Publikováno

Západní pobřeží I.

Západní pobřeží

V Las Vegas jsme přistáli po desáté večer, v půjčovně u letiště na nás čekalo auto. Tedy mělo. Čekali jsme na něj my.

Stalo se skoro pravidlem, na mých cestách, že něco nevyjde. Většinou to ale není na škodu. Na cestě do Číny mi ztratili kufr, ušetřil jsem za úschovnu, na Mallorce neměli rezervovanou třídu auta, upgread do vyšší, jednou zase nebyl pokoj…

Tentokrát byl problém v tom, že auto sotva sjelo z výrobní linky, takže jsme museli počkat, než z něj sundají nálepky. Dostali jsme hjundé Tuscon, u nás ix35.

První noc ve Vegas jsme bydleli ve Westgate Las Vegas Resorts, vlastně nebylo ani potřeba jet po Stripu, ale byl jsem jen navigátor… Jakmile řidič zahlédl ceduli S Las Vegas Blvd, navigátor nenavigátor, už jsme na něm byli. A taky v zácpě jako prase… Tak jsme se pomalu sunuli po Stripu, koukali, jak to kolem všechno svítí a bliká, jak je všude kolem asi miliarda lidí. Někde u Bellagia jsem stáhl okénko, abych Vegas i očuchal, zrovna jsme ale asi jeli kolem nějakého fast foodu, tak jsem radši to okénko zase zavřel…

Zaparkovali jsme a šli najít recepci. Po půl kilometru chůze jsme k ní došli. A to jsme ani nezabloudili.

V pokoji s předsíní a šatnou, byla tři umyvadla, předkoupelna a prázdný minibar. Poslední tři (pět) věci jsem nechopil. To jako když je člověk v hotelu jen přes noc, nezaslouží si mít naplněný minibar?

14. září:
Z Nevady do Utahu: první parky, první zatáčky, čím nakrmit auto, cesta tmou

S řízením to bylo snadné. Byli jsme dva řidiči, sehnali jsme autopůjčovnu, které nevadilo, že mi ještě nebylo 25, takže jsme se mohli střídat, každý den jeden z nás. Takže to tak samozřejmě nebylo. Kdo si ráno urval klíče od auta jako první, ten řídil. Musím hrdě prohlásit, že jsem byl většinou rychlejší.

První nasednutí do automatu, chvilka štelování s tou jejich verzí řadicí páky, potřeboval jsem vycouvat, ale když už jsem tam měl rychlosti, na displeji jsme měl jedničku, ať jsem řadil dolů jak jsem chtěl, R se mi tam nepodařilo dát. Nakonec jsem zjistil, že zpátečka je někde jinde, podařilo se mi vycouvat a zařadit se do víceméně nulového provozu. Bylo totiž sedm ráno – nemohli jsme spát. Jet lag.

Před námi byl první den přírodních krás západního pobřeží, asi 300 mil v autě. Zion Canyon Park vynechám, ten mě nebavil, zato ta druhá přírodní krása dne, Bryce Canyon National Park, to už bylo jiné kafe.

Z BCNP, zkratky, zkratky, jsme vyrazili na ubytování. Bylo to ještě několik hodin cesty. Předtím jsme ale museli natankovat. Byli jsme postaveni před zásadní problém: na co to vlastně jedeme? Počítali jsme s tím, že to bude napsané na záklopce nádrže. Houby. Deset minut jsme běhali kolem auta, než jsem v autě našel servisní knížku. Benzín by to rádo.

Setmělo se, cesta se začala klikatit, byla užší a užší. V jednom okamžiku jsem vyjel na hřeben a po obou stranách silnice prostě nebylo nic, jenom díry. Přestože jsme projížděli několika městečky, doprava byla nulová, a když už proti mně někdo jel, akorát jsem nadával. Protijedoucí totiž nevypínali dálková světla.

„Za sto padesát yardů, odbočte vlevo.“ Musel jsem jezdit na britské jednotky, americké mi navigace nechtěla povolit. Ostatně, i kdyby mi řekla, že mám odbočit za padesát stop, bylo by mi to k ničemu, protože neodhadnu ani padesát metrů. Zpomalím, blížím se k prudké pravotočivé zatáčce a mžourám do tmy, protože ta odbočka by měla být někde před ní a já už jsem dost unavený na to, abych ji přejel a někde se obracel. Jediné, co v té tmě najdu, je taková blbě udusaná stezka, kam by se ale eventuálně, s trochou snahy, auto mohlo vejít.

Navigátor: „To je ono!“

Řidič: „To nemyslíš vážně?!“

Navigátor: „Dělej, odboč!“

Teda, myslel jsem, že jedu pomaleji.

Stezka se ale postupně rozšířila na trochu lépe udusanou cestu, kde se vedle sebe vejdou dvě auta. Jel jsem odpovídající rychlostí, čekal jsem, kdy mi co vlítne pod kola. Jak jsem si ale přivykal na kvalitu cesty, těžkla mi noha na plynu.

„Bacha!“

Upřímně, měl jsem pocit vážně dobře odvedené práce, když jsem ve světle reflektorů viděl, jak mě předběhla mračna prachu, který by jinak byl za mnou.

