Filip Martínek

Víte, já už jsem vyzkoušel asi všechny dopravní prostředky, které jsou dostupné v našich zeměpisných šířkách, všechny jsou dobré (dopraví vás z bodu A do bodu B, což se po nich požaduje a oni to plní), ale jako nejdobrodružnější se mi jeví trolejbusy. Minimálně ty ústecké.

Jsem sice v Ústí jenom měsíc, ale i já vím, že jakmile se blíží to elektrické, červeno-bílé monstrum, není radno vstupovat do silnice, i kdyby tam nakrásně byl přechod pro chodce. Pochopil jsem totiž, že pro trolejbusáky je zebra pouze street art a ještě ne moc nápaditý. No, uznejte sami – pár čárek na silnici dovede udělat každý.

Kouzelný okamžik, a co se týče trolejbusů, tak asi jediný, nastává, když trolejbus podjíždí křižovatku trolejí a u vršku tyčových sběračů stejnosměrného proudu (Ano, samozřejmě máte pravdu – tohle z vlastní hlavy rozhodně nemám.) zabliká, jak tam probíjí proud. Nádherně se na to v noci kouká. No nemusí být ani noc, stačí, jenom když je tma, takže tento jev je teď pozorovatelný už tak v pět odpoledne.

Ve čtvrtek jsem procházel po spodní straně Mírového náměstí, kochal jsem se, jak to krásně jiskří, když v tom se najednou jedna trolejová kladka (Ne, ani tohle pojmenování jsem neznal. Pro mě to bylo celé prostě troleje a tím jsem s tím byl vyřízen.) odpojila a plandala si tam vzduchem. No to bylo něco pro mě. Myslel jsem, že to mají nějak zajištěné, aby se jim něco podobného nestalo, ale evidentně se to stává často, neboť vystoupil chrabrý trolejbusák a kladku tam zase vrátil. Šikula jeden.

Dnes jsem trolejbusem jel pouze dvakrát, ale bez problémů jsem nedojel ani jednou. Jednou jsem vlastně ani nedojel…

Ráno, jsem mimořádně odjížděl do školy z jednoho sídliště na periferii Ústí, a protože jsem si chtěl koupit něco k obědu, potřeboval jsem, aby jel načas. (Bylo to bláhové přání, uznávám. Když potřebuji do školy, má to zpoždění a když bych v pátek odpoledne potřeboval chvilku navíc, ten mrzák jede paradoxně dříve.) Ano, z té konečné vyjel skutečně načas. (Technická poznámka – když jedu trolejbusem, tak si většinou sedám buď hned za první či druhé dveře druhého traktu vozu, kde mě od dveří odděluje sklo. Vepředu to málo skáče a tu chybu, stoupnout doprostřed jsem udělal hned první den – bylo mi špatně, ještě než jsme dojeli ke třetí zastávce.) Vyjeli jsme, ujeli jsme tak 5 metru a zastavili jsme se. A já jsem, v tom skle přede mnou, jenom viděl kladku jak tam lítá ze strany na stranu. (Musím podotknout, že tam, kudy jsme právě projeli, žádné křížení nebylo.) Trolejbusák tedy vyběhl a já jsem nervózně sledoval scénu, které jsem sotva před 12 hodinami přihlížel s až dětskou zvědavostí. Měl to rychle, do školy jsem dorazil včas.

Odpoledne jsem, prvně za ten měsíc, vycházel z kolejí dříve s pocitem, že jsem si krásně a v klidu zabalil, nic jsem nezapomněl. Stojím na zastávce (V pátek prostě pravidelně dobíhám, tohle bylo skutečně prvně, kdy jsem na ten trolejbus čekal.), trolejbus přijíždí, já nastupuji, sedám si a kochám se okolím kolejí.

První zastávka – lidé vystupují a nastupují.

Druhá zastávka – lidé vystupují a nastupují.

No a na třetí zastávku už jsme se nedostali. Kde se vzalo, tu se vzalo, krásné terénní auto značky Volvo a trolejbus ho přátelsky poplácal po zádech.

