Západní pobřeží I.

Západní pobřeží

V Las Vegas jsme přistáli po desáté večer, v půjčovně u letiště na nás čekalo auto. Tedy mělo. Čekali jsme na něj my.

Stalo se skoro pravidlem, na mých cestách, že něco nevyjde. Většinou to ale není na škodu. Na cestě do Číny mi ztratili kufr, ušetřil jsem za úschovnu, na Mallorce neměli rezervovanou třídu auta, upgread do vyšší, jednou zase nebyl pokoj…

Tentokrát byl problém v tom, že auto sotva sjelo z výrobní linky, takže jsme museli počkat, než z něj sundají nálepky. Dostali jsme hjundé Tuscon, u nás ix35.

První noc ve Vegas jsme bydleli ve Westgate Las Vegas Resorts, vlastně nebylo ani potřeba jet po Stripu, ale byl jsem jen navigátor… Jakmile řidič zahlédl ceduli S Las Vegas Blvd, navigátor nenavigátor, už jsme na něm byli. A taky v zácpě jako prase… Tak jsme se pomalu sunuli po Stripu, koukali, jak to kolem všechno svítí a bliká, jak je všude kolem asi miliarda lidí. Někde u Bellagia jsem stáhl okénko, abych Vegas i očuchal, zrovna jsme ale asi jeli kolem nějakého fast foodu, tak jsem radši to okénko zase zavřel…

Zaparkovali jsme a šli najít recepci. Po půl kilometru chůze jsme k ní došli. A to jsme ani nezabloudili.

V pokoji s předsíní a šatnou, byla tři umyvadla, předkoupelna a prázdný minibar. Poslední tři (pět) věci jsem nechopil. To jako když je člověk v hotelu jen přes noc, nezaslouží si mít naplněný minibar?

14. září:
Z Nevady do Utahu: první parky, první zatáčky, čím nakrmit auto, cesta tmou

S řízením to bylo snadné. Byli jsme dva řidiči, sehnali jsme autopůjčovnu, které nevadilo, že mi ještě nebylo 25, takže jsme se mohli střídat, každý den jeden z nás. Takže to tak samozřejmě nebylo. Kdo si ráno urval klíče od auta jako první, ten řídil. Musím hrdě prohlásit, že jsem byl většinou rychlejší.

První nasednutí do automatu, chvilka štelování s tou jejich verzí řadicí páky, potřeboval jsem vycouvat, ale když už jsem tam měl rychlosti, na displeji jsme měl jedničku, ať jsem řadil dolů jak jsem chtěl, R se mi tam nepodařilo dát. Nakonec jsem zjistil, že zpátečka je někde jinde, podařilo se mi vycouvat a zařadit se do víceméně nulového provozu. Bylo totiž sedm ráno – nemohli jsme spát. Jet lag.

Před námi byl první den přírodních krás západního pobřeží, asi 300 mil v autě. Zion Canyon Park vynechám, ten mě nebavil, zato ta druhá přírodní krása dne, Bryce Canyon National Park, to už bylo jiné kafe.

Z BCNP, zkratky, zkratky, jsme vyrazili na ubytování. Bylo to ještě několik hodin cesty. Předtím jsme ale museli natankovat. Byli jsme postaveni před zásadní problém: na co to vlastně jedeme? Počítali jsme s tím, že to bude napsané na záklopce nádrže. Houby. Deset minut jsme běhali kolem auta, než jsem v autě našel servisní knížku. Benzín by to rádo.

Setmělo se, cesta se začala klikatit, byla užší a užší. V jednom okamžiku jsem vyjel na hřeben a po obou stranách silnice prostě nebylo nic, jenom díry. Přestože jsme projížděli několika městečky, doprava byla nulová, a když už proti mně někdo jel, akorát jsem nadával. Protijedoucí totiž nevypínali dálková světla.

„Za sto padesát yardů, odbočte vlevo.“ Musel jsem jezdit na britské jednotky, americké mi navigace nechtěla povolit. Ostatně, i kdyby mi řekla, že mám odbočit za padesát stop, bylo by mi to k ničemu, protože neodhadnu ani padesát metrů. Zpomalím, blížím se k prudké pravotočivé zatáčce a mžourám do tmy, protože ta odbočka by měla být někde před ní a já už jsem dost unavený na to, abych ji přejel a někde se obracel. Jediné, co v té tmě najdu, je taková blbě udusaná stezka, kam by se ale eventuálně, s trochou snahy, auto mohlo vejít.