Nevím, kam jsem koukal, ale zastavil jsem kousek před obrovským negativním zpomalovacím prahem. Prostě dírou, strouhou nebo něčím takovým. Kdybych pokračoval stejnou rychlostí, asi bychom v té strouze nechali nápravu nebo něco podobně nedůležitého. Copak o to, auto mělo všechny pojistky, které Sixt nabízí, takže by nám poslali nějakou pomoc a nové auto, jediný problém – v tomhle státu Sixt není a Vegas je 300 mil daleko. Boulder Mountain Guest Ranch, jak se jmenovalo dnešní ubytování, byl za rohem.

Pokoj byl velký tak akorát na dvě hodně masivní palandy, a dva velké kufry. Víc se do toho pokoje nevešlo. Sociálky společné: na chodbě byly dvě koupelny. Jelikož ale byly na patře obsazené jenom dva pokoje i s tím naším, zase tak společné nebyly. Mimo pokoje se dá na ranči bydlet v kovbojských stanech a tipi s ručně dělaným nábytkem a ručně malovanými podlahami.

Ten ranč byl vůbec celý hand-made. Vlastní zelenina a ovoce, vlastní maso, vlastní pití (freshe), vlastní mýdlo a sprcháč. Musel být.

Když jsem se vracel do auta pro mobil, nejen že jsem zjistil, že je dost zima, ale také jsem spatřil tu nejkrásnější a nejplnější noční oblohu ve svém životě. Široko daleko není žádné velké město (nejbližší Richfield [pokud se dá osmi tisícové město považovat za velké] je necelých 100 mil daleko), takže světelný smog je nulový. Tolik hvězd jsem nikdy neviděl.

15. září:
Cesta prachem, vodou, znovu prachem a tmou (zase)

K snídani domácí chleba nebo buchta (bylo to sladké jako buchta, ale chleboidní konzistence), ostružiny, meloun, jahody, k pití zeleninový fresh. Člověk se až děsí, co s ním takováhle nálož zdraví provede.

Dneska jsem nebyl rychlejší, takže je ze mě navigátor a fotograf. Vydáváme se po Burr trail skrze Capitol Reef National Park, směrem ke Cathedral Valley. No směrem. Nejdřív jedeme úplně na opačnou stranu. Až když se z asfaltky stane „nezpevněná cesta“, jak jí říká navigace, pomalu se otáčíme k silnici, která vede k turistickému centru Cathedral Valley National Parku. Sice to k němu byla několik kilometrů zajížďka, ale potřebovali jsme zjistit, jestli je Hartnet Rd sjízdná a jestli na ni můžeme naším autem. Je a můžeme.

Otočili jsme auto, jeli a přejeli odbočku. Když jsme se vrátili, chvilku jsme se motali ve zrovna vyschlém korytu řeky, než jsme narazili na řeku, kterou bylo nutno přebrodit. I když je naše auto jenom městské SUV, poradilo si s tím výborně. Jen já jsem skoro hlavou rozbil okénko, když jsme vyjížděli na břeh. Cesta po Hartnet Rd a Cathedral Valley Rd měří asi 30 mil, jeli jsme ji šest hodin a za tu dobu jsme potkali jedno auto v protisměru, dva turisty se psem, jedno babetistu, hada a krávu.

Víc než samotná Cathedral Valley mě zaujal kaňon, který jsme míjeli. Když jsem do něj shlížel, napadlo mě, jak by mu slušela nějaká epická bitva. Bylo to místo, které si vyloženě říkalo, aby na každé straně toho údolí stála obří armáda a bojovala o konec světa. Elfové proti skřetům. Dobro proti zlu. Ví o tomhle místě Jackson?

Ještě před setměním jsem stihli Goblin Valley, kde jsme viděli krásný západ slunce, a nocí jsme vyrazili do města Green River, na řece Green River u Green River State Park, kreativní.

Počet málem přejetých zajíců: 1

Počet vyblikaných řidičů, kvůli dálkovým světlům: 32

Před motelem v Green River jsme zjistili, kde to auto má „ruční“ brzdu. Dole u levé nohy.

Konečně jsme spali v motelu, v jakých parta z Kriminálky Las Vegas nachází mrtvoly v bazénu. Motel měl jen dvě chyby: byl v Utahu, takže jasně mimo rajon, a když jsem se díval, tak v bazénu žádná mrtvola neplavala.

Protože jsme měli hlad, vyrazili jsme do pizzerie, kterou jsme viděli po cestě. Když jsme čekali, dorazila tam dvojice, kluk a, snad, dívka… Víte, kdo je redneck? Přesně oni dva. Přísahám, že ta holka měla víc vousů než spousta kluků, které znám. Navíc vypadala, že už její prarodiče byli sourozenci.

Když jsme šli zpátky do pokoje, u bazénu seděli nějací lidé, tak třeba ráno…

16. září:
Parky, kaňony, parky

Samozřejmě… Takové štěstí, aby v bazénu ráno plavala mrtvola, prostě já nemám.

Po kontrole bazénu a snídani jsme vyrazili do parku Deadhorse point, kde zrovna hoši z Hollywoodu natáčeli něco s horskými koly a kde jsme potkali zájezd Němců.

