Slunce už praží a to je stěží po půl deváté. Kdybych přišel ještě o chvilku dříve, určitě bych mohl popisovat i odrážení slunečních paprsků v kapkách rosy. Ta už je ale v čoudu. Minimálně všude tam, kam až oko mé trojbarevné dohlédne.
Kdybych si býval s sebou vzal jednoho z těch broušených panáků, mohl jsem pozorovat, a vám poté květnatě zprostředkovat, lámání paprsků ve skle/plastu. (Předchozího večera jsme se na materiálu neshodli a jeden rozbít jsme si nemohli dovolit – chyběl by nám.) Není tu, nic nebude. Máte smůlu.
Místo toho na stole leží mobil, ze kterého hraje Robyn, a cola. Důležité to elementy.
Když někde spím prvně, spím málo. Když piju, spím málo. Dnes v noci, v chatě na Branžeži, se můj spánek scvrknul na hodinu a půl. Musím ovšem uznat, že i tak jsem jako rybička z Fukušimi.
Devět hodin. V chatě je ticho, sem tam si někdo spokojeně pochrupne, nebo neméně spokojeně prdne do peřiny. Nepředpokládám, že by se to v nejbližší hodině mělo změnit. Šel bych někam na procházku… Smůla, vylezl jsem jen v tričku a spacáku, to asi nikde špacírovat nebudu.
P. S.: Nakonec jsem pro toho panáka došel a to vám povím – ty paprsky… Fakt žůžo.
P. S. S.: Po půl hodině jsem si všiml, že v noci přes schodiště nějaký pavouk natáhnul pavučinu. To jsem zvědav, kdo ji vymete…
Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy lidstvo nikdy nepřestanou udivovat. Mezi ně rozhodně patří různorodost chrápání mojí drahé babičky.
Obvykle, když jdeme s Terezkou spát do chaty, babička se probudí a mi tak máme reálnou šanci usnout dříve než ona a vyhnout se tak zvukům, které… jsou jako vystřižené z Exorcisty.
Včera jsme to štěstí neměli. Koukali jsme na Hanibala zrození a – tady trochu odbočím: představte si, že bychom koukali na takové Paranormal aktivity. Myslím, že bychom nespali ani já, ani sestra. Takže, koukali jsme na Hanibala a do chaty jsme přišli až k jedné hodině ráno. Babička se dvakrát otočila, ale nevzbudila se. Ještě než jsem stačil zalézt do postele, babička se rozjela. Než stačila zalézt do postele sestřička, už mi tekly slzy.
Potlačovaný smích je prevít. Člověk díky němu může přijít i k úrazu. Jelikož sestra leží s babičkou na rozkládacím gauči, její zážitek byl jaksi bezprostřední. „Já to mám hned z první palby!“ řekla, což mě sedícího a píšícího tento článek odzbrojilo natolik, že jsem se zaklonil a hlavou majznul do obložení. Nic nerozesměje tak, jako cizí neštěstí, kterému se nesmíte smát moc nahlas.
Babička má rozvinutou stupnici chrápání: od dřevorubeckého hřmění, co by sundalo i strom, přes normované chrápání, až po zvuky, které bych přisuzoval psovi v posledním tažení. Po každé sestavě si navíc babička dopřává dlouhé oddechnutí a chvilku odpočinku, aby nabrala nových sil. Jako v aerobiku.
No sami posuďte z audio nahrávky:
Když pak babička přestala chrápat, pro změnu jí začalo kručet v žaludku… C‘est la vie.
Tady je to všechno jiné. Jezdíme sem každý rok už…no, co si pamatuji. Ne, to je, vzhledem k perfektní funkčnosti mé paměti, nevhodné tvrzení. Jezdím sem už od malička. Sem do Nové Bystřice.
Doma to mám všechno okoukané, tady je to všechno takové… jihočeštější.
Každý rok, v polovině srpna, brzo ráno vstáváme, spěcháme na vlak a čeká nás 6 hodinová cesta na druhou stranu republiky. A to jsou ty rozdíly – letos jsme vyjeli o měsíc dříve a busem.
Vždycky se těším, až vyrazíme na houby, vyjdu do lesa, uvidím ty notoricky známé stromy… přísahal bych, že mi od loňska většinu pokáceli.