Navigátor: „To je ono!“

Řidič: „To nemyslíš vážně?!“

Navigátor: „Dělej, odboč!“

Teda, myslel jsem, že jedu pomaleji.

Stezka se ale postupně rozšířila na trochu lépe udusanou cestu, kde se vedle sebe vejdou dvě auta. Jel jsem odpovídající rychlostí, čekal jsem, kdy mi co vlítne pod kola. Jak jsem si ale přivykal na kvalitu cesty, těžkla mi noha na plynu.

„Bacha!“

Upřímně, měl jsem pocit vážně dobře odvedené práce, když jsem ve světle reflektorů viděl, jak mě předběhla mračna prachu, který by jinak byl za mnou.

Nevím, kam jsem koukal, ale zastavil jsem kousek před obrovským negativním zpomalovacím prahem. Prostě dírou, strouhou nebo něčím takovým. Kdybych pokračoval stejnou rychlostí, asi bychom v té strouze nechali nápravu nebo něco podobně nedůležitého. Copak o to, auto mělo všechny pojistky, které Sixt nabízí, takže by nám poslali nějakou pomoc a nové auto, jediný problém – v tomhle státu Sixt není a Vegas je 300 mil daleko. Boulder Mountain Guest Ranch, jak se jmenovalo dnešní ubytování, byl za rohem.

Pokoj byl velký tak akorát na dvě hodně masivní palandy, a dva velké kufry. Víc se do toho pokoje nevešlo. Sociálky společné: na chodbě byly dvě koupelny. Jelikož ale byly na patře obsazené jenom dva pokoje i s tím naším, zase tak společné nebyly. Mimo pokoje se dá na ranči bydlet v kovbojských stanech a tipi s ručně dělaným nábytkem a ručně malovanými podlahami.

Ten ranč byl vůbec celý hand-made. Vlastní zelenina a ovoce, vlastní maso, vlastní pití (freshe), vlastní mýdlo a sprcháč. Musel být.

Když jsem se vracel do auta pro mobil, nejen že jsem zjistil, že je dost zima, ale také jsem spatřil tu nejkrásnější a nejplnější noční oblohu ve svém životě. Široko daleko není žádné velké město (nejbližší Richfield [pokud se dá osmi tisícové město považovat za velké] je necelých 100 mil daleko), takže světelný smog je nulový. Tolik hvězd jsem nikdy neviděl.

15. září:
Cesta prachem, vodou, znovu prachem a tmou (zase)

K snídani domácí chleba nebo buchta (bylo to sladké jako buchta, ale chleboidní konzistence), ostružiny, meloun, jahody, k pití zeleninový fresh. Člověk se až děsí, co s ním takováhle nálož zdraví provede.

Dneska jsem nebyl rychlejší, takže je ze mě navigátor a fotograf. Vydáváme se po Burr trail skrze Capitol Reef National Park, směrem ke Cathedral Valley. No směrem. Nejdřív jedeme úplně na opačnou stranu. Až když se z asfaltky stane „nezpevněná cesta“, jak jí říká navigace, pomalu se otáčíme k silnici, která vede k turistickému centru Cathedral Valley National Parku. Sice to k němu byla několik kilometrů zajížďka, ale potřebovali jsme zjistit, jestli je Hartnet Rd sjízdná a jestli na ni můžeme naším autem. Je a můžeme.

Místní standardní způsob cestování po národních parcích

Otočili jsme auto, jeli a přejeli odbočku. Když jsme se vrátili, chvilku jsme se motali ve zrovna vyschlém korytu řeky, než jsme narazili na řeku, kterou bylo nutno přebrodit. I když je naše auto jenom městské SUV, poradilo si s tím výborně. Jen já jsem skoro hlavou rozbil okénko, když jsme vyjížděli na břeh. Cesta po Hartnet Rd a Cathedral Valley Rd měří asi 30 mil, jeli jsme ji šest hodin a za tu dobu jsme potkali jedno auto v protisměru, dva turisty se psem, jedno babetistu, hada a krávu.

Víc než samotná Cathedral Valley mě zaujal kaňon, který jsme míjeli. Když jsem do něj shlížel, napadlo mě, jak by mu slušela nějaká epická bitva. Bylo to místo, které si vyloženě říkalo, aby na každé straně toho údolí stála obří armáda a bojovala o konec světa. Elfové proti skřetům. Dobro proti zlu. Ví o tomhle místě Jackson?