O kus dál, v Canyonlands (Američani jsou ohromně kreativní, pokud jde o pojmenovávání) jsme potkali zájezd Francouzů.

Hrozně mě bavilo koukat dolů do kaňonů, na klikatící se cestičky půl kilometru pode mnou, vodu ještě o pár desítek metrů níže, bílou čáru v patnácti stech metrech nad mořem, hraniční čáru kaňonů, ve kterých tekla řeka. Co mě ale fascinovalo nejvíce, byly stopy po vyschlých potocích a říčkách. Když jsem zpětně probíral fotky, vyděsilo mě, kolik mám „stejných“ fotografií vyschlých koryt. Tohle místo bych přál vidět každému…

Z Canyonlands jsme jeli do Arches parku, údajně toho nejhezčího parku, který mě ale vůbec nebavil. Bylo horko, byla tam spousta lidí, vzali jsme ho relativně hopem.

Po obědě v Moabu, městu kousek od Canyonlands a Arches parku, jsme se rozjeli do Momument Valley, což byla cesta na tři hodiny, takže jsem, jako navigátor, zapnul navigaci, sklopil sedačku a usnul.

První, čeho si člověk všimne po vjezdu do indiánské rezervace (autonomní oblast Navajů), pod kterou Momument Valley spadá, je bordel kolem silnice. Odpadky, střepy, nic takového mimo rezervaci nenajdete. On si asi člověk rozmyslí, jestli vyhodí něco z okénka, když mu hrozí pokuta od čtyř set do dvou tisíc dolarů.

Do Momument Valley jsme dorazili akorát na západ slunce, takže terasu u hotelu, který tam nějaký podnikavec postavil, okupovaly desítky stativů a desítky Asiatů. Pohled na dominanty Momument Valley při západu slunce byla jedna z nejbarevnějších věcí, co jsem kdy viděl.

Motel jsme měli zabookovaný ve Flagstaffu, dalších dvě stě kilometrů cesty, a jelikož jsem se vyspal po cestě z Moabu, z navigátora se stal řidič.

Co v USA jako řidič oceníte, je značení rychlostí. U nás je člověk naučený, že na dálnici se jezdí maximálně sto třicet, ve městě padesát, meziměsto devadesát. Tady máte všude cedule. Když ale máte Speed limit 65, víte, že když si těch šedesát pět mil nastavíte na tempomat, tak všechny zatáčky budete moci tou rychlostí projet. A jelikož jsou dost prázdné silnice, ani nikdo jiný vás nebude zdržovat. Zkuste si to tady s devadesátkou, ve třetí zatáčce budete ve škarpě.

V polovině cesty začalo pršet, pak začalo chcát, já pochopil, proč mají kolem silnice varování o záplavách, místy stálo na silnici fakt hodně vody, do toho velké staveniště na odbočce ke Grand Canyonu, kterou pojedeme další den, patnáct mil do kopce, patnáct mil z kopce, až konečně – Flagstaff! Zajet do nonstop Walmartu dokoupit zásoby, ubytovat se a spát.

Publikováno

Cesta na západ

10. září:
Varšava

Chtěl jsem psát a publikovat denně, ale první večer ve Varšavě jsem byl prostě unavený, druhý jsem usnul ve stoje (vážně jsem si v metru uklimbnul a podlomila se mi kolena). Zkrátka z plánu nebylo nic.

New York je krásné město, jeho krása tkví v širokých ulicích, vysokých budovách, šachovnicovitému půdorysu, který si tak drze narušuje Broadway; v sousedící Číně a Itálii v několika blocích.

Už když jsem z něj přijel před dvěma lety, chtěl jsem se vrátit. A některá přání se plní. Skoro. Tentokrát bylo Big Apple jenom přestupní stanicí. Naštěstí. Přijel jsem totiž do New Yorku v době generálních oprav. Všude, kde jsme byli, snad kromě Little Italy, se něco opravovalo. Pier 17 zavřené, dolní Manhattan rozkopaný, Times Square bylo schované za ploty skoro celé.

Jaká ale byla tentokrát cesta? Opět jsem letěl z Varšavy. Zařekl jsem se, že z Varšavy už nikdy nikam, leda do Států. Dobrá tedy. Tentokrát jsem ale nehodlal absolvovat tu ubíjející sedmihodinovou cestu autem, takže jsem kus cesty letěl. Úsek Vratislav–Varšava, který autem trvá pět hodin, letadlo zvládlo za čtyřicet pět minut. Zbylo mi i volné odpoledne ve Varšavě, tak jsem se rozhodl, ji trochu prošmejdit. Jediné, co jsem z ní znal z fotek, byl ten mrakodrap (Palác kultury). Kromě něho tu je ale krásná stará čtvrť, plná úzkých uliček, restaurací a opevnění.

