Západní pobřeží II.

17. září:
Grand Canyon, Route 66 a ta příšernost jménem Las Vegas

Přes ulici od motelu vede železnice a celou noc po ní jezdili hrozně dlouhé a hrozně hlučné vlaky.

Nasnídat, zabalit (začínám se v balení zrychlovat), nasednout, vyrážíme do Grand Canyon National Parku.

Krajina Utahu, Arizony a i Nevady má jedno společné: jedete, kopce a velké planiny, lesy, pole, lány, a najednou se před vámi otevře několik kilometrů široká a několik stovek metrů hluboká propast. V případě GC jde o výškový rozdíl 1600 metrů a skutečně ho nevidíte, dokud nevystoupíte z auta. Aspoň my jsme ho po cestě nikde neviděli. Vystoupili jsme na parkovišti za branou parku, nejprve jsme uviděli „maják“ a až když jsme prošli kolem něj, uviděli jsme ten grand kaňon.

Upřímně, cítil jsem se asi takhle. Vážně. Ta díra v zemi je neuvěřitelně obrovská, krásná, ale mně se ji nepodařilo nijak uchopit. Na infotabulích si přečtete, že řeka Colorado teče v nadmořské výšce 820 metrů, u majáku stojíte v 1800 metrech, takže to je jako koukat ze Sněžky dolů, a protější břeh, že se nachází ve výšce 2400 metrů. Pro to už srovnání se Sněžkou nemám. Ale už nenapíšou, jak je v tom úseku, který vidíte, široká. Možná že to bude tím, že se tahle hodnota furt mění… Nikde tam neuvidíte auto, na rozdíl od Canyonlands, které by vám mohlo sloužit jako měřítko. Zastavili jsme se na několika view pointech, ale žádné ách, ani óch.

Z Grand Canyonu jsme jeli do Seligmanu, kde jsme se chtěli napojit na Route 66. Po cestě nás zastihla bezva průtrž. Ještě jsem nezažil, aby byla přesně vidět hranice, kde se mírná přeháňka mění na regulérní průtrž mračen.

Seligmanu jsem udělal něco, na co nejsem úplně pyšný. V krámku se suvenýry jsem našel super bryndák pro moji neteř. Protože jsem ale u sebe neměl peněženku, původně jsem nic kupovat nechtěl, šel jsem zpátky do auta, a když jsem se vrátil, tak bryndák byl fuč! Vzala si ho paní, která si o kus dál hrála s manželem s nějakými žonglovacími míčky. Bryndák odložený na stolku. Nedávala pozor. Vzal jsem ho. Trochu mě to trápí. Ale když já ho viděl první…

IMG_6753

Route 66 ze Seligmanu vede do Kingmanu, jede se krásnou Arizonskou krajinou. Také tu jezdí zatraceně dlouhé vlaky. Samozřejmě do Flagstaffu, kde nám jezdili kolem motelu. Čtyři lokomotivy a přes to vagonů.

Dlooouhý vlak
Dlooouhý vlak

Když jsme dojeli do Kingmanu, přejeli jsme na silnici 93 do Vegas, která vedla původně po hrázi Hooverovy přehrady, až byl v roce 2010 vybudovaný Hoover Dam Bypass, jehož součástí je Mike O’Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge (tomu říkám název pro most, panečku), ze kterého je super výhled na přehradu. Most je zpřístupněn i pro pěší, i když vzhledem k tomu, jak se houpe 270 metrů nad řekou Colorado, nic moc pro lidi, co se bojí výšek.

IMG_6814
Hoover Dam

Ubytování pro dnešní noc: Ceasar’s Palace – jeden z těch velkých hotelů/kasin na Stripu. Špatně jsme ale odbočili z dálnice, o jednu ulici dříve. Teď jsme museli najet na Strip a pak odbočit doleva k Cézarovi na parking. Těch tři sta metrů jsme jeli přes půl hodiny. Kdybychom sjeli, tak jak jsme měli, na Frank Sinatra Drive, která vede souběžně se Stripem ale na druhé straně hotelu, zjistili bychom, že Ceasar’s Palace má do parkingu boční vjezd.

Na check-inu Ceasar’s Palace se prý v pátek tvoří až hodinová fronta, my tu jsme naštěstí ve středu, takže čekáme sotva deset minut. Dostali jsme pokoj v Augustově věži s výhledem na fontánu u Bellagia. Prošmejdit pokoj, zjistit stav baru (plný, ale příšerně předražený) a vyrážíme ven, nechat se pohltit dějem na Stripu.

