22. září:
Solvang, Route 1, 17-Mile Drive
Dneska řídím, protože nás čeká spousta zatáček a v těch co? V těch blinkám.
Sotva jsme najeli na dálnici, už jsme zase stáli, protože místní prostě neumí ty silnice používat, takže se před každým sjezdem k nějakému městu tvoří fronty. Seznali jsme, že po té okresce, která vede podél, to bude asi rychlejší, takže jsem na dalším sjezdu dálnici zase opustil.
Většina křižovatek ve městech, pokud je neřídí semafory, tu je 4-WAY STOP, tzn., že z každé strany je stopka a první jede ten, kdo první přijel.
Solvang je takové dánské zjevení uprostřed Kalifornie. Hamletovo náměstí, socha Malé mořské víly, park Hanse Christiana Andersena. Moje znalost Dánska spočívá jen ve dvou návštěvách Legolandu a jedné návštěvy Kodaně, ale jestli to v Dánsku vypadá tak, jako v Solvangu, tak to musí být ta nejkýčovitější země na planetě.
Vrátili jsme se na dálnici mezi LA a SF a poté sjeli na Cabrillo Hwy, která se kroutí 130 mil podél pobřeží a nabízí fakt krásné výhledy na moře.
Pamatujete, jak jsem před třemi dny psal, že lachtany člověk nevidí každý den? Tak dneska jsem je viděl hned dvakrát. Prvně na pláži hned vedle Cabrillo Hwy, kde se jich válelo několik desítek. Byly asi zrovna po obědě, protože jenom leželi. Na fotkách to vypadá jako by byli mrtví.
Další zážitek na mě čekal na vyhlídce u Ragged Pointu. Byly odtud totiž vidět velryby. Ne že by tam skákaly jako v SeaWorldu, na fotkách jsou vidět jenom ocasy a ploutve, ale i tak – viděl jsem velryby!
Těch 130 mil po Cabrillo Hwy, hlavně úsek v Los Padres National Forest, asi 50 mil, to byla jedna zatáčka za druhou. Trochu mi to připomínalo silnici na Amalfi, v Itálii. Jediným rozdílem bylo, že tam předjížděli místní nás – tenkrát jsem ještě neměl řidičák a řidič jel tak, aby se mi neudělalo špatně, marně, i když jsem v sobě měl kinedryl, bylo mi zle až běda. Není nic horšího, než jet za Amíkem, který neumí brzdit motorem a pravděpodobně ani neví, co to je. Brzda plyn, brzda plyn. Bleh. Neříkám, že bylo kam spěchat, nebylo, beztak jsme za každou druhou zatáčkou stavěli na výhledy a focení.
Někde v polovině téhle silnice jsme viděli skutečně nádhernou pláž.
Poslední zastávkou dne byla residenční čtvrť Pacific Grove a 17-Mile Drive. Residenti tu mají kartičku, turisti za vjezd platí.
17-Mile Drive je taková vyhlídková trasa po „nejhezčích výhledech“ na Pacifik. Aspoň podle průvodce. Ty lidi v průvodcích občas hrozně kecaj. Mně to nepřišlo nic extra.
Když jsme po ní jeli, musel jsem obdivovat ty domy. Každý jiný, každý krásný. Velká sídla s výhledem na moře. Jen jsem nechápal, jak je možné, že je většina prázdná. Když jsem vystoupil, pochopil jsem to.
I tady totiž žijí lachtani a hrozně smrdí a řvou. Dorazili jsme na „jejich pláž“ během západu slunce a to byl asi jejich čas, protože blbli ve vodě a na ostrůvku kus od pláže na sebe hulákali jako báby na trhu.
Dnes večer bydlíme ve městě Marina u paní a pana Yangových, je to spaní přes airbnb. Je to matka se synem, paní v Číně dělala lékařku, syn teď učí na univerzitě. Syn vypadá podstatně starší než jeho maminka a hned poznal náramky, co máme z Číny. Mám podezření, že mamka Yangová moc anglicky neumí.
Než jsme šli spát, pan Yang nám donesl papír, na kterém jsme si měli zaškrtnout, jestli chceme nějakou snídani. Za pět dolarů. Proč ne? Po dlouhé době se pořádně nasnídáme.
