Filip Martínek

13. října, NYC

Sobota byla vyhrazena nakupování. Nakupování v New Jersey Gardens. A kvůli tomu jsme museli do New Jersey.

Jezdí tam vlak, autobus a šlo by to i letadlem. Nejrychlejší a rozhodně nejlevnější to ale bylo autobusem, takže naše kroky zamířili na hlavní autobusové nádraží. Jak jsem si myslel, že po včerejším vlakáči mě nic nepřekvapí, tak překvapilo.

Za prvé, byly tu eskalátory. Druhým překvapením byla slečna, která byla v deset dopoledne oblečená jako pohádková víla. To jsem rozdýchával asi dvacet minut, než jsme potkali chlapíka v čertovském. Třetím byl fakt, že je tu 500 bran, přičemž z každé odjíždělo v průměru pět autobusů. Člověku je pak jasné, proč je ten autobusák čtyřpatrový.

Lístky jsme koupili u pokladny, v busu nám je paní řidička sebrala a vyjeli jsme. Zastavili jsme až v New Jersey. Nevím, jestli to mají načasované, ale semafory projela všechny, předpokládám, že na zelenou. Když jsem viděl, jakou rychlostí se žene do mýtné brány, udělalo se mi zle. Předjížděla zprava, zleva, jak se jí to zrovna hodilo. Nicméně jsme v New Jersey byli přesně.

O tom jak jsem nakupoval, asi nemá cenu se moc rozepisovat, moje nově zřízená kreditka zaplakala, jen co je pravda. Přivezl jsem si toho ale tolik, že dobrý půlrok nemusím do krámu ani páchnout. (Nesplněno)

Co ale rozhodně zmíním je obsluha. Kolem dveří se pořád někdo motá a jakmile vejdete, hezky se na vás usměje a zeptá se, jak se máte. Když to srovnáte s tím, co občas člověk potká u nás, kdy mi občas připadá, že vlastně nemám co dělat v tom krámu, připadáte si jako v sedmém nebi. A taky podle toho utrácíte…

A ano, pověsti nelžou, v Americe je to levnější. A New Jersey je to ještě levnější.

Kolem třetí hodiny jsme se vydali na cestu zpátky, protože nás čekal druhý koncert Barbry Streisand. Tentokrát jsme měli lístky za podium, které by měly být horší, minimálně cena tomu odpovídá, ale jak jsem psal, já jsem si tenhle koncert užil víc.

Seděl jsem totiž na místě, kde na mě nefoukala klimatizace. Amíci klimatizují úplně všechno. Nejlépe je to znát v subway. U nás je na nástupišti zima, profukuje, takže se těšíte, až přijede souprava a trochu se ohřejete. Tady je to přesně naopak. Na nástupištích je vedro k padnutí a když vlezete do soupravy, ocitnete se o dobrých sedm stupňů chladnější prostředí. A to jsem tu byl v říjnu. Neumím si představit, že bych tu byl v létě. Stejně tak to bylo v autobuse do NJ, stejně to bylo ale i v divadle, kde jsem byl na Evitě. (Tam si dokonce botoxová krasavice z Ruska stěžovala uvaděčce, že jí je zima. A to měla na sobě kožich!) Proněkoho, kdo je nemocný i po dlouhé jízdě autem s klimatizací to je skutečně zážitek, to vám povím.

Zhasla světla, orchestr začal hrát a za námi začala paní zvracet. Ne přímo za námi. Naštěstí. Ty před sebou totiž nahodila. Nicméně staffáci to nadělení pak celou první půlku likvidovali. Přísahám, že když to zavanulo ke mně, myslel jsem, že budou mít další práci…

Barbra zpívala to samé jako předevčírem, text jí pro jistotu běžel na 9! čtecích zařízeních, přičemž jednou bylo velké asi jako tři přední skla autobusu. Když někdo vydá přes 60 alb, tak si asi všechny texty prostě nepamatuje.

V průběhu večera jsem ale nabyl dojmu, že si nepamatuje ani ty žvásty kolem, protože minimálně ve dvou případech vynechala docela slušné části konverzací s hosty. Můj obdiv patří osobě, která jí ty texty na čtecích zařízeních šoupe. Dočkal jsem se všech starých i nových songů, kterých jsem chtěl, dokonce jsem slyšel i spoustu takových, které jsem neznal.

Jak říkám, zážitek to byl perfektní. Ještě lepší než vidět Marilyn Monroe od Warhola.