Západní pobřeží I.

Západní pobřeží

Las Vegas jsme přistáli po desáté večer, v půjčovně u letiště na nás čekalo auto. Tedy mělo. Čekali jsme na něj my.

Stalo se skoro pravidlem, na mých cestách, že něco nevyjde. Většinou to ale není na škodu. Na cestě do Číny mi ztratili kufr, ušetřil jsem za úschovnu, na Mallorce neměli rezervovanou třídu auta, upgread do vyšší, jednou zase nebyl pokoj…

Tentokrát byl problém v tom, že auto sotva sjelo z výrobní linky, takže jsme museli počkat, než z něj sundají nálepky. Dostali jsme hjundé Tuscon, u nás ix35.

První noc ve Vegas jsme bydleli ve Westgate Las Vegas Resorts, vlastně nebylo ani potřeba jet po Stripu, ale byl jsem jen navigátor… Jakmile řidič zahlédl ceduli S Las Vegas Blvd, navigátor nenavigátor, už jsme na něm byli. A taky v zácpě jako prase… Tak jsme se pomalu sunuli po Stripu, koukali, jak to kolem všechno svítí a bliká, jak je všude kolem asi miliarda lidí. Někde u Bellagia jsem stáhl okénko, abych Vegas i očuchal, zrovna jsme ale asi jeli kolem nějakého fast foodu, tak jsem radši to okénko zase zavřel…

Zaparkovali jsme a šli najít recepci. Po půl kilometru chůze jsme k ní došli. A to jsme ani nezabloudili.

V pokoji s předsíní a šatnou, byla tři umyvadla, předkoupelna a prázdný minibar. Poslední tři (pět) věci jsem nechopil. To jako když je člověk v hotelu jen přes noc, nezaslouží si mít naplněný minibar?

14. září:
Z Nevady do Utahu: první parky, první zatáčky, čím nakrmit auto, cesta tmou

S řízením to bylo snadné. Byli jsme dva řidiči, sehnali jsme autopůjčovnu, které nevadilo, že mi ještě nebylo 25, takže jsme se mohli střídat, každý den jeden z nás. Takže to tak samozřejmě nebylo. Kdo si ráno urval klíče od auta jako první, ten řídil. Musím hrdě prohlásit, že jsem byl většinou rychlejší.

První nasednutí do automatu, chvilka štelování s tou jejich verzí řadicí páky, potřeboval jsem vycouvat, ale když už jsem tam měl rychlosti, na displeji jsme měl jedničku, ať jsem řadil dolů jak jsem chtěl, R se mi tam nepodařilo dát. Nakonec jsem zjistil, že zpátečka je někde jinde, podařilo se mi vycouvat a zařadit se do víceméně nulového provozu. Bylo totiž sedm ráno – nemohli jsme spát. Jet lag.

Před námi byl první den přírodních krás západního pobřeží, asi 300 mil v autě. Zion Canyon Park vynechám, ten mě nebavil, zato ta druhá přírodní krása dne, Bryce Canyon National Park, to už bylo jiné kafe.

Z BCNP, zkratky, zkratky, jsme vyrazili na ubytování. Bylo to ještě několik hodin cesty. Předtím jsme ale museli natankovat. Byli jsme postaveni před zásadní problém: na co to vlastně jedeme? Počítali jsme s tím, že to bude napsané na záklopce nádrže. Houby. Deset minut jsme běhali kolem auta, než jsem v autě našel servisní knížku. Benzín by to rádo.

Setmělo se, cesta se začala klikatit, byla užší a užší. V jednom okamžiku jsem vyjel na hřeben a po obou stranách silnice prostě nebylo nic, jenom díry. Přestože jsme projížděli několika městečky, doprava byla nulová, a když už proti mně někdo jel, akorát jsem nadával. Protijedoucí totiž nevypínali dálková světla.

„Za sto padesát yardů, odbočte vlevo.“ Musel jsem jezdit na britské jednotky, americké mi navigace nechtěla povolit. Ostatně, i kdyby mi řekla, že mám odbočit za padesát stop, bylo by mi to k ničemu, protože neodhadnu ani padesát metrů. Zpomalím, blížím se k prudké pravotočivé zatáčce a mžourám do tmy, protože ta odbočka by měla být někde před ní a já už jsem dost unavený na to, abych ji přejel a někde se obracel. Jediné, co v té tmě najdu, je taková blbě udusaná stezka, kam by se ale eventuálně, s trochou snahy, auto mohlo vejít.