Hotel ve Varšavě jsme měli zarezervovaný přes jeden zahraniční web. Kupovali jsme si přes něj, prakticky za hubičku, letenky, rezervovali hotely. Před třemi měsíci se sice objevila zpráva, že tenhle web dluží desítky milionů euro, ale všechny naše rezervace dosud byli v pořádku, takže jsme byli v klidu. Ten recepční byl taky docela v klidu, když nám říkal, že naše rezervace byla zrušena. No, jednou k tomu dojít muselo…

11. září:
Ideální datum pro let do New Yorku

Let Varšava – New York byl s přestupem ve Frankfurtu. Pilot ohlásil, že náš přílet budeme mít deset minut zpoždění, nasměrovali nás totiž na přistávací plochu mimo letiště. Byl docela zážitek, když jsme pak letadlem přejížděli po mostě šestiproudou dálnici a koleje. Přestoupili jsme do harmoniky, sledoval jsem přistávající A380 a představoval jsem si, jaké to asi je, sedět v ní. Když se harmonika rozjela, soustředil jsem se jen na dvě věci, udržení se a udržení kufru mezi nohama. Než jsme vystoupili, řidič dvakrát autobus otočil, asi zabloudil, jednou couval, jednou uvízl v zácpě (což mi na letišti přišlo hodně absurdní). Co ale bylo nejlepší, jeli jsme v bezprostřední blízkosti několika átřistaosmdesátek a jedné sedm-čtyři-sedmičky. Spolu s tím Dreamlinerem ve Varšavě aviaticky zatraceně úspěšný den.

Frankfurt – tři A380 vedle sebe
Frankfurt – tři A380 vedle sebe

Pomalu se sunu po travelátoru, na to abych šel po svých, mám až moc času a málo odhodláni. Rozhlížím se kolem sebe, spíše nepřítomně přejíždím očima z jedné strany na druhou: rodinky s dětmi – děti běhají kolem; starší páry, mladší páry, paní s nohou na vozíčku, další rodiny s dětmi, těhotná pihatá angličanka, co jsem vedle ní seděl v harmonice.

Určitě to znáte: koukáte a najednou vám dojde, že něco, co jste viděli, nedávalo smysl. Jistě, ta ženská měla nohu na vozíčku v nepřirozeném úhlu. Travelátor se sune hodně pomalu, takže se na ni podívám znova. Paní, kolem padesátky, sedí sama u brány 21, bruneta, a na vozíčku má umělou nohu. Jak se pomalu mění úhel, z kterého na ni koukám, vidím, že má obě nohy vlastní. Kdo, sakra, s sebou vozí umělou nohu?

Před měsícem proběhlo ve zprávách, že Spojené státy zostřují bezpečností opatření a na odletových letištích budou probíhat extra rozhovory a kontroly. Protože jsme měli zaplacený přednostní vstup do letadla, měli jsme po rozhovoru jako jedni z prvních, pán se nám pochlubil, že byl před dvěma týdny v Praze, seděli jsme, čekali, až se otevře brána a budeme moci jít do letadla, když koukám, jak si to k nám šine taková malá Američanka, asijského vzezření, v mundůru letiště Frankfurt. A že jestli můžeme jít s ní, že si nás vybrala na extra bezpečnostní kontrolu. Dovedla nás k další dámě ve stejnokroji, Němce, která nám, anglicky, vysvětlila, že se nemáme čeho bát, že jsou to jenom rutinní kontroly, ale teda že zrovna teď tam mají nějaký vážný problém s jiným cestujícím, takže nám tu prohlídku udělají ne v té plechové ohradě, kterou okupoval problémový cestující, ale vedle. Proč ne? Museli jsme vyndat všechnu elektroniku, všechno pozapínat, nějaké to ochmatávání a už mě lifrovali, ať si sednu vedle té Němky. Museli jsme zůstat pod kontrolou, co kdybychom měli někde nějakého komplice a ten nám, zkontrolovaným, ještě stihl strčit nějakou tu bombu, před nastoupením do letadla.

Jak jsem vedle ní seděl, poslouchal jsem, co ta Němka říká Američance. Německy. Nerozuměl jsem ani slovo. Když Němka skončila svůj dlouhý monolog, oznámila jí Američanka, která se na ni celou dobu usmívala a přikyvovala, že na ni mluvila německy, tudíž jí nerozuměla ani slovo. Obě se tomu zasmály a Němka znovu spustila, tentokrát v angličtině. „Problém s cestujícím“ byl eufemismus pro stopy výbušnin v pasažérově pasu. A sedněte si pak 11. září s takovým člověkem do letadla…

Východní pobřeží USA

Minule na JFK, evropské aerolinky přistávají většinou právě na JFK, jsme na vstupních pasových kontrolách čekali přes dvě hodiny, tentokrát, jelikož jsme letěli s americkými United, jsme přistávali v Newarku (EWR). Tady jsme museli čekat ve frontě celých pět minut. Newark je sice v New Jersey, takže v jiném státe než je New York City, ale z JFK i z EWR je to na Manhattan stejně daleko.

Prapůvodní plán na první den, den příletu (přistávali jsme ve dvě odpoledne) bylo půjčit si auto a jet dvě stě mil na sever, do města Albany, kde měla začínat podzimní koncertní šňůru Cher. Co čert nechtěl, dva dny před odletem sebou sekla a první tři koncerty byly přesunuty. Smůla. Náhradní plán? Chicago! Tedy ten muzikál…

Z letiště jsme hnali na ubytování, bydleli jsme u jedné slečny v New Jersey, kterou jsme sehnali přes airbnb, a její přerostlé čivavy Diega. Ani jednou se ta bestie nenechala pohladit. Diego, ne slečna.

