Co takhle focení? No to ani náhodou!

Přesně takhle jsem se naučil reagovat, jakmile jsem se měl fotit. Slova, že to je škoda, jsem odmítal a samozřejmě jsem později litoval. Z prvních dvou let na střední mám fotek skutečně poskrovnu. Když já se ale na většině těch fotek tvářím jako čerstvě vykopaná brambora…

Protože už jsem ale velký kluk a podle našich už „mám rozum“ (ten výrok je ve vztahu ke mně strašná hloupost), přestal jsem se vyhýbat focení, ale jít se nechat vyfotit do ateliéru? No to ani náhodou!

14 dní trvalo panu fotografovi, než se mu podařilo mě překecat.

Připravil jsem se. Tedy, měl jsem to v plánu…

Říkal jsem si, že důležité je, abych se pořádně vyspal a eliminoval tak kruhy pod očima, které normálně mám. Koupil jsem si ale den před focením novou knížku, která mě trošku zaujala, a já šel proto spát o trošku déle. Plánu zněl jasně – zalézt maximálně o půlnoci. Přetáhl jsem o tři hodiny.

Když jsem se pak na sebe ráno po pěti hodinách spánku podíval (nechápu, proč jsem se vzbudil tak časně), vytáhl jsem z šuplíku chladící klapky na oči, a když jsem je za půl hodiny sundal, oddychl jsem si, že to nejhorší jsem snad zažehnal a se zbytkem si holt bude muset poradit photoshop. Pozdě bycha honiti.

Když jsem odložil klapky, vzal jsem do ruky knížku a vesele četl dál. Marně jsem se pak ve vlaku proklínal, že jsem si chtěl vyzkoušet před zrcadlem nějaké obličeje a postoje, abych pak na těch fotkách nevypadal jako blbeček, no prostě jako obvykle. Měl jsem ovšem ještě jednu tajnou zbraň, do níž jsem vkládal všechny naděje. Sotva jsem stíhal sprchu, učesat se, zabalit věci a dojít na vlak. Zatracená, zatraceně dobrá knížka.

Od nástupu do vlaku až po těsný příchod do ateliéru jsem poctivě cucal svoji tajnou zbraň – tullamorku. Při představě, že bych si do batohu dal tu skleněnou lahev a pak bych ji ve vlaku měl vyndat a nahnout si z ní, jsem si připadal neuvěřitelně zhýrale, takže jsem ji ještě na poslední chvilku přelil do lahve od višňové kofoly. Ne, nevyplachoval jsem ji, takže to byl chuťově skutečně zajímavý mix.

Alkohol fungoval – nervózní jsem nebyl a při focení jsem se dokázal usmívat, aniž bych si připadal jako trotl! Díky Vítovým (fotografovým) radám, jsem dokázal pózovat, takže výsledek je fakt dobrý, o čemž se ostatně můžete přesvědčit sami dole v galerii.

Takže ještě jednou díky fotografovi a pokud chcete skutečně dobré fotky, vřele doporučuji Třizebry.cz. (Tak mě napadá, proč jsou vlastně tři…)

 

P. S.: Nejlepší bylo focení s bublifukem! Fotka s bublinami se mi také líbí nejvíc.

P. S. S.: Objevily se vtipné názory, jestli bych se nechtěl živit modelingem. Kdybych to měl absolvovat každý den, tak by se ze mě stal velice brzy alkoholik… Ano, časem bych si určitě zvyknul, jenom nevím, jestli by navyknutí na alkohol nebylo rychlejší než ztráta strachu z fotoaparátu.