8:32
Přesně ve 4:30 jsme zjistili, že máme sice jeden minaret hned za oknem, ale minimálně další dva máme na doslech. A z každého hulákali něco jiného. Nebo možná hulákali to stejné, ale opožděně.
20:06
Dnes jsem se dozvěděl jednu podstatnou věc. Celou střední nás učili, že Hagia Sofia je ta krásná modro-bílá mešita. Ve skutečnosti se ta krásná modro-bílá mešita jmenuje Modrá a Hagia Sofia je naproti. Také je to jediná mešita, do které se tu platí vstup. No mešita. Byla postavena křesťany jako odpověď na Modrou mešitu, takže to asi úplně tak mešita není. Každopádně v ní byly odkryty krásné křesťanské mozaiky z dvanáctého století.
Po mešitách jsme šli do Yerebatské cisterny na vodu ze šestého století, což je soubor zčásti zatopených sloupů, který je pod zemí, dva sloupy podpírají hlavy medúz. Ve vodě tam plavou dokonce ryby.
Poté jsme navštívili sultánský palác Topkapi, který slouží jako muzeum, ve kterém jsou k vidění smaragdy z národního pokladu, 89 karátový diamant, sbírka zbraní a zbrojí a spousta krásných odpočinkových altánů. Rákozci si prý v Košicích nechal postavit něco podobného.
Po odchodu z Topkapi paláce, který je hned za Hagii Sofii, jsme si chtěli u jednoho z všudypřítomných stánků s kaštany a kukuřicí dát kukuřici. Když se kluci vytasili s cenou pět lir, když jsem věděl, že na druhé straně mešity ji mají za dvě, tak jsem odešel a kluci za mnou ještě volali, že teda jen dvě padesát. Smlouvat o vařenou kukuřici? Očividně to tu mají v krvi.
Pote naše kroky směřovaly do velkého bazaaru, kde jsme se ale neztratili, takže naprosté zklamání. Jinak se tam dá sehnat ale úplně všechno. Hlavně zlato a drahé i levné kamení.
(asi tak) 11 000 km nad mořem
6:45
Cesta autem je unavující, cesta po de jedničce je hnusná a jelikož auto má platnou rakouskou dálniční známku, sjeli jsme už na Jihlavu a pres Znojmo pokračovali na Vídeň.
Na hranicích jsem viděl něco neuvěřitelného. Kromě klasického spektra kasin a night klubů se najednou v zatáčce vylouplo Excalibur city. Tomuhle komplexu vévodil obři drak, který mel všude v okolí spoustu potomků. Hlídali hrad Excalibur city.
Z Vídně do Budapešti jsem byl nejrychlejší. Možná to mělo co dělat s tím, že jsme potkávali jen kamiony, ale co… byl jsem prostě rallye král. Na poslední pumpě před letištěm jsme si dali dvacet, přijeli jsme totiž o dvě hodiny dříve než bylo v plánu, odevzdali auto na parking a hurá na letiště. Tam nudná standardní odbavovací procedura.
Letadlo Wizzair je staré. A to je dobře. Ty novější maji totiž o jednu řadu sedadel více a o to méně místa na nohy.
7:25
Vůbec nejlepší je, když vám tři Maďaři rodnou řečí něco povídají, vysvětlují vy nemáte absolutně tušení, o co jim jde (se sluchátky na uších ani nic neslyším) a anglicky taky moc nešprechtí. Argumentace založená na „Friend“ a „Ok“ se mi sice zdála trochu chabá, ale vylezla z toho výměna sedadla z mého normálního za XXLong extra legroom u nouzového východu.
Istanbul
14:15
Cesta do hotelu byla… krušná. Z letiště jsme jeli do města autobusem, ve kterém jsem neustále usínal, poté jsme nastoupili na trajekt a dojeli do starého centra Istanbulu. Hned na lodi mě překvapila cena čaje, jedna turecká lira, tj. asi deset našich korun. Tato cena je normální všude ve městě.