Následoval rychlý sprint na další zastávku, kde se mi podařilo chytit autobus (Do něhož jsem nastupoval s pocitem, co se asi tak stane jemu?), který mě odvezl až do centra, kde jsem v pohodlí, kráse, lásce a míru, prostě dokonalé harmonii, usedl na vlak, který mne odvedl domů a ukončil tak mé trolejbusové trápení…

Doporučení pro fajnšmekry a dobrodruhy: Nejlepší cesta, aspoň z těch, co jsem poznal, je trolejbusem číslo 53 či 55 a to v úseku Hraničář – Střední školy. Ale musíte si stoupnout doprostřed, jinak to nemá ty grády. Nejdříve se jako paka točíte v serpentinách nahoru na Hilarovu, potom brzdíte na křižovatce Malátova-Hoření a následuje jízda srovnatelná s horskou dráhou dolů po Malátově a Staré, kdy nadskakující dívky padají z vysokých podpatků a skákající čahouni se bouchají hlavou o strop vozu. Samozřejmě si pro tuhle srandu musíte také vhodně zvolit čas. Nejlépe, když jedou všichni do školy a padají tam na sebe.

Ano, přátelé a vážení, je tomu tak, v úterý 12. října, byla více než stovkou lidí zdolána ústecká Čchokori, lépe známá pod názvem K2.

Základní tábor byl rozbit U žida, poslední možnosti, kde se dali doplnit zásoby a kde se ti odvážní, kteří se k tomuto velkému skutku odhodlali, sešli a zkontrolovali svoji výbavu – oblečení, kvalitní obuv (Někteří z horolezců zvolili sportovní modely, někteří naopak vyrazili v modelech, které by kdosi mohl považovat za domácí papuče, ale při bližším ohledání se ukázalo, že jde o domácí sportovce, kteří byli prostě zvyklí zdolávat toto monstrum právě v této lehké obuvi.) a hlavně, což byl vlastně nejdůležitější artefakt, bez nějž by se vlastně nikdo ze zúčastněných neobešel, lahev alkoholu.

Proč lahev alkoholu? Nejdříve musím podotknout, že musel být více jak 20%. Proč to? Čím výše stoupáte, tím větší tam je zima a co vás nejlépe zahřeje? Panák. Takže co patro, promiňte, výškový tábor samozřejmě, to jeden panák.

Já jsem využil nadpřirozených schopností, které byly naděleny plechové skříni, uvnitř které je několik čudlíků, a nechal jsem se jí vyvést až do dvanáctého výškového tábora, kde jsem se jal čekat na ty nejlepší, nejrychlejší.

První skupina dorazila překvapivě brzo. (Taky všichni její členové vypadali, že se moc v jednotlivých táborech nezdržují a spěchají. Odpovídala tomu jejich více než nejistá chůze a prapodivný výraz ve tváři.) Po této skupině bylo dlouho ticho, slyšel jsem jenom vítr, jak se láme o ostré skály kádvojky.

Dlouho nic a pak to začalo. Brzy jsem přestal počítat, kolik se jich vlastně dostalo až nahoru, do cíle cesty. (Nebyl jsem až na vrcholu. Až tak zneužít magické moci kouzelné plechové skříně jsem si netroufal. Brzy byla ovšem zneužívána takovým způsobem, až jí musely být její schopnosti odebrány. Někdo ji prostě vypnul. Doufám, že všem došlo, že se jedná o výtah…) Ti, kteří pomalu sestupovali dolů, se často zastavili na kus řeči, povyprávět své zkušenosti z tůry. Nakonec se v posledním výškovém táboře, těsně pod vrcholem, vytvořila poměrně velké komunita, která dělala takový bordel, že by s klidem přehlučila i kde jakou bouřku.

Výšlap K2 byla vydařená akce a už se jenom těším, kdy přijde další taková. Do té doby: Sportu zdar!

