–o–
Jako když se topíš,
pocit tísně.
Něco není v pořádku, ty to víš,
vnitřní plísně.
Někdo tě drží,
něco tě žere,
stín, co neustále tě střeží,
ruka, co za srdce tě bere.
–o–
Vysokoškolský život v aulách a třídách není žádná sranda
Tento článek nemá nikoho urazit. Jde pouze o osobní pohled na prožité.
Vysokoškolský život v aulách a třídách není žádná brnkačka.
Ve čtvrtek máme první cvičení od sedmi. Začínáme vždycky duševní rozcvičkou. V sedm. Chápete? V tuhle hodinu, kdy i ten kohout ještě spí, nebývám v rozpoložení věnovat se škole, natož dělat nějakou rozcvičku. Stačila mi ta, co jsem absolvoval, když jsem dobíhal autobus.
Přednášející dalšího bloku také stojí za zmínku – pokud nesedíte blíž než ve čtvrté řadě, slyšíte každé 4. slovo, rozumíte každé 2. S tím porozumění to ale není o moc slavnější, ani když sedíte v lavici první. Tohohle doktora máme i v pátek. Chápu, učit při pátku není žádný odvaz, ale aby mu padala hlava při prezentacích našich referátů… Nejkouzelnější bylo, když jednou skutečně zabral a pak se kolegyni omlouval. „Nicméně to, že jsem na okamžik ztratil koncentraci (krásný eufemismus pro usnul, nezdá se vám?), mi nezabrání, abych tu prezentaci okomentoval.“ Ten chlap prostě ví, jak pobavit.
Každý z nás má to svoje slovo. Přednášející bloku, který máme ve čtvrtek od 18,00 má „jo“. Teď ve čtvrtek jsme zrovna probírali pravidla mluveného proslovu. Jenom za měřený hodinový úsek použil „jo“ dvěstěkrát.
Vysokoškolský život v aulách a třídách není žádná sranda.
Mám to rád
Jednoduché a opakující se pohyby. Nahoru, dolu nahoru, dolů. Trochu navlhčit a pokračovat dál. Nahoru, dolů… občas trochu do stran.
Rád provádím činnosti, z nichž mám nějaké to potěšení, u nichž je vidět výsledek.
Myslím při tom vždycky na něco hezkého, aby mi to lépe uteklo a já byl rychleji hotový. Nemám rád, když mě při tom někdo vyruší. Člověk vypadne z tempa a hned to potom trvá déle.
Už to bude. To člověk pozná.
Ještě chvilku… jo… A je to.
Miluju ten pocit, když dostanu dolů z kalhot flek od červeného vína.
Podvádíš mě? Fajn. Nech si to ale laskavě pro sebe.
Dnešním článkem nepobavím. Rozhodně ne.
Osoba, kterou milujete, vás podvede. To se prostě stává. Je ale skutečně nutné, abych tím, že jsem svoje libido neudržel na uzdě, obtěžoval ještě toho druhého? Když se s ním nechci rozejít, tak proč bych mu to říkal? Z upřímnosti? Houby. Tohle není snaha o upřímnost, ale alibismus. „Mně to trápí, tak ti to řeknu a určitě se mi uleví, protože ta upřímnost je přeci tak osvobozující.“ Je. Většinou. Tohle je ale zrovna ten případ, kdy tomu tak není. Sám si za to můžu, tak snad mám dost důstojnosti a odvahy a vyžeru si to sám, ne? Tu druhou osobu miluji, no, minimálně ji mám rád, proč bych s ní jinak byl*, tak ji snad nechci ublížit. A tohle jí ublíží zaručeně.
Spíše si uvědom, proč jsi to udělal. Jestli v tom byl alkohol, dej si facku a přestaň pít, když to neumíš. Když hledáš něco, co ve vztahu nemáš, nebylo lepší zařídit, abys za tím nemusel tajně?
*V případě zlatokopek je to jiná.
To chce potlesk, vážení
Je jedna hodina v noci a show začíná. Oproti normálnímu divadlu se na téhle scéně světla nerozsvěcí, ale zhasínají, Aktér 1 zalehá.
Každý večer je to stejné. Rozhodování, jestli budu mít v pokoji teplo nebo budu riskovat poštípání od komárů a otevřu okno. Už dávno jsem se došel k rozhodnutí, že komáři ze mě můžou sát jak je libo, ale nesmí to dělat dříve, než usnu. Není nic, co by mi vadilo víc, než bzučení kolem uší, když se snažím usnout. Otevřu okno.