Do centra Istanbulu jsme přijeli před dvanáctou a ubytováni jsme měli až od dvou. Prošli jsme proto severovýchodní část starého města, Sulleymanovu mešitu. Zjistili jsme, že velká část budov je v dezolátním stavu, ale stále obývaná. Děti si hrají ve špíně, všude jsou toulavé kočky, pár domů ohořelých, dokonce jsme viděli jeden doutnat!
Majitel hotelu se trochu zděsil, když viděl, že jsme dorazili tři, myslel, že bude ubytovávat jen dva lidi. No, myslet znamená, však to znáte… Nakonec nám dal větší pokoj, s výhledem na mešitu (jednu z mnoha) a také s výhledem přímo do amplionu minaretu vedle na střeše. Na raní svolávání k modlitbě už se těším.
18:43
Zbytek dne jsme strávili prolézáním užšího a širšího okolí. Navštívil jsem, prý 6 mešit, ja bych si vzpomněl na tři, čtyři. Jsou všechny stejné, mění se jen výzdoba a okolí.
Zítra mě čekají ty hlavní: Modrá mešita a Hagia Sofia.
Ve městě zrovna probíhá předvolební kampaň, takže na akvaduktu patnácet let starém visí asi pětimetrová podobizna nějakého místního politika.
18:53
Začala večerní modlitba. Díky tomu amplionu asi pět metrů od okna to máme fakt z první ruky.
Sobota byla vyhrazena nakupování. Nakupování v New Jersey Gardens. A kvůli tomu jsme museli do New Jersey.
Jezdí tam vlak, autobus a šlo by to i letadlem. Nejrychlejší a rozhodně nejlevnější to ale bylo autobusem, takže naše kroky zamířili na hlavní autobusové nádraží. Jak jsem si myslel, že po včerejším vlakáči mě nic nepřekvapí, tak překvapilo.
Za prvé, byly tu eskalátory. Druhým překvapením byla slečna, která byla v deset dopoledne oblečená jako pohádková víla. To jsem rozdýchával asi dvacet minut, než jsme potkali chlapíka v čertovském. Třetím byl fakt, že je tu 500 bran, přičemž z každé odjíždělo v průměru pět autobusů. Člověku je pak jasné, proč je ten autobusák čtyřpatrový.
Lístky jsme koupili u pokladny, v busu nám je paní řidička sebrala a vyjeli jsme. Zastavili jsme až v New Jersey. Nevím, jestli to mají načasované, ale semafory projela všechny, předpokládám, že na zelenou. Když jsem viděl, jakou rychlostí se žene do mýtné brány, udělalo se mi zle. Předjížděla zprava, zleva, jak se jí to zrovna hodilo. Nicméně jsme v New Jersey byli přesně.
O tom jak jsem nakupoval, asi nemá cenu se moc rozepisovat, moje nově zřízená kreditka zaplakala, jen co je pravda. Přivezl jsem si toho ale tolik, že dobrý půlrok nemusím do krámu ani páchnout. (Nesplněno)
Co ale rozhodně zmíním je obsluha. Kolem dveří se pořád někdo motá a jakmile vejdete, hezky se na vás usměje a zeptá se, jak se máte. Když to srovnáte s tím, co občas člověk potká u nás, kdy mi občas připadá, že vlastně nemám co dělat v tom krámu, připadáte si jako v sedmém nebi. A taky podle toho utrácíte…
A ano, pověsti nelžou, v Americe je to levnější. A New Jersey je to ještě levnější.
Kolem třetí hodiny jsme se vydali na cestu zpátky, protože nás čekal druhý koncert Barbry Streisand. Tentokrát jsme měli lístky za podium, které by měly být horší, minimálně cena tomu odpovídá, ale jak jsem psal, já jsem si tenhle koncert užil víc.
