Cesta na východ

27. září:
Cesta na východní pobřeží (Las Vegas, Houston, Newark)

Odlet z Vegas byl v jednu hodinu ráno pacifického času. Zbytek dne mám trošku časově neuspořádaný. Lehce řečeno. Dělá mi problém i změna času z letního na zimní, takže „fungovat v jednom dni“ v pěti časových pásmech (Vegas, Houston, Newark, Londýn, Varšava) mě prostě kompletně zmátlo.

Na prvním letu do Houstonu jsem sice měl vhodné místo na spaní, ale kdykoliv to vypadalo, že už usnu, tak sebou letadlo cuklo a bylo po spánku. Nebojím se létání, naopak, ale to letadlo s sebou tak divně houpalo, že se mi z toho dělalo, když jsem měl zavřené oči, šoufl. Takže jsem poslouchal audioknihu čtvrtého Harryho Pottera.

Z Houstonu do Newarku jsem seděl vedle slečny, která buď letěla poprvé, nebo se létání bála. Každopádně byla dost nervózní a nějak se to na mě přeneslo a neusnul jsem. A taky jsem si v Houstonu dal velký kafe…

V Newarku, po odbavení velkých kufrů, s čímž nám pomáhala hrozně upovídaná Američanka provdaná za Poláka, jsme odjeli do města, abychom si dali něco k obědu. Skončili jsme v parku s bagetou ze Subwaye. Až když jsem dojedl, začal jsem se rozhlížet a došlo mi, že široko daleko, kam až mé oko dohlédlo, jsme jediní bílí. Mě osobně to trošičku znervózňovalo…

Jak mi přišly bezpečnostní kontroly minule důkladné, dneska je vyloženě odflákli. Asi nestíhali, protože to brali pěkně hopem. Žádné vyndávání liquidů z kufrů (to se mi stalo jen jednou na Malpense v Miláně, když jsem se připletl ke skupince osob hodně spěchajících na letadlo, to víte, Italové a EasyJet), žádné sundávání bot (což se ostatně dělá málokde), co mě ale překvapilo, žádné sundávání mikin a bund. Dokonce nás ani nehnali do full body skeneru, jenom skrze obyčejný rám…

Když jsem se v letadle usadil, došlo mi, že tohle místo jsme speciálně vybírali. Díky ohybu trupu letadla, tohohle konkrétního typu, je v téhle řadě mnohem více místa na nohy, než normálně.

Z Newarku jsme letěli jenom do Londýna, což je vlastně kousek… Dáte si večeři, kouknete na dva filmy a už už koukáte, jestli vezou snídani, zblajznete ji, dokoukáte film a jste na zemi.

Když jsem si po večeři dával už třetí kávu s pomerančovým džusem, letuška si ze mě dělala srandu, že pro mě budou muset vyčlenit jeden záchod, abych jim tu neudělal potopu… Netuším, co tím jako chtěla říct.

28. září:
Cesta do Evropy (Londýn, Varšava, Vratislav)

Nebe nad Heathrow
Nebe nad Heathrow

Přistáli jsme na Heathrow a jsem tu jediný, kdo má kraťasy. Lidi na mě divně koukají.

Dostat se z jednoho terminálu na druhý bylo docela bludiště. Dobře značené, ale bludiště. Jsem zvědav, jak ho proběhneme v květnu, až budeme utíkat na letadlo do LA…

Let do Varšavy absolvuji v poslední řadě letadla, kde nesedí nikdo jiný, a celý ho tak nějak proklimbám, usnout se mi nepodařilo.

Po příletu jsme si museli vyzvednout zavazadla, letenka do Vratislavi byla zvlášť, a jít se znovu odbavit. U přepážky LOTu byly asi dvě stovky lidí, takže jsem si sedl, otevřel si knížku a počkal, než se fronta zmenšila na čekatelnou délku.

