9. září 2012, Varšava
Včerejší cesta stála za houby. Věděl jsem, že to bude dlouhé, ale až tak dlouhé jsem to nečekal.
Plesání na plese
Volně inspirováno skutečnými událostmi.
(Hodně volně.)
O překot se to snažím stihnout. Vbíhám do nádražní haly, sbíhám schody, kufrem si několikrát málem podrazím nohy, dostanu se na nástupiště právě včas, abych viděl, jak ta mrcha odjíždí. Zatracená zubačka. Zrovna se přehupuje přes horizont.
To, že jsem nestihl tenhle vlak, znamená, že mi ujede i rychlík dole ve Štrbě a écéčko ze Žiliny, propadne mi již zaplacený lístek a já právě teď nevím, jak se dostanu do Čech…
Zatracená bába na recepci, kdyby se tak dlouho nevykecávala s recepční, mohl jsem to stihnout. No nic, pozdě bycha honiti… pozdě zubačku honiti.
Co mi zbývá? Jdu se podívat, kdy mi jede další (za půl hodiny) a sedám si na nástupišti na lavičku. Koukám tupě na zbytky sněhu naproti mně a připadám si divně. Když jsem spěšně odcházel z hotelu, teploměr na recepci ukazoval 19,5°C a i tady je pořád sníh a že ho není málo…
Její příběh
Byla to chyba. Ne odjet pryč, toho nelituji, ale odjet od Něj. Chyběl mi. Sice mi několik týdnů trvalo si přiznat, že můj odjezd byl unáhlený, ale v tu chvíli už jsem měla práci a rozhodla se té příležitosti chopit.
Byly to sice krásné dva roky, ale co naplat, jednou jsem se musela vrátit, rozhodně se mi tam nelíbilo tolik, abych tam zůstala. Jet na Kubu na dovolenou je fajn, ale žít na Kubě, je něco úplně jiného.
Teď sedím v autobuse a doufám, že tam bude. Pochopím, když ne, zasloužila bych si to.
Jeho příběh
Sedím tu nervózně na zahrádce naší restaurace. Je polovina září, před chvilkou lehce sprchlo, ale je teplo, přišlo babí léto. Jsem tu akorát.
Dalího spánek
Když někde spím poprvé, mám problém usnout. Nové prostředí, jiná tvrdost postele, jiné zvuky z okolí, jinak osvětlená místnost (i když správná míra temnoty se dá hravě dohnat přetažením deky přes hlavu), prostě „doma je doma.“
Dnes se mi ale prvně stalo, abych několik hodin pozvolna plul mezi sny a realitou. Připadal jsem si jako uprostřed obrazu od Dalího, kdy jsem v jednu chvíli ležel a koukal z okna a v mžiku jsem z toho samého okna pozoroval posouvání jednolité masy po silnici, směřující k zatáčce. Když tam dorazila, začala se zvedat, po chvilce jsem uviděl, že má nohu – stala se z ní houba! Houba, která vypadala tak trochu jako hvězdná loď z Hvězdných válek.
Otočil jsem radši na druhý bok. Díval jsem se na nakreslené kuřátko na povlečení a než jsem se nadál, začalo z prostěradla skákat jedno kuře krákoře, chodí po dvoře… za druhým. Stačilo jen pár okamžiků a kolem mě bylo víc kuřat než v pobočce KFC.
Doma je doma…