Navigátor: „To je ono!“

Řidič: „To nemyslíš vážně?!“

Navigátor: „Dělej, odboč!“

Teda, myslel jsem, že jedu pomaleji.

Stezka se ale postupně rozšířila na trochu lépe udusanou cestu, kde se vedle sebe vejdou dvě auta. Jel jsem odpovídající rychlostí, čekal jsem, kdy mi co vlítne pod kola. Jak jsem si ale přivykal na kvalitu cesty, těžkla mi noha na plynu.

„Bacha!“

Upřímně, měl jsem pocit vážně dobře odvedené práce, když jsem ve světle reflektorů viděl, jak mě předběhla mračna prachu, který by jinak byl za mnou.

Nevím, kam jsem koukal, ale zastavil jsem kousek před obrovským negativním zpomalovacím prahem. Prostě dírou, strouhou nebo něčím takovým. Kdybych pokračoval stejnou rychlostí, asi bychom v té strouze nechali nápravu nebo něco podobně nedůležitého. Copak o to, auto mělo všechny pojistky, které Sixt nabízí, takže by nám poslali nějakou pomoc a nové auto, jediný problém – v tomhle státu Sixt není a Vegas je 300 mil daleko. Boulder Mountain Guest Ranch, jak se jmenovalo dnešní ubytování, byl za rohem.

Pokoj byl velký tak akorát na dvě hodně masivní palandy, a dva velké kufry. Víc se do toho pokoje nevešlo. Sociálky společné: na chodbě byly dvě koupelny. Jelikož ale byly na patře obsazené jenom dva pokoje i s tím naším, zase tak společné nebyly. Mimo pokoje se dá na ranči bydlet v kovbojských stanech a tipi s ručně dělaným nábytkem a ručně malovanými podlahami.

Ten ranč byl vůbec celý hand-made. Vlastní zelenina a ovoce, vlastní maso, vlastní pití (freshe), vlastní mýdlo a sprcháč. Musel být.

Když jsem se vracel do auta pro mobil, nejen že jsem zjistil, že je dost zima, ale také jsem spatřil tu nejkrásnější a nejplnější noční oblohu ve svém životě. Široko daleko není žádné velké město (nejbližší Richfield [pokud se dá osmi tisícové město považovat za velké] je necelých 100 mil daleko), takže světelný smog je nulový. Tolik hvězd jsem nikdy neviděl.

15. září:
Cesta prachem, vodou, znovu prachem a tmou (zase)

K snídani domácí chleba nebo buchta (bylo to sladké jako buchta, ale chleboidní konzistence), ostružiny, meloun, jahody, k pití zeleninový fresh. Člověk se až děsí, co s ním takováhle nálož zdraví provede.

Dneska jsem nebyl rychlejší, takže je ze mě navigátor a fotograf. Vydáváme se po Burr trail skrze Capitol Reef National Park, směrem ke Cathedral Valley. No směrem. Nejdřív jedeme úplně na opačnou stranu. Až když se z asfaltky stane „nezpevněná cesta“, jak jí říká navigace, pomalu se otáčíme k silnici, která vede k turistickému centru Cathedral Valley National Parku. Sice to k němu byla několik kilometrů zajížďka, ale potřebovali jsme zjistit, jestli je Hartnet Rd sjízdná a jestli na ni můžeme naším autem. Je a můžeme.

Otočili jsme auto, jeli a přejeli odbočku. Když jsme se vrátili, chvilku jsme se motali ve zrovna vyschlém korytu řeky, než jsme narazili na řeku, kterou bylo nutno přebrodit. I když je naše auto jenom městské SUV, poradilo si s tím výborně. Jen já jsem skoro hlavou rozbil okénko, když jsme vyjížděli na břeh. Cesta po Hartnet Rd a Cathedral Valley Rd měří asi 30 mil, jeli jsme ji šest hodin a za tu dobu jsme potkali jedno auto v protisměru, dva turisty se psem, jedno babetistu, hada a krávu.

Víc než samotná Cathedral Valley mě zaujal kaňon, který jsme míjeli. Když jsem do něj shlížel, napadlo mě, jak by mu slušela nějaká epická bitva. Bylo to místo, které si vyloženě říkalo, aby na každé straně toho údolí stála obří armáda a bojovala o konec světa. Elfové proti skřetům. Dobro proti zlu. Ví o tomhle místě Jackson?

Ještě před setměním jsem stihli Goblin Valley, kde jsme viděli krásný západ slunce, a nocí jsme vyrazili do města Green River, na řece Green River u Green River State Park, kreativní.