Po odbavení kufrů, sebe jsme úspěšně odbavili v samoobslužných kioscích, jsme šli na kontroly a tam jsem zažil tóčo. Vybral jsem si tu nejkratší frontu, přede mnou byl jen nějaký pán, mladá paní a starší asi šedesátiletá dáma. Ptal jsem se zrovna kluka z obsluhy, jestli se musím zouvat a ukazoval mu boty, když v tom začala ta dáma na začátku fronty mluvit zvýšeným hlasem. Sice polsky nešprechtim, ale o co šlo, jsem pochopil. Slečna u rentgenu ji totiž nechtěla pustit dál, dokud si nesundá boty a svetr. Boty měla na podpatku, takže to jsem pochopil, svetry a mikiny se sundávají všude. Paní se to ale vůbec nelíbilo a dala to dost hlasitě najevo. Když se do toho vložil bezpečák za rentgenem a začala hulákat i na něj, čekal jsem, že ji seberou. Bezpečák jí i ukazoval, ať se sebere a odejde od kontrol. Pokřikovali tam na sebe asi pět minut, obsluha se nám už začala omlouvat, až dáma nakonec sundala boty i svetr a za stálého nadávání prošla rentgenem. S úsměvem na rtech jsem tomu přihlížel a přemýšlel nad tím, jak dlouho by ve Státech trvalo, než by ji sebrali. Tohle by jí tam neprošlo.

Usadili jsme se blízko T-mobile hotspotu a po zhlédnutí dvou dílů Četnických humoresek a jednoho dílu Black Books a několika Futuram, nás odvezli k malému vrtulovému letadlu, kterým jsme doletěli do Vratislavi.

Byl to ten nejhladší let, co se turbulencí týče.

Byl to poslední let.

Cesta na západ

10. září:
Varšava

Chtěl jsem psát a publikovat denně, ale první večer ve Varšavě jsem byl prostě unavený, druhý jsem usnul ve stoje (vážně jsem si v metru uklimbnul a podlomila se mi kolena). Zkrátka z plánu nebylo nic.

New York je krásné město, jeho krása tkví v širokých ulicích, vysokých budovách, šachovnicovitému půdorysu, který si tak drze narušuje Broadway; v sousedící Číně a Itálii v několika blocích.

Už když jsem z něj přijel před dvěma lety, chtěl jsem se vrátit. A některá přání se plní. Skoro. Tentokrát bylo Big Apple jenom přestupní stanicí. Naštěstí. Přijel jsem totiž do New Yorku v době generálních oprav. Všude, kde jsme byli, snad kromě Little Italy, se něco opravovalo. Pier 17 zavřené, dolní Manhattan rozkopaný, Times Square bylo schované za ploty skoro celé.

Jaká ale byla tentokrát cesta? Opět jsem letěl z Varšavy. Zařekl jsem se, že z Varšavy už nikdy nikam, leda do Států. Dobrá tedy. Tentokrát jsem ale nehodlal absolvovat tu ubíjející sedmihodinovou cestu autem, takže jsem kus cesty letěl. Úsek Vratislav–Varšava, který autem trvá pět hodin, letadlo zvládlo za čtyřicet pět minut. Zbylo mi i volné odpoledne ve Varšavě, tak jsem se rozhodl, ji trochu prošmejdit. Jediné, co jsem z ní znal z fotek, byl ten mrakodrap (Palác kultury). Kromě něho tu je ale krásná stará čtvrť, plná úzkých uliček, restaurací a opevnění.

Hotel ve Varšavě jsme měli zarezervovaný přes jeden zahraniční web. Kupovali jsme si přes něj, prakticky za hubičku, letenky, rezervovali hotely. Před třemi měsíci se sice objevila zpráva, že tenhle web dluží desítky milionů euro, ale všechny naše rezervace dosud byli v pořádku, takže jsme byli v klidu. Ten recepční byl taky docela v klidu, když nám říkal, že naše rezervace byla zrušena. No, jednou k tomu dojít muselo…

11. září:
Ideální datum pro let do New Yorku

Let Varšava – New York byl s přestupem ve Frankfurtu. Pilot ohlásil, že náš přílet budeme mít deset minut zpoždění, nasměrovali nás totiž na přistávací plochu mimo letiště. Byl docela zážitek, když jsme pak letadlem přejížděli po mostě šestiproudou dálnici a koleje. Přestoupili jsme do harmoniky, sledoval jsem přistávající A380 a představoval jsem si, jaké to asi je, sedět v ní. Když se harmonika rozjela, soustředil jsem se jen na dvě věci, udržení se a udržení kufru mezi nohama. Než jsme vystoupili, řidič dvakrát autobus otočil, asi zabloudil, jednou couval, jednou uvízl v zácpě (což mi na letišti přišlo hodně absurdní). Co ale bylo nejlepší, jeli jsme v bezprostřední blízkosti několika átřistaosmdesátek a jedné sedm-čtyři-sedmičky. Spolu s tím Dreamlinerem ve Varšavě aviaticky zatraceně úspěšný den.

