Při zemi, jako kočka na lovu, se tu kolem mě plíží. Barvy mění jak chameleon, sílu má jak býk. Co? To neovladatelné nutkání poháněné silou libida. Neúnavně, z nakrčeného postoje, útočí tahle nehmatatelná sila na moji náchylnou osobnost. Odolám všemu, kromě pokušení!
Začalo to na jaře. V klidu jsem se tak kochal, jak to všechno kvete, roste, barví se a pučí a než jsem se nadál, už to pučelo i ve mně. Říkal jsem si: „V klidu, to se jen ozvalo mé animální já, to zase přejde…“ Kdepak. Drží se mě to jako klíště. Ať točím po směru i proti směru hodinových ručiček, nechce se to pustit. Ani olej nepomohl!
Myslel jsem, že se z toho dokážu třeba vypsat, ale stačilo pootočit hlavu, abych zjistil, že ta bestie leží pod postelí a líně na mě mžourá.
Vyrazil jsem ji dveřmi, vrátila se oknem. Zkoušel jsem ji zastřelit, vyhnula se. Tak snad utopit… Ne, ani kotě bych neutopil.
Co když bych pak už nikdy nepocítil závan jara? To by mi ještě scházelo, abych nepovstal!