Počet málem přejetých zajíců: 1

Počet vyblikaných řidičů, kvůli dálkovým světlům: 32

Před motelem v Green River jsme zjistili, kde to auto má „ruční“ brzdu. Dole u levé nohy.

Konečně jsme spali v motelu, v jakých parta z Kriminálky Las Vegas nachází mrtvoly v bazénu. Motel měl jen dvě chyby: byl v Utahu, takže jasně mimo rajon, a když jsem se díval, tak v bazénu žádná mrtvola neplavala.

Protože jsme měli hlad, vyrazili jsme do pizzerie, kterou jsme viděli po cestě. Když jsme čekali, dorazila tam dvojice, kluk a, snad, dívka… Víte, kdo je redneck? Přesně oni dva. Přísahám, že ta holka měla víc vousů než spousta kluků, které znám. Navíc vypadala, že už její prarodiče byli sourozenci.

Když jsme šli zpátky do pokoje, u bazénu seděli nějací lidé, tak třeba ráno…

16. září:
Parky, kaňony, parky

Samozřejmě… Takové štěstí, aby v bazénu ráno plavala mrtvola, prostě já nemám.

Po kontrole bazénu a snídani jsme vyrazili do parku Deadhorse point, kde zrovna hoši z Hollywoodu natáčeli něco s horskými koly a kde jsme potkali zájezd Němců.

O kus dál, v Canyonlands (Američani jsou ohromně kreativní, pokud jde o pojmenovávání) jsme potkali zájezd Francouzů.

Hrozně mě bavilo koukat dolů do kaňonů, na klikatící se cestičky půl kilometru pode mnou, vodu ještě o pár desítek metrů níže, bílou čáru v patnácti stech metrech nad mořem, hraniční čáru kaňonů, ve kterých tekla řeka. Co mě ale fascinovalo nejvíce, byly stopy po vyschlých potocích a říčkách. Když jsem zpětně probíral fotky, vyděsilo mě, kolik mám „stejných“ fotografií vyschlých koryt. Tohle místo bych přál vidět každému…

Z Canyonlands jsme jeli do Arches parku, údajně toho nejhezčího parku, který mě ale vůbec nebavil. Bylo horko, byla tam spousta lidí, vzali jsme ho relativně hopem.

Po obědě v Moabu, městu kousek od Canyonlands a Arches parku, jsme se rozjeli do Momument Valley, což byla cesta na tři hodiny, takže jsem, jako navigátor, zapnul navigaci, sklopil sedačku a usnul.

První, čeho si člověk všimne po vjezdu do indiánské rezervace (autonomní oblast Navajů), pod kterou Momument Valley spadá, je bordel kolem silnice. Odpadky, střepy, nic takového mimo rezervaci nenajdete. On si asi člověk rozmyslí, jestli vyhodí něco z okénka, když mu hrozí pokuta od čtyř set do dvou tisíc dolarů.

Do Momument Valley jsme dorazili akorát na západ slunce, takže terasu u hotelu, který tam nějaký podnikavec postavil, okupovaly desítky stativů a desítky Asiatů. Pohled na dominanty Momument Valley při západu slunce byla jedna z nejbarevnějších věcí, co jsem kdy viděl.

Motel jsme měli zabookovaný ve Flagstaffu, dalších dvě stě kilometrů cesty, a jelikož jsem se vyspal po cestě z Moabu, z navigátora se stal řidič.

Co v USA jako řidič oceníte, je značení rychlostí. U nás je člověk naučený, že na dálnici se jezdí maximálně sto třicet, ve městě padesát, meziměsto devadesát. Tady máte všude cedule. Když ale máte Speed limit 65, víte, že když si těch šedesát pět mil nastavíte na tempomat, tak všechny zatáčky budete moci tou rychlostí projet. A jelikož jsou dost prázdné silnice, ani nikdo jiný vás nebude zdržovat. Zkuste si to tady s devadesátkou, ve třetí zatáčce budete ve škarpě.

V polovině cesty začalo pršet, pak začalo chcát, já pochopil, proč mají kolem silnice varování o záplavách, místy stálo na silnici fakt hodně vody, do toho velké staveniště na odbočce ke Grand Canyonu, kterou pojedeme další den, patnáct mil do kopce, patnáct mil z kopce, až konečně – Flagstaff! Zajet do nonstop Walmartu dokoupit zásoby, ubytovat se a spát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *