňani dál courali na záchod, i když pokaždé, když se zvedl další, letušky hlásily, že máme sedět na zadku. Vážně jsem byl rád, když jsme přistáli…

 

Princovy ostrovy

12:36
Ráno jsme vyrazili s plánem jet na Princovy ostrovy, i když  prší. Nejdříve jsme přešli do Nového města a „vyšli“ na věž Galata. Sama věž, postavená v šestém století, stojí na prudkém kopci. Vešli jsme dovnitř a tam dva výtahy. Věž prodělala kompletní vnitřní rekonstrukci. Rozhled je z ní hezký i když není zrovna azuro jako dneska.
Do přístavu jsem jeli tramvají a když už jsme našli správnou loď, zjistili jsme, že na istanbulkart, na kterou tu jezdíme, nemáme dost peněz a loď nám ujela. Tak jsme si šli dát čaj.
Čaj (turecky caj) se tu pije všude. Hned na prvním trajektu do evropského Istanbulu jsme si ho dali. Pije se tu z takových typických skleniček a i ve městě a v Grand Bazaaru jsme viděli, že funguje roznos. Chlap chodí s podnosem caju od krámu ke krámu a obchodníci si berou. Je to tu prostě zvykem. Když jsme u Modré mešity zjistili, že za caj chtějí místo obvyklé liry, lir pět, tak jsme byli trochu v šoku. Přeci jenom, mít čtyřnásobnou přirážku, to se zase tak často nevidí.

13:01
Na palubě probíhají předváděcí akce. Upřímně, takhle emotivní předváděčku škrabky na brambory jsem ještě nezažil.

17:25
Odjíždíme z ostrova Heybeliada. Když jsme přijeli, vydali jsme se na kopec v očekávání hezkého výhledu. Asi v půlce našeho takřka horolezeckého vystoupení o třech aktérech začalo neuvěřitelně pršet. Útočiště jsme našli až na vrcholku, v dětském hradu. Diky dešti jsme měli pevnost s tobogánem. Když se počasí trochu uklidnilo, vydali jsme se zase dolu, kde jsme se schovali do restaurace. Objednávali jsme si stylem ruce nohy, paní nerozuměla anglicky ani slovo. Než jsme se najedli, venku se udělalo modro, nechali jsme odjet loď a vydali se na průzkum ostrova. Po chvilce se k nám přidali tři toulaví psi, takže jsme měli i bodyguardy.
Když jsme obkroužili kopec s klášterem na vršku, zalezli jsme do cukrárny, kde jsem zažil takřka obchodně-etický šok. Vybral jsem si nějaký dort a když jsem řekl, že ten chci, tak mi majitel řekl, že ten si nemám dávat, že ten není úplně čerstvý. Zkušenost z našich cukráren mi napovídá, že u nás by mi to nikdo neřekl.
Po cestě převozem zpět do Istanbulu došlo na krmení racků, na které jsem se těšil.

20:07
Z přístavu jsme jeli podzemní lanovkou na Taksim, místo loňských protestů, odtud metrem na zastávku na mostě spojujícím Staré a Nové město a pak nakoupit něco k snídani do pekařství naproti, které patří sympatickému pánovi, který si hrozně rád povídá… turecky.