Dorazili jsme na Manhattan a vyrazili skrz rozkopané Times Square k červeným schodům na jeho konci, pod kterými se prodávají lístky na broadwayské shows. Tam jsme žádné lístky za rozumnou cenu nesehnali, tak jsme to zkusili přímo v divadle Ambassador, kousek od Times Square. Tam už jsme uspěli.

Divadlo Ambassador – Chicago
Vývěsní štít divadla Ambassador

Chicago, Chicago… Upřímně, víc než v tomhle muzikálu se mluví na kdejakém koncertě. Skoro všechny dialogy, které třeba znáte z filmu, odpadly (resp. scénáristi si je do filmu připsali).

Když jsme se usadili, udivilo mě, že nevidím místo pro orchestr. Hudebníci ale seděli na podiu na takových průchozích schodech, které sloužily zároveň jako kulisa. Co mi ale vzalo dech, byla dirigentka. Nikdy jsem žádnou neviděl, musím přiznat, že jsem si myslel, že tuhle práci holky nedělaj.

12. září:
Stále Velké jablko

Druhý den jsme se motali po dolním Manhattanu (nákupy), Central Parku (relax) a 5th Avenue (nákupy) a když se setmělo, odjeli jsme zpátky za řeku a udělali pár fotek nočního panorama Manhattanu.

Večer mě dohnal jet lag, celodenní horko, možná taky nějaké špatné jídlo, každopádně jsem celou noc strávil s horečkou a tréninkem sprintu na čtyři metry s přískokem k míse. Důstojné zakončení pobytu v NY.

13. září:
Odlet do Vegas

Další ráno jsme totiž vyrazili do Philadelphie. Ne, že bychom tam nějak extra chtěli, já měl ještě furt zimnici a tahejte se v takovém stavu, v dešti, se dvěma kufry, do vedlejšího státu a pak zase zpátky, ale protože jsme prostě museli. Ve Philadelphii nám totiž začínaly letenky do Las Vegas. Museli jsme ve Philadelphii nastoupit do vlaku, tím se vrátit zpátky na letiště v Newarku, abychom mohli letět dál. Nešlo to udělat snadněji? Šlo, ale ne za tyhle peníze.

Takže jsme ráno sbalili kufry a vyrazili na vlak spojující nádraží v Newarku s Manhattanem. Předpokládaný čas cesty, podle google maps, 20 minut, realita byla asi tak o 25 minut delší. Když si necháte ale jen čtvrthodinovou rezervu, je to problém. Štěstí bylo, že navazující spoj měl zpoždění taky.

Ve Philadelphii jsme stihli akorát dojít z nádraží kolem radnice k Hard Rock Café a pak jsme se schovali před deštěm do koblihárny Donkin‘ Donuts. Nějakým nedopatřením jsem dostal černý čaj s mlékem. Docela mi ale chutnal.

dunkin
Oběd u Donkin‘ Donuts

Zpátky do Newarku na EWR jsme z Philadelphie jeli přímo amtrackem, takovým retrovlakem. Na letišti jsme pak zjistili, že místní samoobslužné kiosky nás prostě neodbaví. Problém nebyl v nás, že bychom to neuměli, odbavovali jsme se tak už ve Varšavě, ani lidem od United to nešlo. Vždycky jsme museli na klasickou přepážku.

Na bezpečnostních kontrolách se tu všichni zouvají, opět se jim nezdála power banka, posílali ji rentgenem třikrát. Taky jsem se tu prvně setkal s full body skenerem. To je ten, do kterého vlezete, uděláte ruce vzhůru a on vás víceméně svlékne. Když jsem z něj vylezl, podíval jsem se, jestli to něco našlo. Ukázalo to tři body: na levé straně halvy – náušnice; na pravém boku – nemám zdání; mezi nohama – to mi fakt není jasný, co tam bylo kovového, protože poklopec jsem měl na knoflíčky.

Šestihodinový let z Newarku do Vegas jsem přežil jen díky horkému, neslazenému čaji, kterého se normálně ani nedotknu. Američani pouští klimatizace na absurdně nízké teploty. Navíc, United na vnitrostátních letech nedává jídlo, nevadí, že ten let trvá šest hodin, entertainment system se musí platit. V tabletu jsem měl Čtyři vraždy stačí, drahoušku, tak jsem si pustil to. Dvakrát. V mezičasech jsem pak koukal do notebooku Asiata vedle mě, který dělal nějakou prezentaci v angličtině z anglicky psané učebnice a prokládal to čtením komiksu v… hm… ve znacích.

Publikováno

Tianmen Mountain National Park

Ráno jsme brzo vstávali, vraceli jsme se do Zhangjiajie. Bylo to naše první setkání s čínskou dopravou. Majitel hotelu nás zavezl na autobusovou zastávku plácek mezi stánky a parkovištěm u vstupu k parku a paní, co tam stála u jednoho ze stánků, řekl, aspoň si to tedy myslíme, do kterého autobusu nás má posadit.