Sotva vylezu z otočných dveří, pochopím, proč je kasino, přes které jsme šli z garáží k check-inu, tak narvané. I když slunce zapadlo už před hodinou, venku je pořád vedro, dusno, vítr se tu objevil naposledy tak před rokem, řekl si: „Fuj, tady je vedro,“ a zase odletěl pryč… Každý normální člověk prostě radši zůstane v klimatizované budově, než aby byl venku. Až na turisty.

Naše první kroky vedli k sousednímu Bellagiovi, k jeho slavné fontáně. No, nic moc. Ta v Barceloně dělá lepší show, takže zklamání. Na druhou stranu jsem u té fontány viděl švába jak dlaň, takže nadšení.

18. září:
Přejezd do San Diega

Dnes přejezd tři sta padesát mil do kalifornského San Diega.

Kousek za Vegas jsme se stavili v outletu, ale výběr byl… no, nevybrali jsme si nic.

Většinu cesty, tzn. dne, jsem prospal, takže mám jenom dva postřehy.

V městečku Baker jsme viděli nejdelší teploměr na světě, maximální teplota na něm je 57 °C, což je rekord z nedalekého Údolí smrti.

Nejvyšší teploměr na světě (Baker)
Nejvyšší teploměr na světě (Baker)

Druhý postřeh je praktický a váže se k silnicím. Za těch pár dní jsme si všimli, že ve spoustě aut jezdí jenom řidiči. V některých místech, hlavně v okolí velkých měst, jsou ale Carpools Lane, „odměny“ pro plnější auta. Carpools Lane jsou totiž pruhy vyhrazené pro auta s více než dvěma pasažéry. Tenhle pruh se vyplatí používat, my jsme díky němu předjeli konstantní rychlostí 65 mil/h zácpu dlouhou pětadvacet mil. Na internetu jsem četl, že jsou označeny znakem diamantu či kosočtverce, mně to připomínalo něco jiného. Neřekli jsme jim jinak než pičilajny.

19. září:
SeaWorld San Diego a první koupání v Pacifiku

SeaWorld v San Diegu pro mě byl pojmem už před návštěvou a hrozně jsem se do něj těšil. Kosatky, delfíny ani lachtany člověk nevidí každý den. Trochu mě proto mrzelo, když jsem se ráno probudil a venku to vypadalo, že bude pršet.

Na webu jsme si zjistili časy jednotlivých shows. Do té první bylo ještě dost času, takže jsme se šli podívat do pavilonů běluh, ledního medvěda, tučňáků a ke žralokům, kde byla dokonce možnost si takové mini vydání pohladit. No ale strčte si ruku mezi deset žraloků, i když mají jen patnáct centimetrů…

Když jsme vyšli od žraloků, zjistili jsme, že oblohu zapětminutzačnepršet vystřídala obloha modronavšechnysvětovéstrany.

Byl tu také bazén, kde jste si mohli pohladit rejnoky. Docela jsem se divil, že se jich děti nebojí. Naopak, některé vypadaly, že kdyby je rodiče nedrželi, už jsou v tom bazéně taky.

Už když jsem seděl na první show, na lachtanech a jejich parodii na Kriminálku Las Vegas a Hvězdy netančí, tušil jsem, že to nedopadne dobře…

Až na show shamu babykiller (anglické označení pro velryby mi přijde hrozně super; shamu je takové roztomilé a spojení dítě-zabiják nemá chybu) se ukázalo, jak moc mokrá je ta mokrá zóna, totiž spodní řady blízko u nádrže. U delfínů to bylo prvních sedm řad, u velryb patnáct. Ono když z vody vyskočí velryba a pak s sebou do ní zase plácne, docela to šplouchne. Když pak začaly ocasy stříkat vodu publika záměrně, voda doletěla i mnohem dál než jen do patnácté řady. Diváci v prvních třech řadách odcházeli od hlavy k patě mokří. Diváci z řad vyšších se bavili pohledem na mokré mobily, tablety a na diváky, kteří utíkají z dosahu.

Druhým plánem na dnešní den bylo koupání v oceánu. Odjeli jsme proto do čtvrti San Diega jménem La Jolla, kde jsme měli hotel na dnešní noc, půjčili si ručníky na pláž a vyrazili. Šli jsme podél oceánu a v tom uvidím ve vodě lachtany. Jsem z toho celý nadšený. Když jsme přišli na doporučenou dětskou pláž, kde nejsou vlny, a zjistili jsme, že pláž si pro sebe taky zabrali lachtani, nadšení trochu opadlo, ale stačilo, aby se jediný začal pohybovat po pláži a nadšení se vrátilo. Hrozně mě baví, jak poskakují po břiše.