Ještě před setměním jsem stihli Goblin Valley, kde jsme viděli krásný západ slunce, a nocí jsme vyrazili do města Green River, na řece Green River u Green River State Park, kreativní.

Počet málem přejetých zajíců: 1

Počet vyblikaných řidičů, kvůli dálkovým světlům: 32

Před motelem v Green River jsme zjistili, kde to auto má „ruční“ brzdu. Dole u levé nohy.

Konečně jsme spali v motelu, v jakých parta z Kriminálky Las Vegas nachází mrtvoly v bazénu. Motel měl jen dvě chyby: byl v Utahu, takže jasně mimo rajon, a když jsem se díval, tak v bazénu žádná mrtvola neplavala.

Protože jsme měli hlad, vyrazili jsme do pizzerie, kterou jsme viděli po cestě. Když jsme čekali, dorazila tam dvojice, kluk a, snad, dívka… Víte, kdo je redneck? Přesně oni dva. Přísahám, že ta holka měla víc vousů než spousta kluků, které znám. Navíc vypadala, že už její prarodiče byli sourozenci.

Když jsme šli zpátky do pokoje, u bazénu seděli nějací lidé, tak třeba ráno…

16. září:
Parky, kaňony, parky

Samozřejmě… Takové štěstí, aby v bazénu ráno plavala mrtvola, prostě já nemám.

Po kontrole bazénu a snídani jsme vyrazili do parku Deadhorse point, kde zrovna hoši z Hollywoodu natáčeli něco s horskými koly a kde jsme potkali zájezd Němců.

O kus dál, v Canyonlands (Američani jsou ohromně kreativní, pokud jde o pojmenovávání) jsme potkali zájezd Francouzů.

Hrozně mě bavilo koukat dolů do kaňonů, na klikatící se cestičky půl kilometru pode mnou, vodu ještě o pár desítek metrů níže, bílou čáru v patnácti stech metrech nad mořem, hraniční čáru kaňonů, ve kterých tekla řeka. Co mě ale fascinovalo nejvíce, byly stopy po vyschlých potocích a říčkách. Když jsem zpětně probíral fotky, vyděsilo mě, kolik mám „stejných“ fotografií vyschlých koryt. Tohle místo bych přál vidět každému…

Z Canyonlands jsme jeli do Arches parku, údajně toho nejhezčího parku, který mě ale vůbec nebavil. Bylo horko, byla tam spousta lidí, vzali jsme ho relativně hopem.

Po obědě v Moabu, městu kousek od Canyonlands a Arches parku, jsme se rozjeli do Momument Valley, což byla cesta na tři hodiny, takže jsem, jako navigátor, zapnul navigaci, sklopil sedačku a usnul.

První, čeho si člověk všimne po vjezdu do indiánské rezervace (autonomní oblast Navajů), pod kterou Momument Valley spadá, je bordel kolem silnice. Odpadky, střepy, nic takového mimo rezervaci nenajdete. On si asi člověk rozmyslí, jestli vyhodí něco z okénka, když mu hrozí pokuta od čtyř set do dvou tisíc dolarů.

Do Momument Valley jsme dorazili akorát na západ slunce, takže terasu u hotelu, který tam nějaký podnikavec postavil, okupovaly desítky stativů a desítky Asiatů. Pohled na dominanty Momument Valley při západu slunce byla jedna z nejbarevnějších věcí, co jsem kdy viděl.

Motel jsme měli zabookovaný ve Flagstaffu, dalších dvě stě kilometrů cesty, a jelikož jsem se vyspal po cestě z Moabu, z navigátora se stal řidič.

Co v USA jako řidič oceníte, je značení rychlostí. U nás je člověk naučený, že na dálnici se jezdí maximálně sto třicet, ve městě padesát, meziměsto devadesát. Tady máte všude cedule. Když ale máte Speed limit 65, víte, že když si těch šedesát pět mil nastavíte na tempomat, tak všechny zatáčky budete moci tou rychlostí projet. A jelikož jsou dost prázdné silnice, ani nikdo jiný vás nebude zdržovat. Zkuste si to tady s devadesátkou, ve třetí zatáčce budete ve škarpě.

V polovině cesty začalo pršet, pak začalo chcát, já pochopil, proč mají kolem silnice varování o záplavách, místy stálo na silnici fakt hodně vody, do toho velké staveniště na odbočce ke Grand Canyonu, kterou pojedeme další den, patnáct mil do kopce, patnáct mil z kopce, až konečně – Flagstaff! Zajet do nonstop Walmartu dokoupit zásoby, ubytovat se a spát.