Z toho, co jsem odpozoroval, se pokusím popsat autobusovou dopravu. Autobusy tu nejsou velké, zato je jich hodně, zastaví na mávnutí. V každém je „stevardka“, který vybírá jízdné a zapisuje na papír počet cestujících. Tento papír byl na cestě do Zhangjiajie dvakrát kontrolován. Asi aby si posádky neulejvaly prašule pro sebe.

Lanovka na Tianmen mountain
Lanovka na Tianmen mountain

Asi před rokem jsem na facebooku sdílel fotku lanovky nad údolím s hnusnými serpentinami. Někteří zpochybnili její pravost, já jsem psal, že bych do ní nevlezl. Vlezl. S čistým svědomím mohu říct, že ta fotka je rozhodně pravá. Ta lanovka vede od vlakového nádraží Zhangjiajie na Tianmen mountain, jede půl hodiny, a kdo se bojí výšek, toho nabádám, ať do ní neleze. Je dlouhá skoro sedm a půl kilometru, převýšení třináct set metrů, největší úhel stoupání je 37°. V kabince kolegové cestovatelé našli i super doporučení: pokud přijde bouřka, lanovka je velmi citlivá a zastaví se. V takovém případě cestující nemají panikařit, ale mají si užívat výhled a scenerii kolem sebe. Už to vidím… já v lanovce, bouřka, kolem mě jeden blesk za druhým, fouká vítr, kabinka se houpe ze strany na stranu a já si užívám scenerii a výhledy.

Na lanovku sice byla dlouhá fronta, ale soustavně postupovala, co víc, lidí se v ní chovali o poznání slušněji než včera.

Tianmenshan temple
Tianmenshan temple

Nahoře na hoře je Tianmenshan temple, ale ten mě moc nenadchnul, navíc jsem si na mokrých schodech před ním pěkně nabil. Zato ty výhledy… Na náhorní plošině je systém vybetonované chodníčky, pod kterými 300 metrů nic není, tahákem byl skleněný chodník, nad stejnou propastí. Jelikož větší část dopoledne pršelo, byli jsme sice úplně durch, ale když jsme ale končili s prohlídkou, mraky pod námi nám to vynahradily. Pohled na lanovku ztrácející se v mracích stál za ty mokré boty. Po cestě dolů jsme vystoupili na mezistanici lanovky a autobusem se nechali vyvézt na Tianmen cave, což je spíše než jeskyně oblouk, díra ve skále, skrze kterou létají letadla. Když jsem viděl z lanovky, jak se to kroutí, nechtěl jsem jet, dělá se mi špatně i v MHD, ale řidiči moc nebrzdili, takže jsem to přežil. Od autobusu vedlo k Tianmen cave 890 schodů, a když už jsem pokořil ty serpentiny, tak jsem se rozhodl pokořit i ty schody. Byla by ostuda, kdybych teď nenapsal, že jsem to nedal, protože tam lezli i mnohem starší než já.

Ze spodní stanice lanovky jsme šli kupovat jízdenky na vlak/y, což jsme očekávali, že bude docela problém. Málo tu mluví anglicky a my zase nemluvíme čínsky. Vlakem pojedeme zítra do Jishou, pozítří z Tongrenu do Chongqingu. Jestli pojedeme rychlovlakem z Xianu do Pekingu zatím nevíme, čekáme, jestli nebudou nějaké levné letenky.

Problém se nekonal. Zjistili jsme totiž, že paní na informacích, umí anglicky. Dali jsme jí pasy, peníze, řekli kdy a kam, ona odběhla a pak nás poslala si vystát frontu u přepážky s tou správnou paní, která už věděla a jen to naťukala do počítače. Geniální.

Jelikož pořád pršelo, vzali jsme si z vlakového nádraží taxíka. Z adresy hotelu jsme měli jen ulici a jméno, což to se ukázalo jako zásadní problém. Kousek od sebe totiž byly dva hotely, které měly v názvu bussiness hotel a můžete hádat, do kterého nás všichni posílali. Po několika desítkách minut hledání jsem se nakonec vrátil do toho špatného bussiness hotelu a poprosil slečnu, která do toho správného hotelu volala a uměla anglicky, jestli by nám ho pomohla najít. Byla hodná, pomohla. Ten hotel jsme neměli šanci najít, recepce hotelu byla ve 4. podlaží budovy, na které bylo jen číslo hotelu, ale to jsme samozřejmě neviděli. Jméno se tam neobtěžovali dát. První tři podlaží navíc byla prázdná, a kdo by čekal, že když jsou tři podlaží prázdná, bude v tom čtvrtém hotel?

Výhled z hotelového okna
Výhled z hotelového okna

Více fotek z dnešní dne v galerii.

Publikováno

in the City, vol. 4

13. října, NYC

Sobota byla vyhrazena nakupování. Nakupování v New Jersey Gardens. A kvůli tomu jsme museli do New Jersey.