23. září:
Nákupy v San José a San Francisco
Při snídani se ukázalo, že jsem měl pravdu – paní Yangová umí anglicky podstatně hůř než já. S tou snídaní jsme si pěkně naběhli. Objednali jsme si palačinky. Víc než jako palačinky to ale vypadalo na přerostlé lívance. K tomu: dva párky, volské oko, spousta ovoce. Půlku poslední palačinky už jsem do sebe prostě nenasoukal. Jestli se takhle Amíci stravují každé ráno, nemají vypadat tak, jak vypadají.
Z Mariny jsme vyrazili skrze San José, kde jsme se stavili na nějaké nákupy, do hotelu nedaleko letiště v San Franciscu.
Jelikož budeme dlouho do večera venku, chtěl jsem si vzít spodní prádlo, které jsem si koupil v LA. Věděli jste, že americké M je naše tak XL? A to si nedělám srandu. Hlavně že jsem si ty boxerky koupil šestery…
Vyrážíme dál do San Francisca. Řídím. Už z dálky vidíme, jak na SF sedí poklička z mraků.
Navigace: „Na příští odbočce odbočte vpravo.“
Navigátor: „Ne, jeď rovně, vede nás nějak divně oklikou…“
Řidič, já: „Dobře.“
Fakt by mě zajímalo, kdy se poučím, že když navigace ukáže, že něco mám objet, tak to neříká jen tak ze srandy. Ona totiž odbočila většina lidí. Já jel hezky rovně a dostal na sestupující silnici, obklopenou hezkými domy, která byla snad ucpanější než Strip v Las Vegas. Zelená na semaforech svítila, ale auta nejela, protože prostě nemohla. Neměla kam.
Nakonec jsme se nějak dosunuli k vodě a šli se podívat na Golden Gate Bridge. Vrchní část byla schovaná v mracích.
Po projetí Lombard Street, to je taková ta klikatá ulička, jsme zaparkovali u Union square a vyrazili nakupovat. Když jsme nakoupili, vydali jsme se hledat restauraci. Vyrazili jsme ale na úplně blbou stranu, protože najít otevřenou restauraci, pizzerii strýčka Pepeho, nám trvalo přes půl hodiny. Minuli jsme desítky zavřených podniků, přitom bylo teprve deset hodin večer.
Když jsme dojedli, já šel spát do auta a navigátor na schůzku s ex-spolužačkou.
24. září:
San Francisco a cesta k Sequoia parku
Dneska znovu ke Golden Gate Bridge, tentokrát na jiný view point. Měli jsme štěstí, chytili jsme super počasí a super světlo na fotky.
Od mostu jsme vyrazili do přístavu na Pier 39, kde, světe div se, byli lachtani. Mají dokonce i webkameru.
Ještě jednou Union Square, udělat pár fotek a je čas opustit San Francisco. Čeká nás 270 mil dlouhá cesta.
Provoz, no, vcelku odpovídající velkoměstu, čekáme na semaforech, chci jet na křižovatce rovně, jsem druhé auto v pořadí. Na druhé straně křižovatky probíhají nějaké stavební práce, takže se to tam trochu štosuje.
Aut tam stojí docela dost… Tamtudy asi neprojedu…
Ta červená na nás svítí nějak dlouho.
Červená tam pořád je, doprava se může odbočovat i na červenou, křižující jezdí, ale my nic…
Ten semafor se normálně zasekl! Patnáct minut tu čekáme a pořád žádná zelená. Tak jsem se nacpal do vyšrafovaného pruhu vpravo ode mne, a když jsem viděl, že křižující pruh stojí, na prasáka jsem odbočil doprava.
Podařilo se mi dostat se na dálnici vedoucí přes San Francisco – Oakland Bay Bridge ven z města a můžu vám říct, tam to byl teda maglajz. Auta se napojovala zleva, zprava, předjížděli mě zleva, zprava, chaos!
Navigace: „Po 800 yardech se držte vlevo.“ Telefon leží zapadlý mezi sedadly po mém posledním předjížděcím manévru, takže slečna N. zní trochu přidušeně.
Ok, přejíždím do pomalu jedoucího pruhu, druhého zleva. Navigátor místo své práce natáčí na mobil okolní provoz.
