Archiv autora: Fífa

Pátkem 18. června jsem završil jednu důležitou kapitolu – ukončil jsem střední školu. Do knihy, či na plátno, mého života, se ta doba zaznamenala v krásných barvách. Mám na ni jenom samé krásné vzpomínky. Netvrdím, že ty čtyři roky v pohraničním Varnsdorfu byly jenom krásné, ale ty negativní vzpomínky jsem asi odstrčil někam do pozadí mé paměti, protože těch hezkých bylo rozhodně mnohonásobně více.

Je to sotva pár dní, co jsem skládal zkoušku dospělosti. Kdo to má již úspěšně za sebou, ví, jak se asi cítím.

„Svaťák“ rozhodně nebyl procházka růžovým sadem. Připletly se mi do něj, mimo jiné, přijímačky na Pedagogickou fakultu Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích, ateliér Arteterapie. Jak první víkend „svaťáku“, tak i ten druhý (postoupil jsem totiž do druhého kola) jsem proto strávil na cestách mezi severem a jihem republiky. Pominu-li nervozitu z maturitní zkoušky, která ve mně nenápadně klíčila, přijímačky mě do nervózního rozpoložení rozhodně přivedly.

Rozhodl jsem se napsat o osobě, která mi je nesmírně blízká, vážím si jí, ale nehodlám jí, tedy jeho, jmenovat. Ví totiž moc dobře, že je to o něm.

Jsou lidé, kteří naším životem proletí jako vítr a jsou lidé, kteří působí jako hurikán. Objeví se a nic už poté není stejné.

Jsou to lidé, kteří na nás působí jako slunce na semínko – kdyby se mu ho nedostávalo, nic by se nestalo, ale jakmile jednou semínko ucítí hřejivé dotyky slunečních paprsků, bude je opětovně vyžadovat. Jako slunečnice se za těmito lidmi otáčíme a vyhledáváme je.

Dva roky jsme sedávali spolu ve třídě a vlastně jsme se ani neznali. Pak jsem ale poznal člověka, který je inteligentní, miluje a hlavně je uvědomělý a silná osobnost. Těchto dvou vlastností si na lidech obzvláště cením, i když je každá zvlášť a obě dohromady? Vzniká skoro dokonalá osobnost.

Ukázal mi řadu nových věcí, jak nikdo jiný. Sílu slov „promiň“ a „omlouvám se“, ukázal mi co to je mít rád, milovat. Stal se pro mě nepostradatelnou součástí mého života, bez přehánění by se dalo říci, že se stal idolem, chtěl bych být jako on. Ukázal mi cestu životem, jak se jím ubírat, jak ho žít – ne přežít, ale prožít.

Jsem mu vděčný za spoustu věcí, za mnoho krásných chvil a okamžiků. Nyní, když se po 4 letech rozcházíme, každý vstříc své budoucnosti, doufám a přeji si, že ho nikdy neztratím. Jako hurikán se přiřítil do mého života a způsobil v něm takovou paseku, že následky bude třeba uklízet snad do konce života. 🙂 Mám tě moc rád, navždy zůstaneš v mém srdci, budeš mi moc chybět.