in the City, vol. 1

10. října, NYC

Minimálně 14 dní před odletem jsem se snažil utřídit si, co jsem chtěl vidět, skloubit to s předem zařízenými akcemi a vzít přitom v potaz i předpověď počasí, která se měnila dvakrát denně.

Jet leg se ukázal v plné síle a já byl už v půl páté ráno vzhůru.

První den bylo v plánu vyzvednutí New York passu, kouzelné to kartičky, která vám po zakoupení umožní „zdarma“ vstupy asi na stovku míst, někde můžete i předbíhat, věcí, které jsem měl objednané z amazonu a na večer návštěva Evity.

Mimo to také tříhodinová okružní plavba kolem Manhattanu, která se hned z rána zdála jako velice špatný nápad. Když jsem vykoukl z okna přechodného bydliště, venku bylo hnusně, že by jeden brečel. Těžké šedé mraky, poprchávalo, počasí akorát tak na to, aby člověk zůstal v posteli, ne aby coural po městě.

Na nejbližší zastávce subway jsem si koupil týdenní metrocard, u turniketu udělal swipe, jak se říká protáhnutí metrocard turniketem a vlezl na nástupiště. V soupravě subway se toho dá dost zažít, vystoupení dvou kytaristů, občas potkáte zajímavé lidi, hned první den se mi stalo, že když jsem nastoupil, zvedla se slečna a přišla mi říct, že mám super náušnici. Tuším, že jsem v uchu zrovna měl letadlo, které mi chválili už na pasové kontrole ve Varšavě a letuška v letadle.

Kromě toho, že všichni poslouchají hudbu, hrají na telefonu hry. Docela mě překvapilo, že jsem neviděl iPhone tak často, jak bych čekal. Ale ať už jsem viděl sebestarší telefon, majitel na něm hrál nějakou hru. Na iPhonech nejvíce letěla hra, kde běhal panáček, sbíral body a proti němu jezdily vlaky.

Z Brooklynu se na Manhattan jezdí přes Brooklynský most, kdo by to tušil, a když jsem se díval, jestli něco uvidím, díky počasí jsem dohlédl sotva z jednoho konce mostu na druhý, natož, abych viděl nějaké mrakodrapy na dolním Manhattanu.

Ač neochotně, musím přiznat, že v centru jsem měl vážný problém s orientací. Stojíc na ulici zjistíte, že vlastně ty baráky, které při pohledu na fotky vypadají tak vysoké, zase až tak veliké nejsou. Protože jsou v chumlu, tak vám to nepřijde. Jsou ovšem dostatečně vysoké na to, abyste neviděli slunce, když se k tomu ještě přidá fakt, že všechny ty ulice se kříží v pravém úhlu, takže vedou buď přímo ze severu na jih, nebo z východu na západ, tak jediné podle čeho jsem se mohl řídit, abych věděl, jestli se dívám na jih nebo východ, bylo jméno ulice. Vodorovné totiž mají přídomek streets, zbytek jsou avenue. A pak je tu samozřejmě Broadway, která si jako rebel prochází celým Manhattanem, kříží se s ostatními ulicemi, jak se jí zrovna zachce a tvoří tak náměstíčka většinou obsazené zahrádkami kaváren nebo trhy.

Když jsem si vyzvedl věci k foťáku, které jsem si objednával z amazonu, vyzvedl jsem si New York pass. Jelikož stále poprchávalo, začal jsem vymýšlet, jak pozměnit plány na dnešek a kam dát tu tříhodinovou plavbu. Vrátili jsme se tedy na Times Square, znovu do podzemí a několik zastávek k Central parku.

Procházejíc jedním tunelem, najednou jsem měl neuvěřitelně dotěrný pocit, že jsem tam už jednou byl. A byl… skoro. V tomhle tunelu totiž zabijí manžela a psa Jodie Foster ve filmu Mé druhé já. Jakmile mi to došlo, podstatně jsem zrychlil krok. Hrozně nepříjemný pocit, že tu někoho zabili, i když to bylo jen ve filmu.

Než jsem ale vyšli z parku, udělalo se nádherně. Začalo svítit a hřát slunce, takže plán byl znovu změněn a šli jsme si zařídit jízdenku na tu plavbu kolem Manhattanu. Co vám budu povídat… byla tříhodinová. Tříhodinová. Jelikož na horní otevřené palubě docela foukalo, poslední hodinu před západem slunce, po kterém jsme přijeli zpátky do přístavu, lidé odcházeli do spodní paluby a koukali se odtamtud. Nahoře nás do konce zůstalo asi dvacet.

Z lodi jsme zapluli hned do prvního Dinneru, který jsme viděli. Po jídlem honem do Maquis Theatre, na Evitu.

Možná jste viděli film Evita s Madonnou a Banderasem v hlavních rolích. Stejný příběh, akorát lépe zazpívané, Antoniovu roli na Broadwayi zpíval Ricky Martin. Přišlo mi ale, že se Rickymu dostalo nepřiměřeného uznání, zase tak dobrý totiž nebyl. Co mě ale překvapilo, že se ansámbl jednou uklonil, odešel a už se nevrátil. Asi jsem zvykl na naše divadla, že se herci aspoň jednou vrátí…

Zpátky doma jsem poslední zbytky energie věnoval sprše a dopravení se do pelechu. Sotva jsem zavřel oči, usnul jsem.

Plesání na plese

Volně inspirováno skutečnými událostmi.

(Hodně volně.)

O překot se to snažím stihnout. Vbíhám do nádražní haly, sbíhám schody, kufrem si několikrát málem podrazím nohy, dostanu se na nástupiště právě včas, abych viděl, jak ta mrcha odjíždí. Zatracená zubačka. Zrovna se přehupuje přes horizont.

To, že jsem nestihl tenhle vlak, znamená, že mi ujede i rychlík dole ve Štrbě a écéčko ze Žiliny, propadne mi již zaplacený lístek a já právě teď nevím, jak se dostanu do Čech…

Zatracená bába na recepci, kdyby se tak dlouho nevykecávala s recepční, mohl jsem to stihnout. No nic, pozdě bycha honiti… pozdě zubačku honiti.

Co mi zbývá? Jdu se podívat, kdy mi jede další (za půl hodiny) a sedám si na nástupišti na lavičku. Koukám tupě na zbytky sněhu naproti mně a připadám si divně. Když jsem spěšně odcházel z hotelu, teploměr na recepci ukazoval 19,5°C a i tady je pořád sníh a že ho není málo… Pokračovat ve čtení „Plesání na plese“