Navigace: „Za 300 yardů sjeďte na sjezdu.“
Řidič: “To si ze mě děláš prdel, ne? Pročs mě teda hnala sem?“
Navigátor loví telefon, slečnu N.
Navigátor: „No jo, nekecá, fakt po tý silnici potřebuješ jet.“
Mezi námi a „tou“ silnicí bylo šest pruhů, ve kterých auta jela minimálně o čtyřicet mil za hodinu rychleji.
Byl to zážitek, automatická převodovka se fakt činila, motor si trochu zařval, ale zvládl jsem to.
Těch pár desítek mil po téhle silnici bylo za trest. Amíci jsou řidiči na baterky, před každým důležitějším sjezdem se provoz skoro zastavil, takže jsem byl fakt rád, když se objevila pičilajna. Sice byla taky plná, ale aspoň jela relativně konstantní rychlostí, na rozdíl od mnohokrát stojící dálnice. Když jsme z ní sjeli na freeway, po které jsme jeli, abychom se vyhnuli městům, pochopil jsem, jak je to s tím názvoslovím. Na highways, kterou jsem přeplněné, se jezdí rychle, resp. co to jde, takže i přes speed limit. Freeways mají vyšší speed limit, který se ovšem dodržuje a jsou skoro prázdné. Na freeways si taky může člověk užívat krajinu kolem, protože jsou postavené rovně s minimem zatáček. Aspoň u těch, po kterých jsem jel, to platilo. Jakmile ale padla tma, jízda po nich je dost ubíjející a člověk je rád za každý kamion, který může předjet.
Benzinové pumpy jsou zásadně na sjezdech, a když chcete tankovat, nejdříve platíte, případně vkládáte kartu, ze které se to pak strhne. Naštěstí. Dnes jsme totiž narazili na pumpu, kde nám nevzali ani jednu ze šesti karet. U konkurence přes ulici šla hned první karta. Kdybychom nepochodili ani tam, asi bychom byli slušně v kelu, protože další benzinka byla až po 100 mílích a tolik šťávy už jsme rozhodně neměli.
Na ubytování v Three Rivers jsme opět dorazili za tmy. Po dnešku mám totiž řízení plné kecky, už neřídím.
25. září:
Sequoia a Yosemite Park
Jak jsem řekl, tak jsem učinil – hned po snídani jsem si vzal klíče od auta, naložil kufry a zabral místo spolujezdce, ze kterého jsem se nehodlal hnout. Jenomže asi po deseti minutách jízdy v Sequoia parku se mi udělalo šoufl, takže jsem šel za volant i s lízátkem proti nevolnosti.
Zatáčku střídala zatáčka, auta přede mnou mě pouštěla před sebe, je to tu zvykem, že když někdo jede rychleji než vy, prostě ho pustíte. Zastavila nás až uzavírka. V polovině parku pokládali nový asfalt.
První zastávka byla Tunnel log, osmdesátimetrový padlý sekvoj, který se dá projet autem. Zastavil jsem, před námi bylo ještě jedno auto, Navigátor s foťákem vyšel ven, já koukám po okolí a vlevo: medvěd! Nekecám, normálně se tam tak hrozně roztomile kolébal křovím.
Když jsme pak vjížděli na parkoviště u sekvoje General Sherman, hrozně mě pobavily cedule, varující řidiče, aby nenechávali ve svých autech na viditelných místech jídlo. Proč? Kvůli medvědům. Ale nemyslel jsem si, že si troufli takhle blízko.
Názor jsem musel revidovat asi po dvou stech metrech, kdy jsem se přidal ke skupince lidí natáčející medvídě, jak slejzá ze stromu. O kus dál jsme ho potkali znova i s mámou a sourozencem. A přišli dost blízko k lidem, až je zaměstnanec parku musel odhánět slovy: „Go bear go!“
Pokračovali jsme dál, podívat se na General Sherman Tree, největší „žijící“ strom na světě. Vtipné mi přijde to, že je sice největší, ale není ani nevyšší, ani nejširší. Je největší objemem kmenu 1487 kubických metrů. Ovšem i tak jsou jeho rozměry víc než úctyhodné: výška 83,8 metru, obvod u země 31.3 metru, stáří něco mezi 2300–2700 let. Nechtěl bych mu počítat letokruhy.
