Filip Martínek

Dnes jsem strávil den v místech, kde jsem byl po 4 roky doma – na intru. Bylo fajn vidět ty staré tváře, které vlastně vůbec nevypadají staře, vidět lidi, kteří mi byli po čtyři léta, i když to byly spíše podzimy, zimy a jara, rodinou.

Ve vlaku, cestou zpět domů, jsem vzpomínal na ty tisíceré výstupy na Hrádek, prosmáté snídaně, čokoládové dýchánky ve vestibulu (čokoláda sice z automatu, ale co – šlo o tu atmosféru), courání jen tak po městě, návštěvy libereckého divadla. A hlavně na hodiny smíchu nastřádané za ty čtyři roky.

Vím, že se opakuji, ale děkuji všem zainteresovaným osobám za účast v tom šíleném podniku. Děkuji všem mým spolužákům, spolubydlícím, spoluubytovaným, spolustolujícím, prostě všem, kteří tu byli a pomohli, když jsem potřeboval zakopat partyzány, unést prezidentovu dceru, či jinou malichernost.

Okořenil bych to slovy nějakého velikána, jenom mě žádná nenapadají, takže se musíte spokojit pouze se slovy mými, za to upřímnými: „Děkuji Vám.“

Dnešek mohu prohlásit za den peněz.

Od rána jsem se živil rohlíky, a když taťka zjistil, že nemá co přikusovat k polévce, vyslal mě do krámu. Naneštěstí se v tu chvíli rozhodla poctít nás návštěvou slečna pošťačka a přinést mi doporučené psaní. Samozřejmě ho taťkovi nepředala a ani když jsem ji po cestě z krámu potkal, psaní mi nevydala – neměl jsem u sebe OP.

Doma jsem zjistil, že se jedná o dopis s červeným proužkem. Netušil jsem, co by mi kdo mohl chtít? Dopis byl navíc poslán z Jablonce, odkud mi nikdy psaní s rudou stuhou nepřišlo. Letos takové liebesbriefy chodily jenom z Ústí nad Labem a Českých Budějovic.

V obchodě jsem se pohyboval kolem pravého poledne a na poštu jsem měl jít až ve tři hodiny. Spousta času na přemýšlení, kdo mi asi může psát. Pantáta říkal, že sociálka. To já byl smělejší – viděl jsem to na dopis od notáře píšícího, že mi někdo odkázal hromadu peněz. No co? Snít se musí.

Třetí hodina se přiblížila, byl jsem připraven vyrazit na poštu. Beru do ruky peněženku, že do ní schovám takový ten papírek, který musíte ukázat, aby vám dali, co chcete. Víte jaký myslím, že ano? Otevírám ji a vypadly na mě tyři stovky. Nebyly zastrčené ve své přihrádce, byly jen tak halabala položené. Měl jsem nové téma na přemýšlení – kde se tam vzaly? Rozhodně bych si totiž pamatoval, kdybych je tam dával já.

Po cestě mi docvaklo, že jsem učinil objednávku v podobné ceně, která mi ovšem přišla už včera. Ten pán z PPLka sice působil trochu zmateně, ale že by byl natolik mimo, aby odjel, aniž by získal peníze?

Na poště jsem pak zjistil, že se v mé peněžence nestydatě ukrývá ještě další stokoruna a mně to docvaklo. Moje peněženka se stala novodobým Betlémem a já přihlížel výsledku neposkvrněného početí, trošku zvláštního zázraku. Zelený Karel IV. se musel cítit v tom prázdném prostoru mé peněženky natolik osamocen, až byly vyslyšeny jeho prosby a porodil si tři další společníky – dva sobě rovné a jednoho, jak jen to říci? Znáte to, když dítě přeroste rodičům přes hlavu?

První záhadu jsem tedy měl vyřešenou, ale co ten tajemný dopis? Záhy se ukázalo, že Oddělení hospodářské kriminality Policie České republiky asi už vyšťouralo mé daňové úniky, kdy jsem stát okradl o milióny korun českých, možná přišli na tu vytunelovanou banku, ale nebojte, já se nedám. Zapírat, zapírat, zapírat.

Nebo že by už věděli o mém soukromém Betlémě?

Ne náhodou jsem se doslechl o „Ukaž své maturitní vysvědčení“ a řekl jsem si: „Proč ne, však se nemám, za co stydět.“ Chtěl bych parafrázovat, že „výsledky odpovídají vloženému úsilí“, ale to bych lhal. Úsilí bylo totiž vloženo skutečné minimum, jednak o svaťáku nebyl čas (viz. článek Ona, tolik skloňovaná), jednak se v tom nádherném počasí, které panovalo po ten čas, učit nedalo. Možná jsem sklidil ovoce z předchozích čtyř let, spíše bych to ale přičetl na účet štěstěny, protože jsem si vytáhl sérii lehkých otázek. Výsledek si můžete prohlédnout níže: