"Už to není, co to bývalo… je to mnohem lepší!"
Jistě že bych mohl rozebrat nějakou fyziologickou otázku, kterou se zabýval už Platon, ale proč, když to nikdo neocení?
Dnes stejně moji mysl nejvíce zaměstnává jedna jediná vzpomínka:
To jsem takhle jednou čekal v Liberci u lázní a pozoruji holuba. Letí, mává křídly, naklání se ze strany na stranu a blíží se k parapetu protější budovy. No nemyslete si, že ten pták to nenapálil přímo do toho skla!
Doufám, že se mi o tom nebude zdát….
Bohužel, bohudík, každý to bere jinak. Já na knížkách o brýlatém mladíkovi vyrůstal, takže na premiéru posledního dílu, totiž jeho druhé části jsem notně těšil. A rozhodně to pro mě nebylo zklamání…
V jabloneckém kině byla stejná akce jako ve spoustě dalších kin po republice a tak i my jí využili a od devíti hodin jsme šli na první část posledního dílu – Harry Potter a Relikvie smrti. Za 150,- na dva filmy, když z toho jeden je 3D? Kdy se to zase naskytne? Jelikož sestřička zjistila, že neviděla ani předchozí šestý díl, proběhl předtím doma i ten. I když poměrně rychlokurzem, nebyl čas.
Jsem sice zastáncem filmů v originálním znění, zjistil jsem ale, že nadabovaný první part je mnohem vtipnější než ten originální. Nebo jsem si ho už moc nepamatoval, i to je možné. Co mě ovšem neskutečně rozčilovalo, byli lidi. Někteří jedinci pusu po celé promítání prvního partu pusu nezavřeli. Budu do ní něco házeli anebo si s někým povídali. Nevím, co mě rozčilovalo víc, jestli to, jak mě rušili křupáním a šustěním pytlíků, anebo to, že já sám jsem si neměl s kým popovídat. Můj zbytek totiž seděl v řadě přede mnou.
Našel se ale i jeden světlý okamžik – Harry kráčí za laní, která ho má přivedet k meči Godrika Nebelvíra a někomu v přízemí spadla plechovka na zem, rozezněl se šepot a nějaká slečna jasným hlasem na celý sál glosovala: „Sakra lidi nechte toho, teď je to zrovna takový napínavý!“ Jasně, že se celý sál začal smát…
A konečně se dostávám k tomu hlavnímu, k druhé části. Tady by asi mělo být varování před spoilery.
Čekal jsem epické finále ságy, která se s námi táhne už desetiletí, a přesně to jsem také dostal. Kamera neobtěžovala dlouhými záběry na hrad, na krajinu, jako to bylo v první části, film jede svižně od začátku až do konce. Ten je oproti knížce pozměněný. Prvně se mi ovšem stalo, že jsem zasáhnutí scénáristů uvítal. Souboj Harryho a Voldemorta, který je v knížce sotva na půl stránky, je ve filmu na několik minut. Několik parádních minut.
Celkově boj o Bradavice, který vyplňuje většinu druhé poloviny filmu, je epický. Smrtijedi létají sem a tam, studenti hystericky pobíhají, všude někdo kouzlí, sochy tam mydlí do Smrtijedů a obrů halapartnami. Dostane se dokonce i na souboj McGonagallové a Snapea. Jeho doznání pak bylo mnohem dojemnější než v knize.
Tvůrci se sice nedokázali vyhnout klišé, jako je třeba na poslední chvilku chytící se Neville, ale jinak film dávkuje jeden parádní souboj za druhým, až do zmiňovaného monumentálního vyvrcholení v Bradavicích. Dostane se i na pár povedených vtipů a hlášek.
Zatím, pln až podivně infantilního nadšení, nemohu dát jinak než plný počet hvězdiček. Fakt jsem z toho filmu unesen…
P. S.: Konečně vím, jak to bylo s těmi hůlkami. Nikdy, i když jsem tu část četl několikrát, se mi to z knížky nepodařilo pochopit.
Přesně takhle jsem se naučil reagovat, jakmile jsem se měl fotit. Slova, že to je škoda, jsem odmítal a samozřejmě jsem později litoval. Z prvních dvou let na střední mám fotek skutečně poskrovnu. Když já se ale na většině těch fotek tvářím jako čerstvě vykopaná brambora…
Protože už jsem ale velký kluk a podle našich už „mám rozum“ (ten výrok je ve vztahu ke mně strašná hloupost), přestal jsem se vyhýbat focení, ale jít se nechat vyfotit do ateliéru? No to ani náhodou!
14 dní trvalo panu fotografovi, než se mu podařilo mě překecat.