Seděl jsem totiž na místě, kde na mě nefoukala klimatizace. Amíci klimatizují úplně všechno. Nejlépe je to znát v subway. U nás je na nástupišti zima, profukuje, takže se těšíte, až přijede souprava a trochu se ohřejete. Tady je to přesně naopak. Na nástupištích je vedro k padnutí a když vlezete do soupravy, ocitnete se o dobrých sedm stupňů chladnější prostředí. A to jsem tu byl v říjnu. Neumím si představit, že bych tu byl v létě. Stejně tak to bylo v autobuse do NJ, stejně to bylo ale i v divadle, kde jsem byl na Evitě. (Tam si dokonce botoxová krasavice z Ruska stěžovala uvaděčce, že jí je zima. A to měla na sobě kožich!) Proněkoho, kdo je nemocný i po dlouhé jízdě autem s klimatizací to je skutečně zážitek, to vám povím.
Zhasla světla, orchestr začal hrát a za námi začala paní zvracet. Ne přímo za námi. Naštěstí. Ty před sebou totiž nahodila. Nicméně staffáci to nadělení pak celou první půlku likvidovali. Přísahám, že když to zavanulo ke mně, myslel jsem, že budou mít další práci…
Barbra zpívala to samé jako předevčírem, text jí pro jistotu běžel na 9! čtecích zařízeních, přičemž jednou bylo velké asi jako tři přední skla autobusu. Když někdo vydá přes 60 alb, tak si asi všechny texty prostě nepamatuje.
V průběhu večera jsem ale nabyl dojmu, že si nepamatuje ani ty žvásty kolem, protože minimálně ve dvou případech vynechala docela slušné části konverzací s hosty. Můj obdiv patří osobě, která jí ty texty na čtecích zařízeních šoupe. Dočkal jsem se všech starých i nových songů, kterých jsem chtěl, dokonce jsem slyšel i spoustu takových, které jsem neznal.
Jak říkám, zážitek to byl perfektní. Ještě lepší než vidět Marilyn Monroe od Warhola.
Když jsme předchozího dne přišli, strávil jsem asi hodinu brouzdáním po diskusích, abych zjistil, na kterou věž pouští se stativem. V plánu totiž byla návštěva Empire State Building a Top of the Rock. Samozřejmě jsem z jednoho nebo z druhého chtěl fotit v noci. Jelikož jsem ale našel, že stativy berou u vstupu u obou vyhlídek, rozhodl jsem, že ráno půjdeme na Empire State a večer na Top of the Rock.
V čem se také diskutující shodovali, byly fronty. Na Empire mnozí čekali 2 hodiny, TotR mělo mít čekací dobu jen kolem hodiny. Na Empire State jsme ovšem měli právo přednostního vstupu, takže jsme se zastavili až nahoře v 86 patře. Zajímavost – Empire State Building se stavěla 14 měsíců, to odpovídá tempu 4 a půl patra za týden. Otevřena byla v květnu 1931 prezidentem Hooverem, který pomocí tlačítka ve Washingtonu rozsvítil osvětlení budovy.
Bohužel jsme si vybrali ráno s oparem, takže bylo vidět sotva do Brooklynu. I tak jsem ale vyfotil pár fotek, sjeli jsme dolu a vrátil jsem se pro stativ, který mi vzali u vstupní kontroly. Ta probíhala skoro stejně jako ta letištní – prošacování, věci do scanneru, vy do scanneru.
Cestou na subway jsme náhodou narazili na Flatiron building, známý to mrakodrap ve tvaru žehličky, a na rozdělanou reklamu na Hobbita. Nikdy bych nepředpokládal, že reklamu na zeď čtrnácti patrové budovy budou malovat ručně, ale bylo tomu tak. Měnil jsem i objektiv u foťáku, abych si ty chlápky mohl přiblížit a zjistit, jestli fakt mají v rukách štětky nebo ne. Měli.
Další zastávkou bylo Guggenheimovo muzeum a výstava Picasova černobílého období. Výstava mě moc nebavila, ale budova je to nádherná, jak zvenčí, tak zevnitř.