Jezdí tam vlak, autobus a šlo by to i letadlem. Nejrychlejší a rozhodně nejlevnější to ale bylo autobusem, takže naše kroky zamířili na hlavní autobusové nádraží. Jak jsem si myslel, že po včerejším vlakáči mě nic nepřekvapí, tak překvapilo.

Za prvé, byly tu eskalátory. Druhým překvapením byla slečna, která byla v deset dopoledne oblečená jako pohádková víla. To jsem rozdýchával asi dvacet minut, než jsme potkali chlapíka v čertovském. Třetím byl fakt, že je tu 500 bran, přičemž z každé odjíždělo v průměru pět autobusů. Člověku je pak jasné, proč je ten autobusák čtyřpatrový.

Lístky jsme koupili u pokladny, v busu nám je paní řidička sebrala a vyjeli jsme. Zastavili jsme až v New Jersey. Nevím, jestli to mají načasované, ale semafory projela všechny, předpokládám, že na zelenou. Když jsem viděl, jakou rychlostí se žene do mýtné brány, udělalo se mi zle. Předjížděla zprava, zleva, jak se jí to zrovna hodilo. Nicméně jsme v New Jersey byli přesně.

O tom jak jsem nakupoval, asi nemá cenu se moc rozepisovat, moje nově zřízená kreditka zaplakala, jen co je pravda. Přivezl jsem si toho ale tolik, že dobrý půlrok nemusím do krámu ani páchnout. (Nesplněno)

Co ale rozhodně zmíním je obsluha. Kolem dveří se pořád někdo motá a jakmile vejdete, hezky se na vás usměje a zeptá se, jak se máte. Když to srovnáte s tím, co občas člověk potká u nás, kdy mi občas připadá, že vlastně nemám co dělat v tom krámu, připadáte si jako v sedmém nebi. A taky podle toho utrácíte…

A ano, pověsti nelžou, v Americe je to levnější. A New Jersey je to ještě levnější.

Kolem třetí hodiny jsme se vydali na cestu zpátky, protože nás čekal druhý koncert Barbry Streisand. Tentokrát jsme měli lístky za podium, které by měly být horší, minimálně cena tomu odpovídá, ale jak jsem psal, já jsem si tenhle koncert užil víc.

Seděl jsem totiž na místě, kde na mě nefoukala klimatizace. Amíci klimatizují úplně všechno. Nejlépe je to znát v subway. U nás je na nástupišti zima, profukuje, takže se těšíte, až přijede souprava a trochu se ohřejete. Tady je to přesně naopak. Na nástupištích je vedro k padnutí a když vlezete do soupravy, ocitnete se o dobrých sedm stupňů chladnější prostředí. A to jsem tu byl v říjnu. Neumím si představit, že bych tu byl v létě. Stejně tak to bylo v autobuse do NJ, stejně to bylo ale i v divadle, kde jsem byl na Evitě. (Tam si dokonce botoxová krasavice z Ruska stěžovala uvaděčce, že jí je zima. A to měla na sobě kožich!) Proněkoho, kdo je nemocný i po dlouhé jízdě autem s klimatizací to je skutečně zážitek, to vám povím.

Zhasla světla, orchestr začal hrát a za námi začala paní zvracet. Ne přímo za námi. Naštěstí. Ty před sebou totiž nahodila. Nicméně staffáci to nadělení pak celou první půlku likvidovali. Přísahám, že když to zavanulo ke mně, myslel jsem, že budou mít další práci…

Barbra zpívala to samé jako předevčírem, text jí pro jistotu běžel na 9! čtecích zařízeních, přičemž jednou bylo velké asi jako tři přední skla autobusu. Když někdo vydá přes 60 alb, tak si asi všechny texty prostě nepamatuje.

V průběhu večera jsem ale nabyl dojmu, že si nepamatuje ani ty žvásty kolem, protože minimálně ve dvou případech vynechala docela slušné části konverzací s hosty. Můj obdiv patří osobě, která jí ty texty na čtecích zařízeních šoupe. Dočkal jsem se všech starých i nových songů, kterých jsem chtěl, dokonce jsem slyšel i spoustu takových, které jsem neznal.

Jak říkám, zážitek to byl perfektní. Ještě lepší než vidět Marilyn Monroe od Warhola.

bába

Publikováno

in the City, vol. 3

12. října, NYC

Den výšek a kultury.

Flatiron building -- žehlička
Flatiron building — žehlička

Když jsme předchozího dne přišli, strávil jsem asi hodinu brouzdáním po diskusích, abych zjistil, na kterou věž pouští se stativem. V plánu totiž byla návštěva Empire State Building a Top of the Rock. Samozřejmě jsem z jednoho nebo z druhého chtěl fotit v noci. Jelikož jsem ale našel, že stativy berou u vstupu u obou vyhlídek, rozhodl jsem, že ráno půjdeme na Empire State a večer na Top of the Rock.

V čem se také diskutující shodovali, byly fronty. Na Empire mnozí čekali 2 hodiny, TotR mělo mít čekací dobu jen kolem hodiny. Na Empire State jsme ovšem měli právo přednostního vstupu, takže jsme se zastavili až nahoře v 86 patře. Zajímavost – Empire State Building se stavěla 14 měsíců, to odpovídá tempu 4 a půl patra za týden. Otevřena byla v květnu 1931 prezidentem Hooverem, který pomocí tlačítka ve Washingtonu rozsvítil osvětlení budovy.

