Cesta na východ

27. září:
Cesta na východní pobřeží (Las Vegas, Houston, Newark)

Odlet z Vegas byl v jednu hodinu ráno pacifického času. Zbytek dne mám trošku časově neuspořádaný. Lehce řečeno. Dělá mi problém i změna času z letního na zimní, takže „fungovat v jednom dni“ v pěti časových pásmech (Vegas, Houston, Newark, Londýn, Varšava) mě prostě kompletně zmátlo.

Na prvním letu do Houstonu jsem sice měl vhodné místo na spaní, ale kdykoliv to vypadalo, že už usnu, tak sebou letadlo cuklo a bylo po spánku. Nebojím se létání, naopak, ale to letadlo s sebou tak divně houpalo, že se mi z toho dělalo, když jsem měl zavřené oči, šoufl. Takže jsem poslouchal audioknihu čtvrtého Harryho Pottera.

Z Houstonu do Newarku jsem seděl vedle slečny, která buď letěla poprvé, nebo se létání bála. Každopádně byla dost nervózní a nějak se to na mě přeneslo a neusnul jsem. A taky jsem si v Houstonu dal velký kafe…

V Newarku, po odbavení velkých kufrů, s čímž nám pomáhala hrozně upovídaná Američanka provdaná za Poláka, jsme odjeli do města, abychom si dali něco k obědu. Skončili jsme v parku s bagetou ze Subwaye. Až když jsem dojedl, začal jsem se rozhlížet a došlo mi, že široko daleko, kam až mé oko dohlédlo, jsme jediní bílí. Mě osobně to trošičku znervózňovalo…

Jak mi přišly bezpečnostní kontroly minule důkladné, dneska je vyloženě odflákli. Asi nestíhali, protože to brali pěkně hopem. Žádné vyndávání liquidů z kufrů (to se mi stalo jen jednou na Malpense v Miláně, když jsem se připletl ke skupince osob hodně spěchajících na letadlo, to víte, Italové a EasyJet), žádné sundávání bot (což se ostatně dělá málokde), co mě ale překvapilo, žádné sundávání mikin a bund. Dokonce nás ani nehnali do full body skeneru, jenom skrze obyčejný rám…

Když jsem se v letadle usadil, došlo mi, že tohle místo jsme speciálně vybírali. Díky ohybu trupu letadla, tohohle konkrétního typu, je v téhle řadě mnohem více místa na nohy, než normálně.

Z Newarku jsme letěli jenom do Londýna, což je vlastně kousek… Dáte si večeři, kouknete na dva filmy a už už koukáte, jestli vezou snídani, zblajznete ji, dokoukáte film a jste na zemi.

Když jsem si po večeři dával už třetí kávu s pomerančovým džusem, letuška si ze mě dělala srandu, že pro mě budou muset vyčlenit jeden záchod, abych jim tu neudělal potopu… Netuším, co tím jako chtěla říct.

28. září:
Cesta do Evropy (Londýn, Varšava, Vratislav)

Nebe nad Heathrow
Nebe nad Heathrow

Přistáli jsme na Heathrow a jsem tu jediný, kdo má kraťasy. Lidi na mě divně koukají.

Dostat se z jednoho terminálu na druhý bylo docela bludiště. Dobře značené, ale bludiště. Jsem zvědav, jak ho proběhneme v květnu, až budeme utíkat na letadlo do LA…

Let do Varšavy absolvuji v poslední řadě letadla, kde nesedí nikdo jiný, a celý ho tak nějak proklimbám, usnout se mi nepodařilo.

Po příletu jsme si museli vyzvednout zavazadla, letenka do Vratislavi byla zvlášť, a jít se znovu odbavit. U přepážky LOTu byly asi dvě stovky lidí, takže jsem si sedl, otevřel si knížku a počkal, než se fronta zmenšila na čekatelnou délku.

Po odbavení kufrů, sebe jsme úspěšně odbavili v samoobslužných kioscích, jsme šli na kontroly a tam jsem zažil tóčo. Vybral jsem si tu nejkratší frontu, přede mnou byl jen nějaký pán, mladá paní a starší asi šedesátiletá dáma. Ptal jsem se zrovna kluka z obsluhy, jestli se musím zouvat a ukazoval mu boty, když v tom začala ta dáma na začátku fronty mluvit zvýšeným hlasem. Sice polsky nešprechtim, ale o co šlo, jsem pochopil. Slečna u rentgenu ji totiž nechtěla pustit dál, dokud si nesundá boty a svetr. Boty měla na podpatku, takže to jsem pochopil, svetry a mikiny se sundávají všude. Paní se to ale vůbec nelíbilo a dala to dost hlasitě najevo. Když se do toho vložil bezpečák za rentgenem a začala hulákat i na něj, čekal jsem, že ji seberou. Bezpečák jí i ukazoval, ať se sebere a odejde od kontrol. Pokřikovali tam na sebe asi pět minut, obsluha se nám už začala omlouvat, až dáma nakonec sundala boty i svetr a za stálého nadávání prošla rentgenem. S úsměvem na rtech jsem tomu přihlížel a přemýšlel nad tím, jak dlouho by ve Státech trvalo, než by ji sebrali. Tohle by jí tam neprošlo.

Usadili jsme se blízko T-mobile hotspotu a po zhlédnutí dvou dílů Četnických humoresek a jednoho dílu Black Books a několika Futuram, nás odvezli k malému vrtulovému letadlu, kterým jsme doletěli do Vratislavi.

Byl to ten nejhladší let, co se turbulencí týče.

Byl to poslední let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *