Šperky, co vám chtějí vyprávět svůj příběh

V úterý 3. května proběhla v Galerii N vernisáž výstavy s názvem „Šperky vyprávějí příběhy“, představující práci sedmi umělců, z toho dvou jabloneckých rodáků.

Tvůrci vytvořili umělecká díla, která dala dohromady expozici několika desítek originálních šperků a doplňků. Všechny mají jedno společné – vybočují z řad toho, co jsme byli doposud zvyklí vídat. Neuvidíme žádné zlato a drahé kamení, naopak se setkáme s kombinacemi materiálů, které by někdo mohl považovat za vystavení nehodné – plasty, mosaz, porcelán, látky i kousky zvířat.

Právě postmoderna, která tvůrce ovlivnila, přinesla spojování nezvyklých materiálů a moderní technologie navíc usnadnily reprodukci kreseb či fotografií, proto můžeme vidět mezi exponáty kombinace porcelánu a stříbra, nebo sušené trávy a plastu.

Další věcí, kterou mají vystavené exponáty spojené, je jejich touha vyprávět vám nějaký příběh. Samozřejmě, že ty původní příběhy zná jenom sám tvůrce, s některými se na výstavě můžete i seznámit, kdo ale říká, že ve vás nerozproudí úplně jiné příběhy?

Výstavu můžete shlédnout v Galerii N, nacházející se vedle Městského divadla, od úterý do pátku, vždy od 13 do 17 hodin.

 

Už je to tady…

Víte o něčem lepším, než kdy se vyvalíte na vyhřáté schody před libereckou radnicí*, popíjíte ledovou tříšť* (i když ta se vlastně spíše srká), natahujete do sebe každým čtverečním milimetrem kůže sluneční paprsky, v těle se vám hromadí endorfiny a vaší jedinou starostí je hlídat si stíny od lamp, abyste třeba nebyli ochuzeni o nějakou porci vitaminu D.

Problém nastává v okamžiku, nejčastěji ráno, kdy už máte v krvi dostatek endorfinů, vitamínu D i jiných vitamínů z předchozí noci, přes usilovnou snahu vyvíjenou několik hodin, jste nemohli usnout a pak máte jít přes celé město. Když vás neporazí ostré ranní slunce, tak to bude ledový vítr, který na vás čeká za rohem, aby zaútočil ve chvíli, kdy budete uchlácholeni pocitem, že horší už to nebude.

Ten vítr s sebou ale nese příslib krásného počasí a léta. Také to cítíte? Alergici cítí šimrání v nose a kýchají. To ale není jaro, to jsou pyly. Proto vás žádám, pomozte postiženým spoluobčanům a mějte u sebe vždy aspoň jeden balíček papírových kapesníků, když už ho nebudou potřebovat oni, tak já ho jednou využiju určitě.

 

*nahraďte vlastní volbou

 

Už mi není dvacet let…

Ale naopak, vážení přátelé, právě teď (v 16:53) jsem opustil řady -náctiletých. Už dvacet zim, pro hnidopichy jednadvacet, jelikož jsem únorák, uplynulo, co jsem se, jistě za úporného řevu, vydrápal na tenhle svět. Strašně to letí…

Člověk si musí začít zvykat na projevy stáří – paměť už za moc nestojí, budu-li se tvářit, že někdy za něco stála, občas se člověk musí optat, aby věděl, co mu ti druzí říkají (pro jistotu už při komunikaci koukám na rty), zrak zatím slouží, díky za optání a vzhledem k nedávné studii, že lidé s dobrým čichem mají dlouhý život, mohu snad i já očekávat ještě pár let.

Mám pro vás otázku: Co si přejete, když sfoukáváte svíčky na dortu?

Já jsem si přál, abych měl ještě dlouho dostatečně silný dech, abych je mohl sfoukávat, dostatečně dobrý zrak, abych se vůbec trefil na dort a dostatečně dobrý svěrač, to aby mnou vyvinuté úsilí nenabralo nějaký neočekávaný směr.

Milý a drahý Ježíšku.

Milý a drahý Ježíšku,

je to již drahnou dobu, co jsem Ti naposledy, odhaduji, že to bude asi tak deset let, psal a vkládal do toho psaní obrovské naděje. Nemohu říci, že bys nevyslyšel má přání, která jsem Ti v těch Vánočních dopisech psal. Nepamatuji si, co jsem psal a proto si ani nepamatuji na nějaké rozčarování, že bych nedostal, co jsem chtěl.

Letos Ti ale nepíšu, protože bych po Tobě snad něco chtěl. Už dávno vím, že dárky pod stromeček nedáváš Ty, ale rodiče. Jak bys to taky všechno mohl stihnout nanosit, když jsi tak malý a ta doba, než si se sestřičkou umyjeme ruce, je vždycky tak krátká.

Letos Ti píšu, abych Ti blahopřál. Už několik let se Tvůj monopol na rozdávání radosti snažil přebrat tlustý, bělovousý pán, jenž dělá stejnou práci jako ty, akorát ji dělá za oceánem. Jednu zimu jsem se zděšením zjistil, že má nad tebou lehce navrch. Pradávné rozdělení, kdy Santa měl pro sebe Západ, děda Mráz Východ a ty střed, se zdálo narušené. Jistě se to nelíbilo ani tobě, ale ani dědu Mrázovi. Ostatně, kam dál by asi chtěl rudě oblékaný vousáč dál expandovat, až by Tebe Ježíšku, sesadil z Tvé pozice?

V posledních dvou letech se ale objevily společenské tendence toho zápaďáka vystrnadit a já mohu s radostí konstatovat, že Tvé místo je uchováno, dokonce se zdá být silnější, než kdy dříve. Nejenže tu tolik není vidět tlouštík, ale ani ta jeho smečka sobů, v čele s notorickým pijákem vánočního punče – Rudolfem.