Doma mi docela vadilo, když pršelo. Tady prší a mně se to líbí, ten déšť je takový veselý. Možná to bude tím, že je to ten krásný letní déšť, co trvá jako Večerníček, ne ten podzimní marast jako na severu.
Jistě že bych mohl rozebrat nějakou fyziologickou otázku, kterou se zabýval už Platon, ale proč, když to nikdo neocení?
Dnes stejně moji mysl nejvíce zaměstnává jedna jediná vzpomínka:
To jsem takhle jednou čekal v Liberci u lázní a pozoruji holuba. Letí, mává křídly, naklání se ze strany na stranu a blíží se k parapetu protější budovy. No nemyslete si, že ten pták to nenapálil přímo do toho skla!
Bohužel, bohudík, každý to bere jinak. Já na knížkách o brýlatém mladíkovi vyrůstal, takže na premiéru posledního dílu, totiž jeho druhé části jsem notně těšil. A rozhodně to pro mě nebylo zklamání…
V jabloneckém kině byla stejná akce jako ve spoustě dalších kin po republice a tak i my jí využili a od devíti hodin jsme šli na první část posledního dílu – Harry Potter a Relikvie smrti. Za 150,- na dva filmy, když z toho jeden je 3D? Kdy se to zase naskytne? Jelikož sestřička zjistila, že neviděla ani předchozí šestý díl, proběhl předtím doma i ten. I když poměrně rychlokurzem, nebyl čas.
Jsem sice zastáncem filmů v originálním znění, zjistil jsem ale, že nadabovaný první part je mnohem vtipnější než ten originální. Nebo jsem si ho už moc nepamatoval, i to je možné. Co mě ovšem neskutečně rozčilovalo, byli lidi. Někteří jedinci pusu po celé promítání prvního partu pusu nezavřeli. Budu do ní něco házeli anebo si s někým povídali. Nevím, co mě rozčilovalo víc, jestli to, jak mě rušili křupáním a šustěním pytlíků, anebo to, že já sám jsem si neměl s kým popovídat. Můj zbytek totiž seděl v řadě přede mnou.
Našel se ale i jeden světlý okamžik – Harry kráčí za laní, která ho má přivedet k meči Godrika Nebelvíra a někomu v přízemí spadla plechovka na zem, rozezněl se šepot a nějaká slečna jasným hlasem na celý sál glosovala: „Sakra lidi nechte toho, teď je to zrovna takový napínavý!“ Jasně, že se celý sál začal smát…
A konečně se dostávám k tomu hlavnímu, k druhé části. Tady by asi mělo být varování před spoilery.
Čekal jsem epické finále ságy, která se s námi táhne už desetiletí, a přesně to jsem také dostal. Kamera neobtěžovala dlouhými záběry na hrad, na krajinu, jako to bylo v první části, film jede svižně od začátku až do konce. Ten je oproti knížce pozměněný. Prvně se mi ovšem stalo, že jsem zasáhnutí scénáristů uvítal. Souboj Harryho a Voldemorta, který je v knížce sotva na půl stránky, je ve filmu na několik minut. Několik parádních minut.
Celkově boj o Bradavice, který vyplňuje většinu druhé poloviny filmu, je epický. Smrtijedi létají sem a tam, studenti hystericky pobíhají, všude někdo kouzlí, sochy tam mydlí do Smrtijedů a obrů halapartnami. Dostane se dokonce i na souboj McGonagallové a Snapea. Jeho doznání pak bylo mnohem dojemnější než v knize.
Tvůrci se sice nedokázali vyhnout klišé, jako je třeba na poslední chvilku chytící se Neville, ale jinak film dávkuje jeden parádní souboj za druhým, až do zmiňovaného monumentálního vyvrcholení v Bradavicích. Dostane se i na pár povedených vtipů a hlášek.
Zatím, pln až podivně infantilního nadšení, nemohu dát jinak než plný počet hvězdiček. Fakt jsem z toho filmu unesen…
P. S.: Konečně vím, jak to bylo s těmi hůlkami. Nikdy, i když jsem tu část četl několikrát, se mi to z knížky nepodařilo pochopit.