Bohužel jsme si vybrali ráno s oparem, takže bylo vidět sotva do Brooklynu. I tak jsem ale vyfotil pár fotek, sjeli jsme dolu a vrátil jsem se pro stativ, který mi vzali u vstupní kontroly. Ta probíhala skoro stejně jako ta letištní – prošacování, věci do scanneru, vy do scanneru.

Cestou na subway jsme náhodou narazili na Flatiron building, známý to mrakodrap ve tvaru žehličky, a na rozdělanou reklamu na Hobbita. Nikdy bych nepředpokládal, že reklamu na zeď čtrnácti patrové budovy budou malovat ručně, ale bylo tomu tak. Měnil jsem i objektiv u foťáku, abych si ty chlápky mohl přiblížit a zjistit, jestli fakt mají v rukách štětky nebo ne. Měli.

Další zastávkou bylo Guggenheimovo muzeum a výstava Picasova černobílého období. Výstava mě moc nebavila, ale budova je to nádherná, jak zvenčí, tak zevnitř.

Od Guggenheima je to pěšky kousek do Metropolitního muzea umění. Do toho jsem chtěl hlavně kvůli výstavě Andyho Warhola a Fotomontáží před Photoshopem. Ty byly až ve druhém patře, takže jsme to vzali hezky od antického umění. Sbírky Metropolitního muzea jsou neuvěřitelně rozsáhlé. V půlce antického umění jsem toho měl plný kecky. Umění původních obyvatel Ameriky jsme jen prolétli, co mě zaujalo, byla část věnována evropskému středověku, evropskému malířství a expozice zbraní. A samozřejmě výše zmiňované. Vidět na vlastní oči Marilyn Monroe od Warhola prostě považuji za zážitek.

Z metropolitního jsme jeli na hlavní nádraží, které, mi bylo řečeno, bylo ve spoustě filmů. Já si ho ale pamatuju jen z jednoho – Madagaskar, díl první. Nicméně musím uznat, že je to hezké nádraží a také to bylo první místo, kde jsem se začal bát toho, že mě někdo okrade. Na můj vkus tam bylo až moc lidí.

Jelikož už se schylovalo k západu slunce, byl čas vyrazit na Top of the Rock, vyhlídku na vrcholu Rockefellerova centra. To můžete znát ze Sám doma 2, tam Kevin bruslil, tam bývá každý rok ten obří vánoční stromek, u kterého si padl do náručí s matkou.

Oproti Empire tu bylo podstatně více lidí, dostanete lístek, na kterém je napsáno, v kolik vám jede výtah. Jelikož jsme byli dostatečně otravní, dostali jsme se do výtahu o čtvrt hodiny dříve. Vyjedete prvním výtahem, bezpečností kontrola, kde mi nechali stativ!, pak jdete bludištěm chodem k druhému a ten vás vyveze na vyhlídku. Ta je několikapatrová z části prosklená.

To co jsem viděl, když jsem vyšel ven, asi nikdy nezapomenu. Přímo naproti mně stála Empire state building a probíhal asi ten nejkýčovitější západ slunce, jaký jsem kdy zažil. Vyběhl jsem do patra, kde focení nepřekážela skla, a zjistil jsem, že tam probíhá docela slušná řež o místa zábradlí. Lidi tam do sebe ve vší slušnosti strkali, aby si zajistili lepší místo, když už ne u zábradlí, tak aspoň hned za člověkem, který byl u zábradlí.

Empire State Building
Empire State Building

Já se dostal k zábradlí.

Když už mi přišlo, že mám dostatek fotek, rozhodl jsem se uvolnit místo. Ve skutečnosti jsem byl vytlačen jen, co jsem začal skládat stativ. Dalších pár minut jsem se pak jen kochal a bavil. Kochal jsem se výhledem na město a bavil pohledem na lidi, kteří se snažili vyfotit západ slunce s bleskem.

Jak nebyl problém dostat se nahoru, byl problém dostat se dolů. Staffáci to do těch výtahů nemilosrdně cpali, jak jen to šlo.

Poslední dnešní zastávkou bylo muzeum voskových figurín, Madame Tussead. Brad Pitt a Barack Obama jsou vyšší než já, jinak jsou všichni menší, Einstein mi byl jen po ramena. Když jsem se ale chtěl vyfotit s Brangelinou, měl jsem vážné obavy, že se její maskulinní část pohne. Ty figuríny jsou na můj vkus až moc autentické.

Z Madame jsme pak šli na Times Square. Neznám náměstí, kde by to žilo stejně jako tady. Řekl bych, že krámy tady mají největší tržby až od devíti večer, stejně jako všichni ti Mickey Mouseové, co jich tu pobíhá.

Když jsme byli u Disneyho v krámě a jeli jsme do přízemí, k východu, a já se podíval ven, myslel jsem, že venku je odpoledne, přestože se už blížilo k desáté. Na celém Times Square je totiž minimum míst neobsazených světelnou reklamou.

A ty reklamy se nikdy nevypínají…