Do budoucna Ti přeji mnoho dalších pracovních úspěchů, Vánoc, které vykouzlí úsměv na tváři tisícům malých dětí a stále pevnou pozici na trhu a tak vůbec.

Tvůj navždy věrný obdivovatel Filip Martínek.

P. S.: Pod stromečkem budu mít jistě ještě místo na nějakou tu pozornost. Já jenom kdybys šel náhodou okolo…

Trolejbusové trápení

Víte, já už jsem vyzkoušel asi všechny dopravní prostředky, které jsou dostupné v našich zeměpisných šířkách, všechny jsou dobré (dopraví vás z bodu A do bodu B, což se po nich požaduje a oni to plní), ale jako nejdobrodružnější se mi jeví trolejbusy. Minimálně ty ústecké.

Jsem sice v Ústí jenom měsíc, ale i já vím, že jakmile se blíží to elektrické, červeno-bílé monstrum, není radno vstupovat do silnice, i kdyby tam nakrásně byl přechod pro chodce. Pochopil jsem totiž, že pro trolejbusáky je zebra pouze street art a ještě ne moc nápaditý. No, uznejte sami – pár čárek na silnici dovede udělat každý.

Kouzelný okamžik, a co se týče trolejbusů, tak asi jediný, nastává, když trolejbus podjíždí křižovatku trolejí a u vršku tyčových sběračů stejnosměrného proudu (Ano, samozřejmě máte pravdu – tohle z vlastní hlavy rozhodně nemám.) zabliká, jak tam probíjí proud. Nádherně se na to v noci kouká. No nemusí být ani noc, stačí, jenom když je tma, takže tento jev je teď pozorovatelný už tak v pět odpoledne.

Ve čtvrtek jsem procházel po spodní straně Mírového náměstí, kochal jsem se, jak to krásně jiskří, když v tom se najednou jedna trolejová kladka (Ne, ani tohle pojmenování jsem neznal. Pro mě to bylo celé prostě troleje a tím jsem s tím byl vyřízen.) odpojila a plandala si tam vzduchem. No to bylo něco pro mě. Myslel jsem, že to mají nějak zajištěné, aby se jim něco podobného nestalo, ale evidentně se to stává často, neboť vystoupil chrabrý trolejbusák a kladku tam zase vrátil. Šikula jeden.

Dnes jsem trolejbusem jel pouze dvakrát, ale bez problémů jsem nedojel ani jednou. Jednou jsem vlastně ani nedojel

Ráno, jsem mimořádně odjížděl do školy z jednoho sídliště na periferii Ústí, a protože jsem si chtěl koupit něco k obědu, potřeboval jsem, aby jel načas. (Bylo to bláhové přání, uznávám. Když potřebuji do školy, má to zpoždění a když bych v pátek odpoledne potřeboval chvilku navíc, ten mrzák jede paradoxně dříve.) Ano, z té konečné vyjel skutečně načas. (Technická poznámka – když jedu trolejbusem, tak si většinou sedám buď hned za první či druhé dveře druhého traktu vozu, kde mě od dveří odděluje sklo. Vepředu to málo skáče a tu chybu, stoupnout doprostřed jsem udělal hned první den – bylo mi špatně, ještě než jsme dojeli ke třetí zastávce.) Vyjeli jsme, ujeli jsme tak 5 metru a zastavili jsme se. A já jsem, v tom skle přede mnou, jenom viděl kladku jak tam lítá ze strany na stranu. (Musím podotknout, že tam, kudy jsme právě projeli, žádné křížení nebylo.) Trolejbusák tedy vyběhl a já jsem nervózně sledoval scénu, které jsem sotva před 12 hodinami přihlížel s až dětskou zvědavostí. Měl to rychle, do školy jsem dorazil včas.

Odpoledne jsem, prvně za ten měsíc, vycházel z kolejí dříve s pocitem, že jsem si krásně a v klidu zabalil, nic jsem nezapomněl. Stojím na zastávce (V pátek prostě pravidelně dobíhám, tohle bylo skutečně prvně, kdy jsem na ten trolejbus čekal.), trolejbus přijíždí, já nastupuji, sedám si a kochám se okolím kolejí.

První zastávka – lidé vystupují a nastupují.

Druhá zastávka – lidé vystupují a nastupují.

No a na třetí zastávku už jsme se nedostali. Kde se vzalo, tu se vzalo, krásné terénní auto značky Volvo a trolejbus ho přátelsky poplácal po zádech.

Následoval rychlý sprint na další zastávku, kde se mi podařilo chytit autobus (Do něhož jsem nastupoval s pocitem, co se asi tak stane jemu?), který mě odvezl až do centra, kde jsem v pohodlí, kráse, lásce a míru, prostě dokonalé harmonii, usedl na vlak, který mne odvedl domů a ukončil tak mé trolejbusové trápení…

Doporučení pro fajnšmekry a dobrodruhy: Nejlepší cesta, aspoň z těch, co jsem poznal, je trolejbusem číslo 53 či 55 a to v úseku Hraničář – Střední školy. Ale musíte si stoupnout doprostřed, jinak to nemá ty grády. Nejdříve se jako paka točíte v serpentinách nahoru na Hilarovu, potom brzdíte na křižovatce Malátova-Hoření a následuje jízda srovnatelná s horskou dráhou dolů po Malátově a Staré, kdy nadskakující dívky padají z vysokých podpatků a skákající čahouni se bouchají hlavou o strop vozu. Samozřejmě si pro tuhle srandu musíte také vhodně zvolit čas. Nejlépe, když jedou všichni do školy a padají tam na sebe.