V lese kolem generála Shermana jsme udělali hodinovou procházku, ale jistě všichni pochopíte, že když jsem viděl medvědy, chtěl jsem vidět další, ne nějaký stromy…
Poté jsme pokračovali na Glacier Point, vyhlídku na Yosemitské údolí a Halfdome a pár vodopádu, tou dobou nefungujících kvůli nedostatku provozních kapalin. Do toho údolí jsme museli sjet, abychom se napojili na Tioga Pass Road. Tahle v zimě uzavřená silnice je jako horská dráha: zatáčka, nahoru, zatáčka, dolu, zatáčka… Když vás nebrzdí žádné auto, jakože nás nebrzdilo, mám dokonce pocit, že jsme za těch 60 mil potkali auta tři, a můžete se pořádně rozjet, je to zážitek… jako spolujezdec bych to asi nezvládl.
Tioga Pass, průsmyk je v nadmořské výšce 9945 stop, tj. 3.03 km. (V Evropě se dostanete autem jen do 2.86 km u vrcholu Bonette.) Z toho už to pak bylo jenom dolů a zatáčka a zatáčka. 10 mil jenom z kopce, motorem brzdit moc nešlo, takže jsem na další křižovatce, která byla o jeden výškový kilometr níže, myslel, že mi upadne noha.
Po sestoupení dalšího kilometru jsme dojeli do městečka Bishop, kde dneska bydlíme. A zítra už rozhodně neřídím.
26. září:
Death Valley National Park a zpět do Vegas
Z Biskupa jsme ráno vyrazili do Údolí smrti. V zimě neprůjezdná cesta se klikatila mezi skálami, občas jsme přejížděli vyschlé koryto řeky. Ujeli jsme několik mil, když jsme před námi uviděli stát tři auta a před nimi kamion, kterému se v zatáčce podařilo převrátit přívěs. Co se ale řidiči musí nechat, to auto, které na návěsu vezl, měl fakt dobře přikurtované, protože nespadlo. Objeli jsme ho a frčeli dál.
Když jsem prvně vylezl z auta na hranicích Death Valley National Parku a stoupl si na pahorek, ze kterého byl hezký výhled na údolí, říkal jsem si, že to není zase tak strašné… Bylo horko, ale šlo to.
Když jsem vylezl z auta podruhé, prohlédnout si nějakou expozici o těžbě boraxu, říkal jsem si: „Jsem v pekle.“ To horko by se ještě dalo snést, kdyby aspoň nefoukal vítr, až ten člověku dával pocit, že stojí obklopen obrovskými fény puštěnými na plný výkon. Hnus, velebnosti.
V autě jsem si uvědomil, že jsme tenhle poslední den naplánovali zatraceně blbě. Už teď jsem byl zpocenej jako vrata od chlíva a to jsme ještě nebyli ani zdaleka na tom nejnižším bodě Death Valley, kde jsem očekával největší horko. A od nejbližší možnost se vysprchovat mě dělí několik desítek hodin v letadlech, protože večer odlétáme. To se nějak musí vyřešit.
Když si v Údolí smrti odplivnete, tak se ten flusanec vypaří, ještě než dopadne na zem. To ovšem podnikavým Američanům nezabránilo v tom, aby tu vybudovali golfové hřiště! Jedná se o nejníže položený, 214 stop (65 metrů) pod hladinou moře, green na světě. Taky u něj byla benzínka, galon benzínu za 5.11 (113 korun, tj. 29 korun za litr). Normálně jsme tankovali za 4 dolary za galon.
Po rychlé obhlídce nejnižšího místa západní polokoule (na té východní je to Mrtvé moře a tam už jsem taky byl), solném jezeře Badwaters, 86 metrů pod hladinou moře, jsme vyrazili do Las Vegas.
Přišel čas vyřešit, co s tou sprchou, protože jsem úplně durch a rozhodně takhle zpocený nehodlám nasednout do vyklimatizovaného letadla. V aplikaci Hotel tonight, jsme ještě pořád měli na jednom z mnoha účtů, pomocí kterých jsme získávali kupony na ubytování zdarma, ještě třicet euro, a když jsem onehdá hledal hotely ve Vegas, našel jsem pokoje už za sedm dolarů. Jenomže dneska je pátek a ceny hotelů vystřelily o 60 dolarů nahoru.
