"Už to není, co to bývalo… je to mnohem lepší!"
Dvě koleje, spousta kol, velká rychlost. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, nahoru, dolu, doleva, doprava. Kolem spousta lidí. Jistě, víc je těch, co tě iritují. Když jsi flegmatik, jsou ti ukradení. Jsi-li cholerik: špatná zpráva, tohle stejně nepřežiješ, tak se nerozčiluj.
Život je prostě horská dráha, nic s tím neuděláš. Když ale budeš mít dost štěstí, nikdo tě cestou nepoblije.
Mám rád noc. V noci se totiž dá dělat spousta věcí. Třeba spát. Taky mám rád bouřky. Hlavně v noci. To jsou teprve ty blesky pořádně vidět. S nocí mám spojenou ještě jednou příjemnou činnost – snění. Není nad pořádný akční sen.
Bylo by logické, že dojde-li ke spojení více příjemných činností, je z toho pak super-příjemná noc. A ono prd. Celý den tu bylo nesnesitelné horko, takže spát se zavřenými okny se nedalo. Při otevřených mě zase budila bouřka. Ano, rád si stěžuji. Když už jsem usnul, hned jak se mi začalo něco zdát, nějaká rána mě zase probrala. To je pak člověk celý zmatený a neví, co je realita a co jenom sen. Ale myslím, že jsem v noci nikoho v Paříži nezastřelil, takže to byl jenom sen…
Ráno, ano, vyspal jsem se dobře, díky za zeptání, se dostavil výsledek celonočního převalování z jednoho boku na druhý. V zrcadle jsem spatřil něco, co nápadně připomínalo Medúzu po hodně divokém mejdanu. Trocha vlasů mi mířila nahoru, další část zase dolu, zbytek tak porůznu do všech světových stran. Už jenom chybělo, aby mi to začalo syčet.
Radši jsem nasadil kapuci a šel jsem ke kadeřnici…
„Budík! Aha, takže antibiotika.“ Vypadá to, že svítí sluníčko… Změřil jsem si teplotu: 37,2°C Paráda. Vyšel jsem na balkon. Fakt je tu krásně.
Šel jsem si udělat snídani, popovídal jsem si s tou paní, co je na krabičce od čaje – moc sympatická ženská tahle Babička Růženka.
Stojím u okna, čekám, až se mi udělá voda na čaj, pozoruju trpaslíky na zahradě, jak si užívají krásného rána, nakládají kopečky hlíny na své malé kolečko a někam ji odváží. To bude taťka naštvaný, že máme na zahradě krtka.
„Píp, píp, píp!“ Aha, to se dovařila voda. Zalít čaj a jdu zpátky nahoru do pokoje a cestou přemýšlím: Zatraceně, fakt jsem tam viděl trpaslíky? Trpaslíky? Vyšel jsem proto znovu na balkon, abych se přesvědčil o tom, co jsem viděl.
Samozřejmě, že jsem už žádné trpaslíky neviděl. Ale na druhé části zahrady stálo, schované za bezem, evidentně něco podstatně většího, než trpaslík. To je snad kráva… Co hůř, byl to kůň! Za chvilku totiž vycouval zpoza toho velkého keře černého bezu a začal okusovat túje.
Takhle na dálku, vypadá docela hezky – dobře stavěný, bílý, jenom na hlavě má nějaký nádor… Do háje, vždyť je to jednorožec! Zamrkal jsem, v naději, že to pomůže a přelud zmizí… Jak hořce jsem se splet, bylo to ještě horší. Zpoza bezu vyběhla dvojce trpaslíků. Jeden měl v ruce lopatku a druhý před sebou tlačil kolečko s hlínou. Tak mě napadá, že to asi nebyla hlína…
Otočil jsem se, abych si došel pro foťák, abych si tu neplechu na zahradě vyfotil. No uznejte, tohle se přeci nevidí každý den!
Když jsem hledal fotografický aparát, spadl mi na zem příbalový leták od antibiotik. Se zájmem jsem se začetl…
„… V 1 z 10 000 případů může užívání těchto antibiotik způsobit mírné halucinace. …“
Jackpot? No tak abych si šel asi zase lehnout…
A venku se mezitím objevila duha…
Víte o něčem lepším, než kdy se vyvalíte na vyhřáté schody před libereckou radnicí*, popíjíte ledovou tříšť* (i když ta se vlastně spíše srká), natahujete do sebe každým čtverečním milimetrem kůže sluneční paprsky, v těle se vám hromadí endorfiny a vaší jedinou starostí je hlídat si stíny od lamp, abyste třeba nebyli ochuzeni o nějakou porci vitaminu D.
Problém nastává v okamžiku, nejčastěji ráno, kdy už máte v krvi dostatek endorfinů, vitamínu D i jiných vitamínů z předchozí noci, přes usilovnou snahu vyvíjenou několik hodin, jste nemohli usnout a pak máte jít přes celé město. Když vás neporazí ostré ranní slunce, tak to bude ledový vítr, který na vás čeká za rohem, aby zaútočil ve chvíli, kdy budete uchlácholeni pocitem, že horší už to nebude.
Ten vítr s sebou ale nese příslib krásného počasí a léta. Také to cítíte? Alergici cítí šimrání v nose a kýchají. To ale není jaro, to jsou pyly. Proto vás žádám, pomozte postiženým spoluobčanům a mějte u sebe vždy aspoň jeden balíček papírových kapesníků, když už ho nebudou potřebovat oni, tak já ho jednou využiju určitě.
*nahraďte vlastní volbou
Ale naopak, vážení přátelé, právě teď (v 16:53) jsem opustil řady -náctiletých. Už dvacet zim, pro hnidopichy jednadvacet, jelikož jsem únorák, uplynulo, co jsem se, jistě za úporného řevu, vydrápal na tenhle svět. Strašně to letí…
Člověk si musí začít zvykat na projevy stáří – paměť už za moc nestojí, budu-li se tvářit, že někdy za něco stála, občas se člověk musí optat, aby věděl, co mu ti druzí říkají (pro jistotu už při komunikaci koukám na rty), zrak zatím slouží, díky za optání a vzhledem k nedávné studii, že lidé s dobrým čichem mají dlouhý život, mohu snad i já očekávat ještě pár let.
Mám pro vás otázku: Co si přejete, když sfoukáváte svíčky na dortu?
Já jsem si přál, abych měl ještě dlouho dostatečně silný dech, abych je mohl sfoukávat, dostatečně dobrý zrak, abych se vůbec trefil na dort a dostatečně dobrý svěrač, to aby mnou vyvinuté úsilí nenabralo nějaký neočekávaný směr.