Dnes jsem strávil den v místech, kde jsem byl po 4 roky doma – na intru. Bylo fajn vidět ty staré tváře, které vlastně vůbec nevypadají staře, vidět lidi, kteří mi byli po čtyři léta, i když to byly spíše podzimy, zimy a jara, rodinou.

Ve vlaku, cestou zpět domů, jsem vzpomínal na ty tisíceré výstupy na Hrádek, prosmáté snídaně, čokoládové dýchánky ve vestibulu (čokoláda sice z automatu, ale co – šlo o tu atmosféru), courání jen tak po městě, návštěvy libereckého divadla. A hlavně na hodiny smíchu nastřádané za ty čtyři roky.

Vím, že se opakuji, ale děkuji všem zainteresovaným osobám za účast v tom šíleném podniku. Děkuji všem mým spolužákům, spolubydlícím, spoluubytovaným, spolustolujícím, prostě všem, kteří tu byli a pomohli, když jsem potřeboval zakopat partyzány, unést prezidentovu dceru, či jinou malichernost.

Okořenil bych to slovy nějakého velikána, jenom mě žádná nenapadají, takže se musíte spokojit pouze se slovy mými, za to upřímnými: „Děkuji Vám.“

Dnešek mohu prohlásit za den peněz.

Od rána jsem se živil rohlíky, a když taťka zjistil, že nemá co přikusovat k polévce, vyslal mě do krámu. Naneštěstí se v tu chvíli rozhodla poctít nás návštěvou slečna pošťačka a přinést mi doporučené psaní. Samozřejmě ho taťkovi nepředala a ani když jsem ji po cestě z krámu potkal, psaní mi nevydala – neměl jsem u sebe OP.

Doma jsem zjistil, že se jedná o dopis s červeným proužkem. Netušil jsem, co by mi kdo mohl chtít? Dopis byl navíc poslán z Jablonce, odkud mi nikdy psaní s rudou stuhou nepřišlo. Letos takové liebesbriefy chodily jenom z Ústí nad Labem a Českých Budějovic.

V obchodě jsem se pohyboval kolem pravého poledne a na poštu jsem měl jít až ve tři hodiny. Spousta času na přemýšlení, kdo mi asi může psát. Pantáta říkal, že sociálka. To já byl smělejší – viděl jsem to na dopis od notáře píšícího, že mi někdo odkázal hromadu peněz. No co? Snít se musí.

Třetí hodina se přiblížila, byl jsem připraven vyrazit na poštu. Beru do ruky peněženku, že do ní schovám takový ten papírek, který musíte ukázat, aby vám dali, co chcete. Víte jaký myslím, že ano? Otevírám ji a vypadly na mě tyři stovky. Nebyly zastrčené ve své přihrádce, byly jen tak halabala položené. Měl jsem nové téma na přemýšlení – kde se tam vzaly? Rozhodně bych si totiž pamatoval, kdybych je tam dával já.

Po cestě mi docvaklo, že jsem učinil objednávku v podobné ceně, která mi ovšem přišla už včera. Ten pán z PPLka sice působil trochu zmateně, ale že by byl natolik mimo, aby odjel, aniž by získal peníze?

Na poště jsem pak zjistil, že se v mé peněžence nestydatě ukrývá ještě další stokoruna a mně to docvaklo. Moje peněženka se stala novodobým Betlémem a já přihlížel výsledku neposkvrněného početí, trošku zvláštního zázraku. Zelený Karel IV. se musel cítit v tom prázdném prostoru mé peněženky natolik osamocen, až byly vyslyšeny jeho prosby a porodil si tři další společníky – dva sobě rovné a jednoho, jak jen to říci? Znáte to, když dítě přeroste rodičům přes hlavu?

První záhadu jsem tedy měl vyřešenou, ale co ten tajemný dopis? Záhy se ukázalo, že Oddělení hospodářské kriminality Policie České republiky asi už vyšťouralo mé daňové úniky, kdy jsem stát okradl o milióny korun českých, možná přišli na tu vytunelovanou banku, ale nebojte, já se nedám. Zapírat, zapírat, zapírat.

Nebo že by už věděli o mém soukromém Betlémě?