Začal jsem proto v mobilu hledat nějaký bazén nebo fitko, ve kterém bychom se mohli vysprchovat. Pak jsme ale vyjeli ze signálu, takže jsem nic nenašel.
Už jsem psal, že tu drtivá většina řidičů dodržuje speed limit. Vždycky se ale najde nějakej rychlík. Tenhle řídil černého Dodge a jel asi o 50 km/h rychleji.
Já nejsem škodolibá bytost, ale když jsem viděl, že ho o pár mil, v městě Pahrump, dál zastavil policajt, musel jsem se smát.
Když jsme ho minuli, zatočili jsme k pumpě, měli levný benzín a my musíme odevzdat auto s plnou nádrží. V sámošce hned vedle jsme si za dolary koupili dva kousky pizzy a pití.
Po jídle jsme znova začali hledat, kde se vysprchujeme. Po chvilce mě to přestalo bavit, odložil jsem telefon, rozhlédnu se kolem, kouknu se na vývěsní štít a čtu: PROPAN – co bylo uprostřed, si nepamatuju – SHOWERS.
Vážně v té sámošce měli sprchy. Za tři dolary osm minut horké vody. Paní mě odvedla na dámské toalety, na pánských sprcha nefungovala. Několikrát mi zopakovala, že se musím zamknout, protože jsou to dámské toalety, tak aby mi tam nějaká dáma neupadla. Sice jsem si musel namačkat spoustu mejdlíčka u umyvadla, protože jsem si sprcháč zapomněl v autě, a utřít se do trička, protože ručník jsme s sebou žádný neměl, ale byla to nejlepší třídolarová sprcha jakou jsem zažil. První třídolarová sprcha jakou jsem zažil…
Po sprše jsme vyrazili dál do Vegas, už to bylo kousek, hodina cesty. Sotva jsme ale vyjeli z Pahrumpu, divně se zatáhlo a před námi jsme viděli blesky. Za několik mil začal opět neuvěřitelný chcanec. To nebyl déšť, ten znám z domova, ten vypadá jinak… Po chvilce nám na mobil přišlo varování před záplavami. A čím víc jsme se blížili Vegas, tím to bylo horší.
Tentokrát jsem si dal jako navigátor pozor a odbočili z přeplněné dálnice mnohem dřív, než po nás chtěla navigace. Sjeli jsme na Frank Sinatra Drive a kolony na dálnici jsme předjeli. Zaparkovali jsme u Caesara a šli do Colossea na koncert Roda Stewarta.
U Ceasara vystupovali Frank Sinatra, Diana Ross, Tony Bennett, Bette Midler a Cher tu měly několikaleté kontrakty. Na netu jsem se dokonce dočetl, že od roku 2011 do roku 2017 tu má kontrakt Céline Dion na 70 shows ročně.
Ihned po pozdravu se Rod zeptal, jestli jsme si všimli, že venku prší, že on tu během posledních pěti let udělal několik desítek shows, ale neviděl ani jednou, že by tu pršelo.
Znal jsem sice jen jednu písničku a můj soused neuvěřitelně falešně zpíval, ale i tak jsem si koncert užil. Nejzábavnější část byla, když Rod začal kopat do publika podepsané fotbalové míče. Byste nevěřili, co ty lidi předváděli za psí kusy, aby nějaký chytili…
Druhá nejzábavnější věcí na tom koncertu byla doprovodná kapela. 90 procent kapely totiž tvořily ženy, až na jednu pod pětatřicet a až na jednu blond.
Po koncertu jsme se vymotali z okolí Stripu, vykydali auto, vrátili ho a nechali se odvézt na letiště.
Samo odbavovací kiosky nás opět nechtěly pustit dál, takže jsme museli jít normálně na přepážku. Pán nám pochválil, jak jsme si na desetinu kg přesně zabalili, abychom nemuseli nic platit. A pak už nezbývalo než projít bezpečnostními kontrolami a počkat na letadlo.
