Cesta na západ

10. září:
Varšava

Chtěl jsem psát a publikovat denně, ale první večer ve Varšavě jsem byl prostě unavený, druhý jsem usnul ve stoje (vážně jsem si v metru uklimbnul a podlomila se mi kolena). Zkrátka z plánu nebylo nic.

New York je krásné město, jeho krása tkví v širokých ulicích, vysokých budovách, šachovnicovitému půdorysu, který si tak drze narušuje Broadway; v sousedící Číně a Itálii v několika blocích.

Už když jsem z něj přijel před dvěma lety, chtěl jsem se vrátit. A některá přání se plní. Skoro. Tentokrát bylo Big Apple jenom přestupní stanicí. Naštěstí. Přijel jsem totiž do New Yorku v době generálních oprav. Všude, kde jsme byli, snad kromě Little Italy, se něco opravovalo. Pier 17 zavřené, dolní Manhattan rozkopaný, Times Square bylo schované za ploty skoro celé.

Jaká ale byla tentokrát cesta? Opět jsem letěl z Varšavy. Zařekl jsem se, že z Varšavy už nikdy nikam, leda do Států. Dobrá tedy. Tentokrát jsem ale nehodlal absolvovat tu ubíjející sedmihodinovou cestu autem, takže jsem kus cesty letěl. Úsek Vratislav–Varšava, který autem trvá pět hodin, letadlo zvládlo za čtyřicet pět minut. Zbylo mi i volné odpoledne ve Varšavě, tak jsem se rozhodl, ji trochu prošmejdit. Jediné, co jsem z ní znal z fotek, byl ten mrakodrap (Palác kultury). Kromě něho tu je ale krásná stará čtvrť, plná úzkých uliček, restaurací a opevnění.

Hotel ve Varšavě jsme měli zarezervovaný přes jeden zahraniční web. Kupovali jsme si přes něj, prakticky za hubičku, letenky, rezervovali hotely. Před třemi měsíci se sice objevila zpráva, že tenhle web dluží desítky milionů euro, ale všechny naše rezervace dosud byli v pořádku, takže jsme byli v klidu. Ten recepční byl taky docela v klidu, když nám říkal, že naše rezervace byla zrušena. No, jednou k tomu dojít muselo…

11. září:
Ideální datum pro let do New Yorku

Let Varšava – New York byl s přestupem ve Frankfurtu. Pilot ohlásil, že náš přílet budeme mít deset minut zpoždění, nasměrovali nás totiž na přistávací plochu mimo letiště. Byl docela zážitek, když jsme pak letadlem přejížděli po mostě šestiproudou dálnici a koleje. Přestoupili jsme do harmoniky, sledoval jsem přistávající A380 a představoval jsem si, jaké to asi je, sedět v ní. Když se harmonika rozjela, soustředil jsem se jen na dvě věci, udržení se a udržení kufru mezi nohama. Než jsme vystoupili, řidič dvakrát autobus otočil, asi zabloudil, jednou couval, jednou uvízl v zácpě (což mi na letišti přišlo hodně absurdní). Co ale bylo nejlepší, jeli jsme v bezprostřední blízkosti několika átřistaosmdesátek a jedné sedm-čtyři-sedmičky. Spolu s tím Dreamlinerem ve Varšavě aviaticky zatraceně úspěšný den.

Frankfurt – tři A380 vedle sebe
Frankfurt – tři A380 vedle sebe

Pomalu se sunu po travelátoru, na to abych šel po svých, mám až moc času a málo odhodláni. Rozhlížím se kolem sebe, spíše nepřítomně přejíždím očima z jedné strany na druhou: rodinky s dětmi – děti běhají kolem; starší páry, mladší páry, paní s nohou na vozíčku, další rodiny s dětmi, těhotná pihatá angličanka, co jsem vedle ní seděl v harmonice.

Určitě to znáte: koukáte a najednou vám dojde, že něco, co jste viděli, nedávalo smysl. Jistě, ta ženská měla nohu na vozíčku v nepřirozeném úhlu. Travelátor se sune hodně pomalu, takže se na ni podívám znova. Paní, kolem padesátky, sedí sama u brány 21, bruneta, a na vozíčku má umělou nohu. Jak se pomalu mění úhel, z kterého na ni koukám, vidím, že má obě nohy vlastní. Kdo, sakra, s sebou vozí umělou nohu?

Před měsícem proběhlo ve zprávách, že Spojené státy zostřují bezpečností opatření a na odletových letištích budou probíhat extra rozhovory a kontroly. Protože jsme měli zaplacený přednostní vstup do letadla, měli jsme po rozhovoru jako jedni z prvních, pán se nám pochlubil, že byl před dvěma týdny v Praze, seděli jsme, čekali, až se otevře brána a budeme moci jít do letadla, když koukám, jak si to k nám šine taková malá Američanka, asijského vzezření, v mundůru letiště Frankfurt. A že jestli můžeme jít s ní, že si nás vybrala na extra bezpečnostní kontrolu. Dovedla nás k další dámě ve stejnokroji, Němce, která nám, anglicky, vysvětlila, že se nemáme čeho bát, že jsou to jenom rutinní kontroly, ale teda že zrovna teď tam mají nějaký vážný problém s jiným cestujícím, takže nám tu prohlídku udělají ne v té plechové ohradě, kterou okupoval problémový cestující, ale vedle. Proč ne? Museli jsme vyndat všechnu elektroniku, všechno pozapínat, nějaké to ochmatávání a už mě lifrovali, ať si sednu vedle té Němky. Museli jsme zůstat pod kontrolou, co kdybychom měli někde nějakého komplice a ten nám, zkontrolovaným, ještě stihl strčit nějakou tu bombu, před nastoupením do letadla.

Jak jsem vedle ní seděl, poslouchal jsem, co ta Němka říká Američance. Německy. Nerozuměl jsem ani slovo. Když Němka skončila svůj dlouhý monolog, oznámila jí Američanka, která se na ni celou dobu usmívala a přikyvovala, že na ni mluvila německy, tudíž jí nerozuměla ani slovo. Obě se tomu zasmály a Němka znovu spustila, tentokrát v angličtině. „Problém s cestujícím“ byl eufemismus pro stopy výbušnin v pasažérově pasu. A sedněte si pak 11. září s takovým člověkem do letadla…

Východní pobřeží USA

Minule na JFK, evropské aerolinky přistávají většinou právě na JFK, jsme na vstupních pasových kontrolách čekali přes dvě hodiny, tentokrát, jelikož jsme letěli s americkými United, jsme přistávali v Newarku (EWR). Tady jsme museli čekat ve frontě celých pět minut. Newark je sice v New Jersey, takže v jiném státe než je New York City, ale z JFK i z EWR je to na Manhattan stejně daleko.

Prapůvodní plán na první den, den příletu (přistávali jsme ve dvě odpoledne) bylo půjčit si auto a jet dvě stě mil na sever, do města Albany, kde měla začínat podzimní koncertní šňůru Cher. Co čert nechtěl, dva dny před odletem sebou sekla a první tři koncerty byly přesunuty. Smůla. Náhradní plán? Chicago! Tedy ten muzikál…

Z letiště jsme hnali na ubytování, bydleli jsme u jedné slečny v New Jersey, kterou jsme sehnali přes airbnb, a její přerostlé čivavy Diega. Ani jednou se ta bestie nenechala pohladit. Diego, ne slečna.

Dorazili jsme na Manhattan a vyrazili skrz rozkopané Times Square k červeným schodům na jeho konci, pod kterými se prodávají lístky na broadwayské shows. Tam jsme žádné lístky za rozumnou cenu nesehnali, tak jsme to zkusili přímo v divadle Ambassador, kousek od Times Square. Tam už jsme uspěli.

Divadlo Ambassador – Chicago
Vývěsní štít divadla Ambassador

Chicago, Chicago… Upřímně, víc než v tomhle muzikálu se mluví na kdejakém koncertě. Skoro všechny dialogy, které třeba znáte z filmu, odpadly (resp. scénáristi si je do filmu připsali).