Frankfurt – tři A380 vedle sebe
Frankfurt – tři A380 vedle sebe

Pomalu se sunu po travelátoru, na to abych šel po svých, mám až moc času a málo odhodláni. Rozhlížím se kolem sebe, spíše nepřítomně přejíždím očima z jedné strany na druhou: rodinky s dětmi – děti běhají kolem; starší páry, mladší páry, paní s nohou na vozíčku, další rodiny s dětmi, těhotná pihatá angličanka, co jsem vedle ní seděl v harmonice.

Určitě to znáte: koukáte a najednou vám dojde, že něco, co jste viděli, nedávalo smysl. Jistě, ta ženská měla nohu na vozíčku v nepřirozeném úhlu. Travelátor se sune hodně pomalu, takže se na ni podívám znova. Paní, kolem padesátky, sedí sama u brány 21, bruneta, a na vozíčku má umělou nohu. Jak se pomalu mění úhel, z kterého na ni koukám, vidím, že má obě nohy vlastní. Kdo, sakra, s sebou vozí umělou nohu?

Před měsícem proběhlo ve zprávách, že Spojené státy zostřují bezpečností opatření a na odletových letištích budou probíhat extra rozhovory a kontroly. Protože jsme měli zaplacený přednostní vstup do letadla, měli jsme po rozhovoru jako jedni z prvních, pán se nám pochlubil, že byl před dvěma týdny v Praze, seděli jsme, čekali, až se otevře brána a budeme moci jít do letadla, když koukám, jak si to k nám šine taková malá Američanka, asijského vzezření, v mundůru letiště Frankfurt. A že jestli můžeme jít s ní, že si nás vybrala na extra bezpečnostní kontrolu. Dovedla nás k další dámě ve stejnokroji, Němce, která nám, anglicky, vysvětlila, že se nemáme čeho bát, že jsou to jenom rutinní kontroly, ale teda že zrovna teď tam mají nějaký vážný problém s jiným cestujícím, takže nám tu prohlídku udělají ne v té plechové ohradě, kterou okupoval problémový cestující, ale vedle. Proč ne? Museli jsme vyndat všechnu elektroniku, všechno pozapínat, nějaké to ochmatávání a už mě lifrovali, ať si sednu vedle té Němky. Museli jsme zůstat pod kontrolou, co kdybychom měli někde nějakého komplice a ten nám, zkontrolovaným, ještě stihl strčit nějakou tu bombu, před nastoupením do letadla.

Jak jsem vedle ní seděl, poslouchal jsem, co ta Němka říká Američance. Německy. Nerozuměl jsem ani slovo. Když Němka skončila svůj dlouhý monolog, oznámila jí Američanka, která se na ni celou dobu usmívala a přikyvovala, že na ni mluvila německy, tudíž jí nerozuměla ani slovo. Obě se tomu zasmály a Němka znovu spustila, tentokrát v angličtině. „Problém s cestujícím“ byl eufemismus pro stopy výbušnin v pasažérově pasu. A sedněte si pak 11. září s takovým člověkem do letadla…

Východní pobřeží USA

Minule na JFK, evropské aerolinky přistávají většinou právě na JFK, jsme na vstupních pasových kontrolách čekali přes dvě hodiny, tentokrát, jelikož jsme letěli s americkými United, jsme přistávali v Newarku (EWR). Tady jsme museli čekat ve frontě celých pět minut. Newark je sice v New Jersey, takže v jiném státe než je New York City, ale z JFK i z EWR je to na Manhattan stejně daleko.

Prapůvodní plán na první den, den příletu (přistávali jsme ve dvě odpoledne) bylo půjčit si auto a jet dvě stě mil na sever, do města Albany, kde měla začínat podzimní koncertní šňůru Cher. Co čert nechtěl, dva dny před odletem sebou sekla a první tři koncerty byly přesunuty. Smůla. Náhradní plán? Chicago! Tedy ten muzikál…

Z letiště jsme hnali na ubytování, bydleli jsme u jedné slečny v New Jersey, kterou jsme sehnali přes airbnb, a její přerostlé čivavy Diega. Ani jednou se ta bestie nenechala pohladit. Diego, ne slečna.