Od Guggenheima je to pěšky kousek do Metropolitního muzea umění. Do toho jsem chtěl hlavně kvůli výstavě Andyho Warhola a Fotomontáží před Photoshopem. Ty byly až ve druhém patře, takže jsme to vzali hezky od antického umění. Sbírky Metropolitního muzea jsou neuvěřitelně rozsáhlé. V půlce antického umění jsem toho měl plný kecky. Umění původních obyvatel Ameriky jsme jen prolétli, co mě zaujalo, byla část věnována evropskému středověku, evropskému malířství a expozice zbraní. A samozřejmě výše zmiňované. Vidět na vlastní oči Marilyn Monroe od Warhola prostě považuji za zážitek.
Z metropolitního jsme jeli na hlavní nádraží, které, mi bylo řečeno, bylo ve spoustě filmů. Já si ho ale pamatuju jen z jednoho – Madagaskar, díl první. Nicméně musím uznat, že je to hezké nádraží a také to bylo první místo, kde jsem se začal bát toho, že mě někdo okrade. Na můj vkus tam bylo až moc lidí.
Jelikož už se schylovalo k západu slunce, byl čas vyrazit na Top of the Rock, vyhlídku na vrcholu Rockefellerova centra. To můžete znát ze Sám doma 2, tam Kevin bruslil, tam bývá každý rok ten obří vánoční stromek, u kterého si padl do náručí s matkou.
Oproti Empire tu bylo podstatně více lidí, dostanete lístek, na kterém je napsáno, v kolik vám jede výtah. Jelikož jsme byli dostatečně otravní, dostali jsme se do výtahu o čtvrt hodiny dříve. Vyjedete prvním výtahem, bezpečností kontrola, kde mi nechali stativ!, pak jdete bludištěm chodem k druhému a ten vás vyveze na vyhlídku. Ta je několikapatrová z části prosklená.
To co jsem viděl, když jsem vyšel ven, asi nikdy nezapomenu. Přímo naproti mně stála Empire state building a probíhal asi ten nejkýčovitější západ slunce, jaký jsem kdy zažil. Vyběhl jsem do patra, kde focení nepřekážela skla, a zjistil jsem, že tam probíhá docela slušná řež o místa zábradlí. Lidi tam do sebe ve vší slušnosti strkali, aby si zajistili lepší místo, když už ne u zábradlí, tak aspoň hned za člověkem, který byl u zábradlí.
Empire State Building
Já se dostal k zábradlí.
Když už mi přišlo, že mám dostatek fotek, rozhodl jsem se uvolnit místo. Ve skutečnosti jsem byl vytlačen jen, co jsem začal skládat stativ. Dalších pár minut jsem se pak jen kochal a bavil. Kochal jsem se výhledem na město a bavil pohledem na lidi, kteří se snažili vyfotit západ slunce s bleskem.
Jak nebyl problém dostat se nahoru, byl problém dostat se dolů. Staffáci to do těch výtahů nemilosrdně cpali, jak jen to šlo.
Poslední dnešní zastávkou bylo muzeum voskových figurín, Madame Tussead. Brad Pitt a Barack Obama jsou vyšší než já, jinak jsou všichni menší, Einstein mi byl jen po ramena. Když jsem se ale chtěl vyfotit s Brangelinou, měl jsem vážné obavy, že se její maskulinní část pohne. Ty figuríny jsou na můj vkus až moc autentické.
Z Madame jsme pak šli na Times Square. Neznám náměstí, kde by to žilo stejně jako tady. Řekl bych, že krámy tady mají největší tržby až od devíti večer, stejně jako všichni ti Mickey Mouseové, co jich tu pobíhá.
Když jsme byli u Disneyho v krámě a jeli jsme do přízemí, k východu, a já se podíval ven, myslel jsem, že venku je odpoledne, přestože se už blížilo k desáté. Na celém Times Square je totiž minimum míst neobsazených světelnou reklamou.