Obsazená dětská pláž
Obsazená dětská pláž

Šli jsme tedy na vedlejší pláž, která ale nebyla nijak krytá, takže na ní byly i odpovídající vlny. Vlezl jsem do vody, zjistil jsem, že s teplotou to není úplně ideální, otočím se, póza na foto a periferním viděním, možná se tomu směrem nahoru říká jinak, uvidím, že je nade mnou bílý okraj vlny. Vyvrhla mě na pláž, propláchla dutiny, skoro stáhla bermudy a naplnila kapsy pískem. Protože ale nejsem žádná padavka, vydal jsem se proti vlnám znovu. Nevydržel jsem to ale dlouho. Koupat se tam prostě nedalo.

Koupu se v Pacifiku
Koupu se v Pacifiku

Když jsem vylezl ze sprchy, zjistil jsem, že jsem si standardně spálil kolena, to je taková moje tradice, a jak jsem v SeaWorldu seděl zády ke slunci, tak i krk.

Na večeři jsme si našli takovou hezkou restauraci se španělsky mluvící obsluhou a dal jsem si paellu s mořskými plody Pacifiku. Byla moc dobrá. Asi ne úplně dodělaná. Málem jsem nedoběhl…

20. září:
Los Angeles a mé druhé koupání v Pacifiku, no, koupání…

Dneska cesta ze San Diega do Los Angeles. Jak jinde jezdí všichni podle předpisů, tak na téhle trase jsem byl při dodržování speed limitu nejpomalejší. Pruhů od čtyř do osmi, všechny plné. Kvalita silnice, no, trochu jako déjednička. Největší zlo je, že tu nemají pravidlo pomalejší doprava. A pokud mají, tak ho nedodržují. Občas sice byla vidět na kraji silnice cedule upozorňující, že by se pomalejší auta měla držet vpravo, ale moc to nepomáhalo. To se netýká freeways, které vypadají jako naše dálnice, tím myslím v každém směru dva pruhy, tam jezdí hlavně kamiony a ty se vpravo drží.

Jelikož být nejpomalejší ze všech mi nepřipadalo zrovna bezpečné, postupně jsem zrychloval a modlil se, aby mě nezměřili. Většinou jsem se pohyboval v levých třech pruzích, toho úplně vpravo jsem se bál, protože tam se pak připojovala další auta a to bylo furt brzda, plyn, brzda, plyn. Až do téhle silnice jsem si řadil sám, ale tady jsem ocenil automatickou převodovku. Také jsem vydržel většinu cesty nadávat na levé zpětné zrcátko, protože někoho napadlo, že je super nápad, udělat ho zvětšující. A ono když máte dvě zpětná zrcátka a každé má jiné měřítko, maličko to mate. Jasně, člověk by si na něj asi zvykl, ale když máte vypůjčené auto, na zvykání není moc čas.

První věc, která se mi vybaví, když se řekne Los Angeles, je Hollywoodský chodník slávy. Ta druhá je potom nápis Hollywood v horách. Prošlápli jsme si chodník, našli oblíbence, vyjeli k observatoři na výhled na nápis a vyrazili pryč z města. Projeli jsme Beverly Hills a vydali se do Malibu, takže už vím, jak měl vypadat dům Charlieho z Dva a půl chlapa. Nevím, jestli bych chtěl mít super výhled na moře, přičemž v té zátoce stojí spousta ropných věží, a na druhé straně domu, asi půl metru od dveří, čtyřproudou Pacific Coast Highway.

Po zpáteční cestě jsme se chtěli znova vykoupat, takže jsme zastavili na obří pláži v Santa Monice. Na té jako po ní běhala Pamela a Hasselhoff. Vlny tu byly podstatně menší, takže jsem se těšil, že si pořádně zaplavu. Přešlo mě to přibližně v tu chvíli, kdy se mi dostala voda nad kotníky. V takhle studené vodě už jsem dlouho nestál… Zkusil jsem to ještě kousek, pak jsem se rychle ponořil a šel uschnout. V tu chvíli samozřejmě zalezlo slunce…

Dojeli jsme na ubytování a vyrazili na nákupy. Ráno jsem si totiž vzal poslední ponožky, spodní prádlo v tomhle horku nenosím.