22.11.201422.11.2014

Cesta na západ

10. září:
Varšava

Chtěl jsem psát a publikovat denně, ale první večer ve Varšavě jsem byl prostě unavený, druhý jsem usnul ve stoje (vážně jsem si v metru uklimbnul a podlomila se mi kolena). Zkrátka z plánu nebylo nic.

New York je krásné město, jeho krása tkví v širokých ulicích, vysokých budovách, šachovnicovitému půdorysu, který si tak drze narušuje Broadway; v sousedící Číně a Itálii v několika blocích.

Už když jsem z něj přijel před dvěma lety, chtěl jsem se vrátit. A některá přání se plní. Skoro. Tentokrát bylo Big Apple jenom přestupní stanicí. Naštěstí. Přijel jsem totiž do New Yorku v době generálních oprav. Všude, kde jsme byli, snad kromě Little Italy, se něco opravovalo. Pier 17 zavřené, dolní Manhattan rozkopaný, Times Square bylo schované za ploty skoro celé.

Jaká ale byla tentokrát cesta? Opět jsem letěl z Varšavy. Zařekl jsem se, že z Varšavy už nikdy nikam, leda do Států. Dobrá tedy. Tentokrát jsem ale nehodlal absolvovat tu ubíjející sedmihodinovou cestu autem, takže jsem kus cesty letěl. Úsek Vratislav–Varšava, který autem trvá pět hodin, letadlo zvládlo za čtyřicet pět minut. Zbylo mi i volné odpoledne ve Varšavě, tak jsem se rozhodl, ji trochu prošmejdit. Jediné, co jsem z ní znal z fotek, byl ten mrakodrap (Palác kultury). Kromě něho tu je ale krásná stará čtvrť, plná úzkých uliček, restaurací a opevnění.

Hotel ve Varšavě jsme měli zarezervovaný přes jeden zahraniční web. Kupovali jsme si přes něj, prakticky za hubičku, letenky, rezervovali hotely. Před třemi měsíci se sice objevila zpráva, že tenhle web dluží desítky milionů euro, ale všechny naše rezervace dosud byli v pořádku, takže jsme byli v klidu. Ten recepční byl taky docela v klidu, když nám říkal, že naše rezervace byla zrušena. No, jednou k tomu dojít muselo…

11. září:
Ideální datum pro let do New Yorku

Let Varšava – New York byl s přestupem ve Frankfurtu. Pilot ohlásil, že náš přílet budeme mít deset minut zpoždění, nasměrovali nás totiž na přistávací plochu mimo letiště. Byl docela zážitek, když jsme pak letadlem přejížděli po mostě šestiproudou dálnici a koleje. Přestoupili jsme do harmoniky, sledoval jsem přistávající A380 a představoval jsem si, jaké to asi je, sedět v ní. Když se harmonika rozjela, soustředil jsem se jen na dvě věci, udržení se a udržení kufru mezi nohama. Než jsme vystoupili, řidič dvakrát autobus otočil, asi zabloudil, jednou couval, jednou uvízl v zácpě (což mi na letišti přišlo hodně absurdní). Co ale bylo nejlepší, jeli jsme v bezprostřední blízkosti několika átřistaosmdesátek a jedné sedm-čtyři-sedmičky. Spolu s tím Dreamlinerem ve Varšavě aviaticky zatraceně úspěšný den.

Pomalu se sunu po travelátoru, na to abych šel po svých, mám až moc času a málo odhodláni. Rozhlížím se kolem sebe, spíše nepřítomně přejíždím očima z jedné strany na druhou: rodinky s dětmi – děti běhají kolem; starší páry, mladší páry, paní s nohou na vozíčku, další rodiny s dětmi, těhotná pihatá angličanka, co jsem vedle ní seděl v harmonice.

Určitě to znáte: koukáte a najednou vám dojde, že něco, co jste viděli, nedávalo smysl. Jistě, ta ženská měla nohu na vozíčku v nepřirozeném úhlu. Travelátor se sune hodně pomalu, takže se na ni podívám znova. Paní, kolem padesátky, sedí sama u brány 21, bruneta, a na vozíčku má umělou nohu. Jak se pomalu mění úhel, z kterého na ni koukám, vidím, že má obě nohy vlastní. Kdo, sakra, s sebou vozí umělou nohu?