Když jsme se usadili, udivilo mě, že nevidím místo pro orchestr. Hudebníci ale seděli na podiu na takových průchozích schodech, které sloužily zároveň jako kulisa. Co mi ale vzalo dech, byla dirigentka. Nikdy jsem žádnou neviděl, musím přiznat, že jsem si myslel, že tuhle práci holky nedělaj.

12. září:
Stále Velké jablko

Druhý den jsme se motali po dolním Manhattanu (nákupy), Central Parku (relax) a 5th Avenue (nákupy) a když se setmělo, odjeli jsme zpátky za řeku a udělali pár fotek nočního panorama Manhattanu.

Večer mě dohnal jet lag, celodenní horko, možná taky nějaké špatné jídlo, každopádně jsem celou noc strávil s horečkou a tréninkem sprintu na čtyři metry s přískokem k míse. Důstojné zakončení pobytu v NY.

13. září:
Odlet do Vegas

Další ráno jsme totiž vyrazili do Philadelphie. Ne, že bychom tam nějak extra chtěli, já měl ještě furt zimnici a tahejte se v takovém stavu, v dešti, se dvěma kufry, do vedlejšího státu a pak zase zpátky, ale protože jsme prostě museli. Ve Philadelphii nám totiž začínaly letenky do Las Vegas. Museli jsme ve Philadelphii nastoupit do vlaku, tím se vrátit zpátky na letiště v Newarku, abychom mohli letět dál. Nešlo to udělat snadněji? Šlo, ale ne za tyhle peníze.

Takže jsme ráno sbalili kufry a vyrazili na vlak spojující nádraží v Newarku s Manhattanem. Předpokládaný čas cesty, podle google maps, 20 minut, realita byla asi tak o 25 minut delší. Když si necháte ale jen čtvrthodinovou rezervu, je to problém. Štěstí bylo, že navazující spoj měl zpoždění taky.

Ve Philadelphii jsme stihli akorát dojít z nádraží kolem radnice k Hard Rock Café a pak jsme se schovali před deštěm do koblihárny Donkin‘ Donuts. Nějakým nedopatřením jsem dostal černý čaj s mlékem. Docela mi ale chutnal.

dunkin
Oběd u Donkin‘ Donuts

Zpátky do Newarku na EWR jsme z Philadelphie jeli přímo amtrackem, takovým retrovlakem. Na letišti jsme pak zjistili, že místní samoobslužné kiosky nás prostě neodbaví. Problém nebyl v nás, že bychom to neuměli, odbavovali jsme se tak už ve Varšavě, ani lidem od United to nešlo. Vždycky jsme museli na klasickou přepážku.

Na bezpečnostních kontrolách se tu všichni zouvají, opět se jim nezdála power banka, posílali ji rentgenem třikrát. Taky jsem se tu prvně setkal s full body skenerem. To je ten, do kterého vlezete, uděláte ruce vzhůru a on vás víceméně svlékne. Když jsem z něj vylezl, podíval jsem se, jestli to něco našlo. Ukázalo to tři body: na levé straně halvy – náušnice; na pravém boku – nemám zdání; mezi nohama – to mi fakt není jasný, co tam bylo kovového, protože poklopec jsem měl na knoflíčky.

Šestihodinový let z Newarku do Vegas jsem přežil jen díky horkému, neslazenému čaji, kterého se normálně ani nedotknu. Američani pouští klimatizace na absurdně nízké teploty. Navíc, United na vnitrostátních letech nedává jídlo, nevadí, že ten let trvá šest hodin, entertainment system se musí platit. V tabletu jsem měl Čtyři vraždy stačí, drahoušku, tak jsem si pustil to. Dvakrát. V mezičasech jsem pak koukal do notebooku Asiata vedle mě, který dělal nějakou prezentaci v angličtině z anglicky psané učebnice a prokládal to čtením komiksu v… hm… ve znacích.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *