Dnešním článkem nepobavím. Rozhodně ne.
Osoba, kterou milujete, vás podvede. To se prostě stává. Je ale skutečně nutné, abych tím, že jsem svoje libido neudržel na uzdě, obtěžoval ještě toho druhého? Když se s ním nechci rozejít, tak proč bych mu to říkal? Z upřímnosti? Houby. Tohle není snaha o upřímnost, ale alibismus. „Mně to trápí, tak ti to řeknu a určitě se mi uleví, protože ta upřímnost je přeci tak osvobozující.“ Je. Většinou. Tohle je ale zrovna ten případ, kdy tomu tak není. Sám si za to můžu, tak snad mám dost důstojnosti a odvahy a vyžeru si to sám, ne? Tu druhou osobu miluji, no, minimálně ji mám rád, proč bych s ní jinak byl*, tak ji snad nechci ublížit. A tohle jí ublíží zaručeně.
Spíše si uvědom, proč jsi to udělal. Jestli v tom byl alkohol, dej si facku a přestaň pít, když to neumíš. Když hledáš něco, co ve vztahu nemáš, nebylo lepší zařídit, abys za tím nemusel tajně?
*V případě zlatokopek je to jiná.
Nemyslím si, že by milosrdná lež, či milosrdné tajení pravdy mohlo být dostatečným ospravedlněním takového činu. Když to člověk udělá jednou, co mu zabrání to udělat znova? Tím spíš, že se s tím naučí žít to pro něj s dalšími a dalšími bude jenom snazší a snazší. Já bych ani nežádal svou přítelkyni o odpuštění. Já bych od ní odešel sám, už jen proto, že pokud ji miluji, tak ji nechci takhle ubližovat.
Minulost už nezměníš, ale tím, že nebudeš lhát, nebo budeš říkat pravdu alespoň zachráníš její budoucnost. 😉
Pokud to byl jen blbý úlet, tak si to člověk musí vyžrat sám. Přenesení problému na druhého přináší další starosti.