Před měsícem proběhlo ve zprávách, že Spojené státy zostřují bezpečností opatření a na odletových letištích budou probíhat extra rozhovory a kontroly. Protože jsme měli zaplacený přednostní vstup do letadla, měli jsme po rozhovoru jako jedni z prvních, pán se nám pochlubil, že byl před dvěma týdny v Praze, seděli jsme, čekali, až se otevře brána a budeme moci jít do letadla, když koukám, jak si to k nám šine taková malá Američanka, asijského vzezření, v mundůru letiště Frankfurt. A že jestli můžeme jít s ní, že si nás vybrala na extra bezpečnostní kontrolu. Dovedla nás k další dámě ve stejnokroji, Němce, která nám, anglicky, vysvětlila, že se nemáme čeho bát, že jsou to jenom rutinní kontroly, ale teda že zrovna teď tam mají nějaký vážný problém s jiným cestujícím, takže nám tu prohlídku udělají ne v té plechové ohradě, kterou okupoval problémový cestující, ale vedle. Proč ne? Museli jsme vyndat všechnu elektroniku, všechno pozapínat, nějaké to ochmatávání a už mě lifrovali, ať si sednu vedle té Němky. Museli jsme zůstat pod kontrolou, co kdybychom měli někde nějakého komplice a ten nám, zkontrolovaným, ještě stihl strčit nějakou tu bombu, před nastoupením do letadla.

Jak jsem vedle ní seděl, poslouchal jsem, co ta Němka říká Američance. Německy. Nerozuměl jsem ani slovo. Když Němka skončila svůj dlouhý monolog, oznámila jí Američanka, která se na ni celou dobu usmívala a přikyvovala, že na ni mluvila německy, tudíž jí nerozuměla ani slovo. Obě se tomu zasmály a Němka znovu spustila, tentokrát v angličtině. „Problém s cestujícím“ byl eufemismus pro stopy výbušnin v pasažérově pasu. A sedněte si pak 11. září s takovým člověkem do letadla…

Východní pobřeží USA

Minule na JFK, evropské aerolinky přistávají většinou právě na JFK, jsme na vstupních pasových kontrolách čekali přes dvě hodiny, tentokrát, jelikož jsme letěli s americkými United, jsme přistávali v Newarku (EWR). Tady jsme museli čekat ve frontě celých pět minut. Newark je sice v New Jersey, takže v jiném státe než je New York City, ale z JFK i z EWR je to na Manhattan stejně daleko.

Prapůvodní plán na první den, den příletu (přistávali jsme ve dvě odpoledne) bylo půjčit si auto a jet dvě stě mil na sever, do města Albany, kde měla začínat podzimní koncertní šňůru Cher. Co čert nechtěl, dva dny před odletem sebou sekla a první tři koncerty byly přesunuty. Smůla. Náhradní plán? Chicago! Tedy ten muzikál…

Z letiště jsme hnali na ubytování, bydleli jsme u jedné slečny v New Jersey, kterou jsme sehnali přes airbnb, a její přerostlé čivavy Diega. Ani jednou se ta bestie nenechala pohladit. Diego, ne slečna.

Dorazili jsme na Manhattan a vyrazili skrz rozkopané Times Square k červeným schodům na jeho konci, pod kterými se prodávají lístky na broadwayské shows. Tam jsme žádné lístky za rozumnou cenu nesehnali, tak jsme to zkusili přímo v divadle Ambassador, kousek od Times Square. Tam už jsme uspěli.

Divadlo Ambassador – Chicago — Vývěsní štít divadla Ambassador

Chicago, Chicago… Upřímně, víc než v tomhle muzikálu se mluví na kdejakém koncertě. Skoro všechny dialogy, které třeba znáte z filmu, odpadly (resp. scénáristi si je do filmu připsali).

Když jsme se usadili, udivilo mě, že nevidím místo pro orchestr. Hudebníci ale seděli na podiu na takových průchozích schodech, které sloužily zároveň jako kulisa. Co mi ale vzalo dech, byla dirigentka. Nikdy jsem žádnou neviděl, musím přiznat, že jsem si myslel, že tuhle práci holky nedělaj.

12. září:
Stále Velké jablko

Druhý den jsme se motali po dolním Manhattanu (nákupy), Central Parku (relax) a 5th Avenue (nákupy) a když se setmělo, odjeli jsme zpátky za řeku a udělali pár fotek nočního panorama Manhattanu.

Večer mě dohnal jet lag, celodenní horko, možná taky nějaké špatné jídlo, každopádně jsem celou noc strávil s horečkou a tréninkem sprintu na čtyři metry s přískokem k míse. Důstojné zakončení pobytu v NY.

13. září:
Odlet do Vegas

Další ráno jsme totiž vyrazili do Philadelphie. Ne, že bychom tam nějak extra chtěli, já měl ještě furt zimnici a tahejte se v takovém stavu, v dešti, se dvěma kufry, do vedlejšího státu a pak zase zpátky, ale protože jsme prostě museli. Ve Philadelphii nám totiž začínaly letenky do Las Vegas. Museli jsme ve Philadelphii nastoupit do vlaku, tím se vrátit zpátky na letiště v Newarku, abychom mohli letět dál. Nešlo to udělat snadněji? Šlo, ale ne za tyhle peníze.

Takže jsme ráno sbalili kufry a vyrazili na vlak spojující nádraží v Newarku s Manhattanem. Předpokládaný čas cesty, podle google maps, 20 minut, realita byla asi tak o 25 minut delší. Když si necháte ale jen čtvrthodinovou rezervu, je to problém. Štěstí bylo, že navazující spoj měl zpoždění taky.

Ve Philadelphii jsme stihli akorát dojít z nádraží kolem radnice k Hard Rock Café a pak jsme se schovali před deštěm do koblihárny Donkin‘ Donuts. Nějakým nedopatřením jsem dostal černý čaj s mlékem. Docela mi ale chutnal.

Zpátky do Newarku na EWR jsme z Philadelphie jeli přímo amtrackem, takovým retrovlakem. Na letišti jsme pak zjistili, že místní samoobslužné kiosky nás prostě neodbaví. Problém nebyl v nás, že bychom to neuměli, odbavovali jsme se tak už ve Varšavě, ani lidem od United to nešlo. Vždycky jsme museli na klasickou přepážku.

Na bezpečnostních kontrolách se tu všichni zouvají, opět se jim nezdála power banka, posílali ji rentgenem třikrát. Taky jsem se tu prvně setkal s full body skenerem. To je ten, do kterého vlezete, uděláte ruce vzhůru a on vás víceméně svlékne. Když jsem z něj vylezl, podíval jsem se, jestli to něco našlo. Ukázalo to tři body: na levé straně halvy – náušnice; na pravém boku – nemám zdání; mezi nohama – to mi fakt není jasný, co tam bylo kovového, protože poklopec jsem měl na knoflíčky.

Šestihodinový let z Newarku do Vegas jsem přežil jen díky horkému, neslazenému čaji, kterého se normálně ani nedotknu. Američani pouští klimatizace na absurdně nízké teploty. Navíc, United na vnitrostátních letech nedává jídlo, nevadí, že ten let trvá šest hodin, entertainment system se musí platit. V tabletu jsem měl Čtyři vraždy stačí, drahoušku, tak jsem si pustil to. Dvakrát. V mezičasech jsem pak koukal do notebooku Asiata vedle mě, který dělal nějakou prezentaci v angličtině z anglicky psané učebnice a prokládal to čtením komiksu v… hm… ve znacích.

3.5.201415.9.2024

Tianmen Mountain National Park

Ráno jsme brzo vstávali, vraceli jsme se do Zhangjiajie. Bylo to naše první setkání s čínskou dopravou. Majitel hotelu nás zavezl na autobusovou zastávku plácek mezi stánky a parkovištěm u vstupu k parku a paní, co tam stála u jednoho ze stánků, řekl, aspoň si to tedy myslíme, do kterého autobusu nás má posadit.

Z toho, co jsem odpozoroval, se pokusím popsat autobusovou dopravu. Autobusy tu nejsou velké, zato je jich hodně, zastaví na mávnutí. V každém je „stevardka“, který vybírá jízdné a zapisuje na papír počet cestujících. Tento papír byl na cestě do Zhangjiajie dvakrát kontrolován. Asi aby si posádky neulejvaly prašule pro sebe.

Asi před rokem jsem na facebooku sdílel fotku lanovky nad údolím s hnusnými serpentinami. Někteří zpochybnili její pravost, já jsem psal, že bych do ní nevlezl. Vlezl. S čistým svědomím mohu říct, že ta fotka je rozhodně pravá. Ta lanovka vede od vlakového nádraží Zhangjiajie na Tianmen mountain, jede půl hodiny, a kdo se bojí výšek, toho nabádám, ať do ní neleze. Je dlouhá skoro sedm a půl kilometru, převýšení třináct set metrů, největší úhel stoupání je 37°. V kabince kolegové cestovatelé našli i super doporučení: pokud přijde bouřka, lanovka je velmi citlivá a zastaví se. V takovém případě cestující nemají panikařit, ale mají si užívat výhled a scenerii kolem sebe. Už to vidím… já v lanovce, bouřka, kolem mě jeden blesk za druhým, fouká vítr, kabinka se houpe ze strany na stranu a já si užívám scenerii a výhledy.

Na lanovku sice byla dlouhá fronta, ale soustavně postupovala, co víc, lidí se v ní chovali o poznání slušněji než včera.

Nahoře na hoře je Tianmenshan temple, ale ten mě moc nenadchnul, navíc jsem si na mokrých schodech před ním pěkně nabil. Zato ty výhledy… Na náhorní plošině je systém vybetonované chodníčky, pod kterými 300 metrů nic není, tahákem byl skleněný chodník, nad stejnou propastí. Jelikož větší část dopoledne pršelo, byli jsme sice úplně durch, ale když jsme ale končili s prohlídkou, mraky pod námi nám to vynahradily. Pohled na lanovku ztrácející se v mracích stál za ty mokré boty. Po cestě dolů jsme vystoupili na mezistanici lanovky a autobusem se nechali vyvézt na Tianmen cave, což je spíše než jeskyně oblouk, díra ve skále, skrze kterou létají letadla. Když jsem viděl z lanovky, jak se to kroutí, nechtěl jsem jet, dělá se mi špatně i v MHD, ale řidiči moc nebrzdili, takže jsem to přežil. Od autobusu vedlo k Tianmen cave 890 schodů, a když už jsem pokořil ty serpentiny, tak jsem se rozhodl pokořit i ty schody. Byla by ostuda, kdybych teď nenapsal, že jsem to nedal, protože tam lezli i mnohem starší než já.

Ze spodní stanice lanovky jsme šli kupovat jízdenky na vlak/y, což jsme očekávali, že bude docela problém. Málo tu mluví anglicky a my zase nemluvíme čínsky. Vlakem pojedeme zítra do Jishou, pozítří z Tongrenu do Chongqingu. Jestli pojedeme rychlovlakem z Xianu do Pekingu zatím nevíme, čekáme, jestli nebudou nějaké levné letenky.

Problém se nekonal. Zjistili jsme totiž, že paní na informacích, umí anglicky. Dali jsme jí pasy, peníze, řekli kdy a kam, ona odběhla a pak nás poslala si vystát frontu u přepážky s tou správnou paní, která už věděla a jen to naťukala do počítače. Geniální.

Jelikož pořád pršelo, vzali jsme si z vlakového nádraží taxíka. Z adresy hotelu jsme měli jen ulici a jméno, což to se ukázalo jako zásadní problém. Kousek od sebe totiž byly dva hotely, které měly v názvu bussiness hotel a můžete hádat, do kterého nás všichni posílali. Po několika desítkách minut hledání jsem se nakonec vrátil do toho špatného bussiness hotelu a poprosil slečnu, která do toho správného hotelu volala a uměla anglicky, jestli by nám ho pomohla najít. Byla hodná, pomohla. Ten hotel jsme neměli šanci najít, recepce hotelu byla ve 4. podlaží budovy, na které bylo jen číslo hotelu, ale to jsme samozřejmě neviděli. Jméno se tam neobtěžovali dát. První tři podlaží navíc byla prázdná, a kdo by čekal, že když jsou tři podlaží prázdná, bude v tom čtvrtém hotel?

Více fotek z dnešní dne v galerii.

2.5.201425.9.2024

Zhangjiajie National Forest Park, part II. – Tianzi mountain

Druhý den nádherných výhledů a přírody. A focení se s Číňankama, začínám si to užívat a nasazovat profesionální úsměv.

Ráno jsme vyrazili opět do Zhangjiajie National Forest, měli jsme v plánu ho pořádně prochodit a jet proskleným tři sta metrovým výtahem. Tenhle park je často přirovnáván k přírodě, hlavně létajícím horám, Avatara. Dokonce se tu i jeden z kopců jmenuje Avatar Hallelujah Mountain…

Fronta na lanovku na Tianzi mountain

Když jsme se asi po dvou hodinách chůze a půl hodině jízdy autobusem dostali k lanovce na Tianzi mountain, stoupli jsme si do fronty. V té jsme pochopili, proč se ti Číňani v Helsinkách tak cpali dopředu. Kdo se necpe, nikam se totiž nedostane. Vážně, slušnost tu jde stranou. Jakmile se fronta jednou za čas pohnula, všichni zapojili horní polovinu těla a ten kdo měl ostřejší lokty, se dostal dál. Obzvláště jedna starší manželská dvojce za námi do nás strkala značně vehementně.

Po třech hodinách stání ve frontě a pětiminutové jízdě lanovkou, jsme vystoupili na vrcholu Tianzi mountain. Kousek od výstupní stanice jsme potkali paní z Floridy, poprosila by mě, jestli bych jí neudělal fotku, že prý není moc dobrá v selfie. Docela jsem ji obdivoval. Vydat se sama na druhý konec planety… Kolegovi cestujícímu na tomhle místě přestal fungovat foťák.

Došli jsme k autobusu. Nástupiště v parku mají fikaně vymyšlené. Jsou krytá, což se hodí, a abyste mohli nastoupit do autobusu, musíte projít skrze uličku stánků s cetkami/pečenými kaštany/suvenýry. Autobusem jsme dojeli o kousek dál, kde jsme narazili na McDonald. Prošli jsme kolem něj a za pagodou jsme se naobědvali. Já měl takové nudné jídlo, ryby na špejli, ale to, co si dal kolega cestující, jsme až do konce dnešní výpravy neidentifikovali. Podívejte se sami: (Až v letadle do Vídně přiznal, že to chutnalo stejně, jako to vonělo. Přitom vypadal, že mu to docela šmakuje.)

Ňamka, co nevíme, co vlastně byla zač.

Po sejití tisíců schodů jsme nasedli na elektrický vláček a nechali se dovézt na zastávku autobusu, který nás dovezl pod onen prosklený výtah. Jelikož jsme k němu přijeli už po páté hodině odpoledne, měli jsme strach, aby nebyl už zavřený. Měli jsme ale štěstí, tím výtahem se totiž jezdí v tuhle hodinu dolů. Když jsme nahoře vystoupili, uviděli jsme frontu minimálně srovnatelnou s tou, kterou jsme si vystáli na lanovku na Tianzi mountain. Nemyslím si, že se všichni dostali výtahem dolů, ještě před setměním.

My jsme ale šli proti hordám turistů, které se valily k výtahu, opět se kousek svezli autobusem, sešli další stovky schodů a částečně stejnou cestou, kterou jsme šli ráno, jsme se vrátili do hotelu.

Galerie fotek z dnešního dne zde.

1.5.201425.9.2024

Zhangjiajie National Forest Park, part I.

Zavazadla nedorazila. To několikeré překládání si o to vyloženě říkalo. Naštěstí máme v příručních zavazadlech zabaleno na čtyři dny dopředu, takže si zavazadla vyzvedneme, až poletíme z tohohle letiště za 4 dny do Xianu. A ještě ušetříme za úschovnu, kam jsme ty kufry stejně chtěli dát.

Letiště v Chongqingu

Po setkání s čínskou byrokracií, kdy z každého papíru, který vyplnili, si udělali ještě dvě kopie, jsme šli čekat na odbavení na pětačtyřicetiminutový let se Sechuan airlines do Zhangjiajie.

Let do Zhangjiajie byl vtipný. Letušky začaly rozdávat jídlo a pití ještě než jsme vzlétli, když kapitán ohlásil, že poletíme, s vozíčky zajely, jakmile přestal svítit symbol připoutání, honem zase s vozíčky vyjely a začaly znova rozdávat a než jsem to stihnul sníst, už mi říkaly, že si mám dát stoleček nahoru, že budeme přistávat. Prostě fofr.

Na letišti v Zhangjiajie na nás čekal majitel hotelu a odvezl nás do hotelu, který byl kousek od vstupu do národního parku, který máme v plánu zítra navštívit. Podívali jsme se do něj už dnes. A zjistili jsme, že moc bělochů tu člověk nepotká. My jsme jich potkali jen pár. Přesněji dva páry. Číňani a hlavně Číňanky ale umí ocenit, když jsou nějací přítomni. Chtějí se s nimi vyfotit…

Zhangjiajie National Forest Park

Krásu parku nejlépe popíšou fotky. Galerie: Zhangjiajie National Forest Park, part I.

en → cs

příručních

en → cs

JSME

Filip Martínek

Příspěvky