Nenechali jsme se odradit „neúspěchem“, ve výsledku to totiž byl sakra úspěch, předchozí výpravy a vypravili jsme se lovit mastodonty.
Expedice HP 2011
Ráno na verandě
Slunce už praží a to je stěží po půl deváté. Kdybych přišel ještě o chvilku dříve, určitě bych mohl popisovat i odrážení slunečních paprsků v kapkách rosy. Ta už je ale v čoudu. Minimálně všude tam, kam až oko mé trojbarevné dohlédne.
Kdybych si býval s sebou vzal jednoho z těch broušených panáků, mohl jsem pozorovat, a vám poté květnatě zprostředkovat, lámání paprsků ve skle/plastu. (Předchozího večera jsme se na materiálu neshodli a jeden rozbít jsme si nemohli dovolit – chyběl by nám.) Není tu, nic nebude. Máte smůlu.
Místo toho na stole leží mobil, ze kterého hraje Robyn, a cola. Důležité to elementy.
Když někde spím prvně, spím málo. Když piju, spím málo. Dnes v noci, v chatě na Branžeži, se můj spánek scvrknul na hodinu a půl. Musím ovšem uznat, že i tak jsem jako rybička z Fukušimi.
Devět hodin. V chatě je ticho, sem tam si někdo spokojeně pochrupne, nebo neméně spokojeně prdne do peřiny. Nepředpokládám, že by se to v nejbližší hodině mělo změnit. Šel bych někam na procházku… Smůla, vylezl jsem jen v tričku a spacáku, to asi nikde špacírovat nebudu.
P. S.: Nakonec jsem pro toho panáka došel a to vám povím – ty paprsky… Fakt žůžo.
P. S. S.: Po půl hodině jsem si všiml, že v noci přes schodiště nějaký pavouk natáhnul pavučinu. To jsem zvědav, kdo ji vymete…
Zvuky noci
Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy lidstvo nikdy nepřestanou udivovat. Mezi ně rozhodně patří různorodost chrápání mojí drahé babičky.
Obvykle, když jdeme s Terezkou spát do chaty, babička se probudí a mi tak máme reálnou šanci usnout dříve než ona a vyhnout se tak zvukům, které… jsou jako vystřižené z Exorcisty.
Včera jsme to štěstí neměli. Koukali jsme na Hanibala zrození a – tady trochu odbočím: představte si, že bychom koukali na takové Paranormal aktivity. Myslím, že bychom nespali ani já, ani sestra. Takže, koukali jsme na Hanibala a do chaty jsme přišli až k jedné hodině ráno. Babička se dvakrát otočila, ale nevzbudila se. Ještě než jsem stačil zalézt do postele, babička se rozjela. Než stačila zalézt do postele sestřička, už mi tekly slzy.
Potlačovaný smích je prevít. Člověk díky němu může přijít i k úrazu. Jelikož sestra leží s babičkou na rozkládacím gauči, její zážitek byl jaksi bezprostřední. „Já to mám hned z první palby!“ řekla, což mě sedícího a píšícího tento článek odzbrojilo natolik, že jsem se zaklonil a hlavou majznul do obložení. Nic nerozesměje tak, jako cizí neštěstí, kterému se nesmíte smát moc nahlas.
Babička má rozvinutou stupnici chrápání: od dřevorubeckého hřmění, co by sundalo i strom, přes normované chrápání, až po zvuky, které bych přisuzoval psovi v posledním tažení. Po každé sestavě si navíc babička dopřává dlouhé oddechnutí a chvilku odpočinku, aby nabrala nových sil. Jako v aerobiku.
No sami posuďte z audio nahrávky:
Když pak babička přestala chrápat, pro změnu jí začalo kručet v žaludku… C‘est la vie.
Ty rozdíly
Tady je to všechno jiné. Jezdíme sem každý rok už…no, co si pamatuji. Ne, to je, vzhledem k perfektní funkčnosti mé paměti, nevhodné tvrzení. Jezdím sem už od malička. Sem do Nové Bystřice.
Doma to mám všechno okoukané, tady je to všechno takové… jihočeštější.
Každý rok, v polovině srpna, brzo ráno vstáváme, spěcháme na vlak a čeká nás 6 hodinová cesta na druhou stranu republiky. A to jsou ty rozdíly – letos jsme vyjeli o měsíc dříve a busem.
Vždycky se těším, až vyrazíme na houby, vyjdu do lesa, uvidím ty notoricky známé stromy… přísahal bych, že mi od loňska většinu pokáceli.
Doma mi docela vadilo, když pršelo. Tady prší a mně se to líbí, ten déšť je takový veselý. Možná to bude tím, že je to ten krásný letní déšť, co trvá jako Večerníček, ne ten podzimní marast jako na severu.