Dorazili jsme na Manhattan a vyrazili skrz rozkopané Times Square k červeným schodům na jeho konci, pod kterými se prodávají lístky na broadwayské shows. Tam jsme žádné lístky za rozumnou cenu nesehnali, tak jsme to zkusili přímo v divadle Ambassador, kousek od Times Square. Tam už jsme uspěli.

Divadlo Ambassador – Chicago
Vývěsní štít divadla Ambassador

Chicago, Chicago… Upřímně, víc než v tomhle muzikálu se mluví na kdejakém koncertě. Skoro všechny dialogy, které třeba znáte z filmu, odpadly (resp. scénáristi si je do filmu připsali).

Když jsme se usadili, udivilo mě, že nevidím místo pro orchestr. Hudebníci ale seděli na podiu na takových průchozích schodech, které sloužily zároveň jako kulisa. Co mi ale vzalo dech, byla dirigentka. Nikdy jsem žádnou neviděl, musím přiznat, že jsem si myslel, že tuhle práci holky nedělaj.

12. září:
Stále Velké jablko

Druhý den jsme se motali po dolním Manhattanu (nákupy), Central Parku (relax) a 5th Avenue (nákupy) a když se setmělo, odjeli jsme zpátky za řeku a udělali pár fotek nočního panorama Manhattanu.

Večer mě dohnal jet lag, celodenní horko, možná taky nějaké špatné jídlo, každopádně jsem celou noc strávil s horečkou a tréninkem sprintu na čtyři metry s přískokem k míse. Důstojné zakončení pobytu v NY.

13. září:
Odlet do Vegas

Další ráno jsme totiž vyrazili do Philadelphie. Ne, že bychom tam nějak extra chtěli, já měl ještě furt zimnici a tahejte se v takovém stavu, v dešti, se dvěma kufry, do vedlejšího státu a pak zase zpátky, ale protože jsme prostě museli. Ve Philadelphii nám totiž začínaly letenky do Las Vegas. Museli jsme ve Philadelphii nastoupit do vlaku, tím se vrátit zpátky na letiště v Newarku, abychom mohli letět dál. Nešlo to udělat snadněji? Šlo, ale ne za tyhle peníze.

Takže jsme ráno sbalili kufry a vyrazili na vlak spojující nádraží v Newarku s Manhattanem. Předpokládaný čas cesty, podle google maps, 20 minut, realita byla asi tak o 25 minut delší. Když si necháte ale jen čtvrthodinovou rezervu, je to problém. Štěstí bylo, že navazující spoj měl zpoždění taky.

Ve Philadelphii jsme stihli akorát dojít z nádraží kolem radnice k Hard Rock Café a pak jsme se schovali před deštěm do koblihárny Donkin‘ Donuts. Nějakým nedopatřením jsem dostal černý čaj s mlékem. Docela mi ale chutnal.

dunkin
Oběd u Donkin‘ Donuts

Zpátky do Newarku na EWR jsme z Philadelphie jeli přímo amtrackem, takovým retrovlakem. Na letišti jsme pak zjistili, že místní samoobslužné kiosky nás prostě neodbaví. Problém nebyl v nás, že bychom to neuměli, odbavovali jsme se tak už ve Varšavě, ani lidem od United to nešlo. Vždycky jsme museli na klasickou přepážku.

Na bezpečnostních kontrolách se tu všichni zouvají, opět se jim nezdála power banka, posílali ji rentgenem třikrát. Taky jsem se tu prvně setkal s full body skenerem. To je ten, do kterého vlezete, uděláte ruce vzhůru a on vás víceméně svlékne. Když jsem z něj vylezl, podíval jsem se, jestli to něco našlo. Ukázalo to tři body: na levé straně halvy – náušnice; na pravém boku – nemám zdání; mezi nohama – to mi fakt není jasný, co tam bylo kovového, protože poklopec jsem měl na knoflíčky.

Šestihodinový let z Newarku do Vegas jsem přežil jen díky horkému, neslazenému čaji, kterého se normálně ani nedotknu. Američani pouští klimatizace na absurdně nízké teploty. Navíc, United na vnitrostátních letech nedává jídlo, nevadí, že ten let trvá šest hodin, entertainment system se musí platit. V tabletu jsem měl Čtyři vraždy stačí, drahoušku, tak jsem si pustil to. Dvakrát. V mezičasech jsem pak koukal do notebooku Asiata vedle mě, který dělal nějakou prezentaci v angličtině z anglicky psané učebnice a prokládal to čtením komiksu v… hm… ve znacích.