Připravil jsem se. Tedy, měl jsem to v plánu…
Říkal jsem si, že důležité je, abych se pořádně vyspal a eliminoval tak kruhy pod očima, které normálně mám. Koupil jsem si ale den před focením novou knížku, která mě trošku zaujala, a já šel proto spát o trošku déle. Plánu zněl jasně – zalézt maximálně o půlnoci. Přetáhl jsem o tři hodiny.
Když jsem se pak na sebe ráno po pěti hodinách spánku podíval (nechápu, proč jsem se vzbudil tak časně), vytáhl jsem z šuplíku chladící klapky na oči, a když jsem je za půl hodiny sundal, oddychl jsem si, že to nejhorší jsem snad zažehnal a se zbytkem si holt bude muset poradit photoshop. Pozdě bycha honiti.
Když jsem odložil klapky, vzal jsem do ruky knížku a vesele četl dál. Marně jsem se pak ve vlaku proklínal, že jsem si chtěl vyzkoušet před zrcadlem nějaké obličeje a postoje, abych pak na těch fotkách nevypadal jako blbeček, no prostě jako obvykle. Měl jsem ovšem ještě jednu tajnou zbraň, do níž jsem vkládal všechny naděje. Sotva jsem stíhal sprchu, učesat se, zabalit věci a dojít na vlak. Zatracená, zatraceně dobrá knížka.
Od nástupu do vlaku až po těsný příchod do ateliéru jsem poctivě cucal svoji tajnou zbraň – tullamorku. Při představě, že bych si do batohu dal tu skleněnou lahev a pak bych ji ve vlaku měl vyndat a nahnout si z ní, jsem si připadal neuvěřitelně zhýrale, takže jsem ji ještě na poslední chvilku přelil do lahve od višňové kofoly. Ne, nevyplachoval jsem ji, takže to byl chuťově skutečně zajímavý mix.
Alkohol fungoval – nervózní jsem nebyl a při focení jsem se dokázal usmívat, aniž bych si připadal jako trotl! Díky Vítovým (fotografovým) radám, jsem dokázal pózovat, takže výsledek je fakt dobrý, o čemž se ostatně můžete přesvědčit sami dole v galerii.
Takže ještě jednou díky fotografovi a pokud chcete skutečně dobré fotky, vřele doporučuji Třizebry.cz. (Tak mě napadá, proč jsou vlastně tři…)
P. S.: Nejlepší bylo focení s bublifukem! Fotka s bublinami se mi také líbí nejvíc.
P. S. S.: Objevily se vtipné názory, jestli bych se nechtěl živit modelingem. Kdybych to měl absolvovat každý den, tak by se ze mě stal velice brzy alkoholik… Ano, časem bych si určitě zvyknul, jenom nevím, jestli by navyknutí na alkohol nebylo rychlejší než ztráta strachu z fotoaparátu.
Při zemi, jako kočka na lovu, se tu kolem mě plíží. Barvy mění jak chameleon, sílu má jak býk. Co? To neovladatelné nutkání poháněné silou libida. Neúnavně, z nakrčeného postoje, útočí tahle nehmatatelná sila na moji náchylnou osobnost. Odolám všemu, kromě pokušení!
Začalo to na jaře. V klidu jsem se tak kochal, jak to všechno kvete, roste, barví se a pučí a než jsem se nadál, už to pučelo i ve mně. Říkal jsem si: „V klidu, to se jen ozvalo mé animální já, to zase přejde…“ Kdepak. Drží se mě to jako klíště. Ať točím po směru i proti směru hodinových ručiček, nechce se to pustit. Ani olej nepomohl!
Myslel jsem, že se z toho dokážu třeba vypsat, ale stačilo pootočit hlavu, abych zjistil, že ta bestie leží pod postelí a líně na mě mžourá.
Vyrazil jsem ji dveřmi, vrátila se oknem. Zkoušel jsem ji zastřelit, vyhnula se. Tak snad utopit… Ne, ani kotě bych neutopil.
Co když bych pak už nikdy nepocítil závan jara? To by mi ještě scházelo, abych nepovstal!
Tak si říkám, že tenhle způsob léta, zdá se mi skutečně nešťastným. Z nebe neustále padá déšť. Padá mi do vlasů, třeba chce mi je splést a mu ššš, ššš, ššš šepotám, ať to nedělá… Co taky jiného, když chčije a chčije.
Pátá už dávno odbila, hodina to byla trpělivá, takže je čas sednout ke knize. Hrdina v tom románu je schován, jmenuje se Twist, Oliver Twist. Tento způsob představování je mi odněkud znám… Snad z filmů… Možná vrhnout pár pohledů k vrbě křivolaký, na který kromě listí, visí i malá hvězda.
Já můžu být rád, že tohle bude číst 5 a půl člověka, jinak by mě tohle znásilnění přišlo draho…
P. S.: Minulý týden třešně zrály, jóó už zrály, dorazte proto na koláč.