21. září:
Universal Studios a Diana Ross

Třetí věc, která se mi vybaví, když se řekne LA, je Hollywood, filmová studia. Nenavštívit Universal Studios proto nepřicházelo v úvahu. Můžu říct, že tak jako tady jsem se už dlouho nebavil…

Zaplatíte vstupné a pak už je jenom na vás, jestli celý strávíte čekáním ve frontách na jednotlivé rides nebo si prohlédnete shows, které mají časované začátky… Jelikož jsme přišli krátce po otevření, šli jsme rovnou na Studio Tour, totiž na projížďku filmovými ateliéry, před kterou bývá největší fronta.

Vidět domky (kanceláře) režisérů a producentů, náměstí z Návratu do budoucnosti, Wisteria Lane a domy zoufalek, auta z Jurského parku a Rychle a zběsile 2, KITTa z Knight Ridera, kulisy New Yorku a samozřejmě žraloka z Čelistí, byl zážitek. Ovšem krátký 3D film King Kong proti T-Rexovi, kdy se s námi ten vláček celý klepal… To bylo teprve něco.

The Simpsons Ride je udělaná trochu na způsob 5D kin, co jsou teď k vidění v obchoďácích. Jeli jsme za žlutou rodinkou na horské dráze, kterou rozbije ten dreďák, co šel po Bartovi. Zbytek jízdy se vlastně před ním utíká. Už mi moc není jasné, proč tam byla Maggie ve velikosti baby Godzilly, ale okamžik, když si náš „vozíček“ vzala do pusy místo dudlíka a pak nás vyplivla, načež nám do obličeje stříkla voda navoněná dětským pudrem, považuju za ten nejnechutnější a nejlepší.

Potom jsme vyrazili na vodní projížďku Jurským parkem, ze které jsem odcházel značně navlhlý.

Transformes: The Ride-3D byla podle mého ze všech nejlepší. Taky na ni byly udělané největší čekací lajny. K vlastní atrakci procházíte podzemním bunkrem, ve kterém se dozvídáte o útoku Deceptikonů na Zemi. Obsluha má na sobě vojenský mundůr. Dostanete 3D brýle, nasednete do otevřeného „auta“ a rozjedete se. To auto je Transformer a vy se ocitáte uprostřed útoku Deceptikonů, snažících se ukrást takovou tu hrozně důležitou věc, myslím, že se to jmenovalo Jiskra. Každopádně zažijete neuvěřitelnou jízdu, pády z mrakodrapu, efektivní bylo, občas proti vám vyšlehne plamen. Super.

Dále jsme pokračovali na Despicable Me, Minion Mayhem. Gru našel způsob jak předělat lidi na mimoně, takže vás přemění a pak vás trénují, co je vlastně motiv té nekonečné běhačky, co se dá hrát na telefonu.

Jako na poslední, jsme šli na Shrek 4-D. Děj se odehrává po prvním dílu. V předsálí kinosálu, visí v klecích prasátka, v mučírně leží Perníček a ten mrňavej Lord, kterej poslal Shreka zachránit Fionu je duch. A ten poručí unést Fionu. Sál to byl sice nejstarší, ale obsahoval všechno, co ty novější: Oslík nás několikrát poprskal, když se jelo na koni, klepala se celá řada. Nejlepší okamžik tohohle představení byl, když na plátně spadla na zem dvacítka hnusnejch pavouků a na nohy nám začal foukat vítr. Tolik křičících lidí jsem naposledy zažil při letu do Číny.

Když jsme vycházeli ze Shreka, stál před východem člověk s ukazatelem, že za dvě minuty začíná představení WaterWorld, takže jsme nakonec stihli i to, i když jsme ho původně chtěli vynechat. Ještěže jsme to neudělali. Je to show na motivy stejnojmenného filmu s Kevinem Costnerem. Stříleli tam rakety, vybuchovaly nádrže s benzínem, dokonce i havarovalo letadlo.

Poté už jsme opustili areál, protože jsme se museli přesunout z Los Angeles do Santa Barbary, kde nás čekal koncert Diany Ross.

Tuhle paní jsem znal jenom jménem, ale rasisticky jsem si vyvodil, že když je černoška, tak bude zpívat hezky. Jenomže, ona zpívala ve skupině The Supremes – šedesátá léta, tři černošky… Nakonec jsem neznal jen tři písničky, ty další jsou prostě notoricky známé, ať už originály nebo coververze. Koncert měl úžasnou atmosféru. I když to bylo na venkovním podiu, zvuk byl dost dobrý a většina lidí, přestože to byl koncert na sezení, prostála většinu koncertu a zpívala nahlas. Jenom třešničkou na dortu byl romantický výhled na oceán a tři svítící ropné věže.

Zpátky do hotelu jsme jeli po Santa Claus Lane.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *